Článek
Přesto se už v tehdejších zápisech objevuje zvláštní tón: slavnost byla velkolepá, ale zároveň poznamenaná vědomím, že patří spíše minulosti než budoucnosti.
Jak zaznamenává František Palacký ve svých Dějinách národu českého: „korunovace Ferdinanda V. nebyla výrazem nově nabyté moci, nýbrž „uctivým potvrzením starobylého řádu, jenž měl býti zachován alespoň ve formě, když už se proměňoval v podstatě“.
Královská korunovace byla vyhlášena manifestem ze dne 29. ledna 1836.
Věrní milí!
Poněvadž jsme uzavřeli v první polovici příštího měsíce září při budoucím novém sněmu zemském, jehož vypsání prostředkem patentů zvláštních následovati bude, korunování Naše, jakožto Krále Českého, i také ono nejmilejší Paní manželky Naší, Jasnosti a Lásky, předsevzíti; tedy vám s nejmilostivějším nařízením oznamujeme, abyste vesměs příštího měsíce září na ten den — který ustanovili My si ještě vymiňujeme — ráno v královském městě Našem Praze, v místě obyčejném Hradu Pražského, jistotně a nepochybně najíti se dali, tam obyčejnou přísahu dědičnou složili a následovně při korunování Našem, jakož i nejmilejší Paní manželky Naší…“
Přípravy obřadu probíhaly s mimořádnou pečlivostí. Dochované zemské protokoly a dvorské instrukce ukazují, že cílem bylo obnovit korunovaci co nejvěrněji podle starých korunovačních řádů, zejména podle předpisů platných od doby Karla IV.
V den korunovace o 6. hodině ranní zahřímala děla a udeřeno bylo na veliký zvon na věži svatovítské. Záhy valily se davy lidu na Hradčany, stavové a dvořané sjížděli se v nádherných povozech. Na hradě tvořilo vojsko špalír.
Po hodině osmé byly klenoty s velikou slávou z hradu opět do kaple sv. Václavské přenášeny. V čele průvodu kráčel nejvyšší zemský hofmistr sv. p. Hess se svým štábem, za ním nesli zástupce nejvyššího purkrabí korunu a čepičku, nejvyšší sudí zemský sv. p. Wagemann říšské jablko, nejv. zemský písař ryt. Procházka žezlo, korunní strážce stavu panského hr. Dietrichštejn štolu a opasek a korunní strážce stavu rytířského Bohuš rytíř z Otošic královský plášť.
Když Ferdinand V. vstoupil do katedrály svatého Víta, ocitl se v prostoru proměněném k nepoznání. Katedrála byla slavnostně vyzdobena tapiseriemi, erby zemských stavů a liturgickými textiliemi. Vysoký chór byl zaplněn duchovenstvem, kněžiště odděleno a vyhrazeno výhradně pro korunovační obřad. Jak zaznamenává Václav Vladivoj Tomek, „vše bylo uspořádáno tak, aby každé gesto a každý krok odpovídal starobylému řádu, jenž se v podstatě nezměnil od dob Karla IV.“
Podle kronikáře Josefa Františka Smetany působil král „vážně a soustředěně, jako by si byl dobře vědom váhy okamžiku“. Když vstoupil do katedrály, zazněl slavnostní zpěv a arcibiskup olomoucký Maxmilián Sommerau-Beeckh jej uvedl k oltáři.
Korunovace Ferdinanda V.
Král byl oděn do korunovačního roucha z purpuru, lemovaného hermelínem. Purpur zde nebyl znakem okázalosti, ale moci vázané na povinnost. Na hrudi nesl řetěz Řádu zlatého rouna. Oděv byl záměrně prostý ve srovnání s jinými evropskými dvory. Česká tradice zdůrazňovala důstojnost, nikoli triumf.
