Článek
Letná bývala odjakživa prostorem, kde se lámaly dějiny i sny o budoucnosti Prahy. Střídaly se tu projekty, které měly město definovat – od monumentálního pomníku Stalina, přes zamýšlený parlament a výstavní paláce, až po moderní návrhy dvacátého století, včetně Kaplického „blobu“. Každá doba tu chtěla zanechat stopu, vytvořit symbol své odvahy či víry v pokrok. A přece žádná z těch vizí trvale neuspěla. Všechny se rozplynuly v plánech, sporech a proměnách doby. Přesto právě tady, na rozhraní města a jeho panoramatu, vznikla jedna z nejprozíravějších urbanistických myšlenek – otevřený Letenský průkop profesora Jana Kouly, který chápal Letnou ne jako kulisu, ale jako bránu nové Prahy. Tento nápad prvně prezentoval již v roce 1896, ale roku 1911 se zcela vážně a podrobně tento návrh řešil v Pražské městské radě.
Když se roku 1911 pražská městská rada zabývala dopravním napojením Letné na centrum, nebylo to jen technické cvičení. A nebylo to poprvé, diskuze probíhala již od roku 1902. Město tehdy stálo na prahu expanze. Staré čtvrti byly zaplněné, nové město se rodilo na levém břehu – v Dejvicích, Bubenči, na Letné. A mezi nimi a historickým centrem se tyčil prudký svah, který Prahu symbolicky i fyzicky dělil. Odborná anketa, kterou rada svolala, měla rozhodnout, zda má vzniknout tunel pod Letnou, nebo otevřená komunikace v zářezu. Většina členů – mezi nimi šest předních architektů – se vyslovila jednoznačně: Letná si zaslouží otevřený průkop, ne uzavřený průjezd. Argumentovali světlem, čerstvým vzduchem, pohodlím pro chodce, ale i krásou a městským dojmem. Letenská třída měla být nejen praktická, ale také „zdravá, vzdušná a příjemná“. A v čele této skupiny stál profesor Jan Koula – architekt, urbanista a vizionář, který v průkopu viděl víc než dopravní řešení. Viděl v něm městské gesto.
Návrh Letenského průkopu půdorys
Koulův návrh byl vpravdě velkoměstský a naprosto velkorysý. Navrhoval široký, přímý zářez vedoucí od Čechova mostu až na Letenskou pláň. Po obou stranách měly být chodníky a stromořadí, nad průkopem pak přechody a schodiště, které by spojovaly Letnou se spodním městem. Nešlo o příkop v krajině, ale o novou městskou třídu, v úpravě parkové, která měla být pro Prahu stejně přirozená jako bulváry v Paříži nebo Vídni. Koula chtěl, aby se město otevřelo směrem k severu. Tvrdil, že budoucnost Prahy leží právě na levém břehu Vltavy – v oblasti, která poskytne prostor pro instituce, školy, galerie i obytné čtvrti. Letenský průkop měl být tepna Nové Prahy, spojující staré město s novým, symbolem přechodu do další epochy.
V jeho představě se ústí průkopu mělo proměnit v architektonický motiv brány nebo přemostění – nikoli okrasu, ale významové gesto. Brána měla být point de vue – závěr pohledu Mikulášské třídy (dnešní Pařížské), který by se u Čechova mostu otevřel do nové části města. Měla být symbolem vstupu, rozhraním dvou epoch.
„Jen jednoduchost jest v pravdě veliká! Proto budiž komunikace letenská přímá, široká a otevřená,“ napsal Koula ve svém stanovisku k anketě.
Model návrhu brány Letenského průkopu
Koulův návrh nebyl jen estetický. Měl i sociální a hygienický rozměr, který odpovídal tehdejším ideálům moderního města. Otevřený průkop měl přivádět světlo, čerstvý vzduch a pocit bezpečí. Díky četným schodištím by chodci mohli pohodlně vystupovat z nižšího města na pláň – Letná by nebyla bariérou, ale živým prostorem mezi dvěma úrovněmi města. Průkop měl být také reprezentační cestou – pokračováním městské osy od Starého Města, přes Čechův most, až po nové centrum u třídy Belcrediho (dnes Milady Horákové). Tam měl vzniknout nový městský uzel – náměstí Nové Prahy. Koula přemýšlel v měřítku desítek let: jeho návrh byl koncipován „na potřeby i nejvzdálenější budoucnosti“.
Dobový tisk píše: „Brána navrhuje se, co možno vzdušná, neboť jedná se zde o tepnu, jež bude v krátké době v Praze jedna z nejživějších. Co pojede tu hlučných tramvají, a ještě více páchnoucích auto samohybů, které by jinak obecenstvu mohly znechutiti chůzi a znehodnotiti všechno toto tak důležité spojení!“
Soutěžní návrh na průkop Letenského svahu
Vedle Koulovy odvážné koncepce se objevily i jiné hlasy. Někteří členové ankety – včetně významných inženýrů – navrhovali zkrácení průkopu a doplnění o krátký vstupní tunel, asi osmdesát metrů dlouhý. Jiní šli ještě dál a požadovali dlouhý tunel až 150 metrů, který by zcela zachoval Letenské sady. Argumentovali, že moderní město nesnese „rozevřené svahy“ a že spojitost zeleně je důležitější než průhledy a monumenty.
Koula tyto názory odmítal s přesností sobě vlastní. Tunel podle něj snižuje kvalitu města – ruší kontakt se světlem, s krajinou i s lidmi. Tvrdil, že Praha potřebuje nejen funkční spojení, ale i viditelnou městskou osu, která bude součástí panoramatu. V tom se lišil od většiny tehdejších techniků – jeho město nebylo soubor tras, ale živý organismus tvarů a symbolů.
„Otevřený průkop umožní přirozený vznik nového náměstí… jen volným průkopem docíliti lze úplného splynutí vznikajícího města na pláni letenské s městem mateřským,“
— Z ankety pražské městské rady, 1911
Anketa z května 1911 doporučila radě města, aby nechala vypracovat nové projekty podle obou většinových návrhů – tedy otevřený průkop s bránou, i verzi s krátkým tunelem. Ale první světová válka, měnící se priority a napjaté rozpočty způsobily, že projekt zůstal na papíře. Letná dál čekala na své řešení – a dočkala se až o čtyři desetiletí později. V roce 1953 byl otevřen Letenský tunel. Technicky na svojí dobu výborný, ale urbanisticky tichý. Propojil břehy, ale ztratil to, co Koula pokládal za nejdůležitější: městský zážitek, symbol, gesto. Velká šance pro Prahu byla definitivně promarněna.
Návrh brány průkopu na Letnou nárys
Koula, kterého bychom potřebovali i dnes, když Letná znovu ožívá jako místo setkávání, park, kulturní centrum i dopravní křižovatka, působí Koulova myšlenka nečekaně aktuálně. V době, kdy se zvažují nové mosty, tramvajové tratě a rozvoj Bubnů, by právě jeho koncept přirozeného propojení města mohl být inspirací. Koula nepřemýšlel v metrech betonu, ale v horizontech města. Věděl, že architektura je jazyk, kterým město mluví samo o sobě. Letenský průkop měl být větou, kterou Praha vysloví nahlas: „Tady končí staré město – a začíná nové.“
Časopis architektonický obzor 1911