Dva biskupové s nejvyšším zemským hofmistrem a nejvyšším zemským maršálkem, kterýž nesl meč, v průvodu zástupce nejvyššího zemského komoří, hejtmanů gard a generálního pobočníka, kráčeli ku hlavnímu oltáři, i představena jest světícímu arcibiskupovi těmito slovy: „Nejdůstojnější otče! Svatá máti církev katolická žádá, abyste přítomného nejjasnějšího císaře Rakouského, na hodnost krále Českého povýšeného, korunovati ráčil.“ — K otázce arcibiskupově: „Máte-liž jeho za hodného a schopného této důstojnosti?“ odpověděli biskupové: „My víme i věříme, že jest hoden i prospěšen církvi boží ku správě tohoto království.“ K tomu odvětil arcibiskup: „Bohu díky!“
Ferdinand učinil proslovení o důležitosti a důstojnosti královské, o těžkých povinnostech a veliké zodpovědnosti krále před Bohem, vypočítávaje ctnosti králův: „bohabojnost, víře katolické oddanost a věrnost, ku všem poddaným a celému národu spravedlnost a dobrotivost“.
Arcibiskup modlil se s biskupy litanie ku všem Svatým. Při verši „Ut omnibus fidelibus defunctis“ atd. biskupové povstali a arcibiskup Ferdinandovi církevní požehnání udělil slovy: „Abys služebníka svého, jenž za krále korunován býti má, požehnuti ráčil;“ „abys jej požehnuti a posvětiti ráčil;“ „abys jej v důstojnosti vladařské síliti ráčil.“ Po některých ještě modlitbách první nejvyšší hofmistr Ferdinandovi domácí korunu na hlavu vsadil a Ferdinand v průvodu biskupů, zemských a dvorních hodnostů opět ke trůnu se odebral.
Na to počala mše, provázená povznášející hudbou. Po epištole hudba umlkla, počalo korunování. Arcibiskup s kněžstvem odebral se k hlavnímu oltáři. Ferdinand v slavném průvodu sestoupil s trůnu a stanul u stupňů oltáře.
K otázce arcibiskupově: „Chceš svaté víry od katolických předkův sděděné se držeti a skutky spravedlivými ji jeviti?“ odpověděl: „Chci!“ Arcibiskup se opět tázal: „Chceš Bohem tobě svěřené království podle spravedlnosti otcův svých spravovati a hájiti?“ Ferdinand odpověděl: „Seč budu s pomocí boží a všech mi poddaných, chci a slibuji věrně toho zachovávati.“
Na to vystoupil Ferdinand na nejvyšší stupeň oltáře, kdež poklekl. Nejvyšší hofmistr sejmul Ferdinandovi domácí korunu s hlavy, arcibiskup zasedl na svůj prestol a přijal církevní přísahu, jež skládal řečí latinskou: „Já s přivolením božím korunován býti mající král český vyznávám a slibuji před Bohem a anděly jeho zákon, spravedlnost a mír církvi boží a lidu mně poddanému příště podle možnosti a vědomosti činiti a zachovati, ač se slušným zřetelem k milosrdenství božímu, jak nejlépe budu moci nalézti v radě svých věrných. Též biskupům církve boží vzdávati úctu slušnou a dle zákonů církevních; a neporušeně zachovávati, co od císařů a králů bylo kostelům uděleno a darováno. Opatům, správcům a manům mým prokazovati slušnou čest podle rady věrných mojich. Tak mi dopomáhej Bůh a tato svatá evangelia.“
Při slovech „tak mi dopomáhej Bůh a tato svatá evangelia“ položil J. Mt. obě ruce na otevřené evangelium a líbala kříž a ostatky svátých. Arcibiskup se modlil za pomoc boží králi a po vykonaných modlitbách za pomoci prvého nejvyššího hofmistra, zástupce nejvyššího komoří a nejvyššího zemského komoří svatými oleji na pravém rameni Ferdinanda křížem pomazal, žehnaje: „Ungatur manus ista etc.“
Po modlitbě: Aspice, omnipotens Deus etc. pomazal arcibiskup Ferdinanda na plecích, říkaje požehnání: „Mažu tě za krále olejem posvátným ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“
Po vykonaném pomazání se arcibiskup modlil, aby Duch svatý na hlavu jeho milosti. hojné požehnání seslati ráčil. Ferdinand pomodliv se povstal a byl asistujícími biskupy za hlavní oltář uveden, kdež byly svatými oleji pomazané části těla osušeny a byl korunovačním pláštěm přioděn.
Zatím si arcibiskup umýval ruce. Ferdinand pak na nejvyšším stupni oltáře při straně evangelií poklekl. Nejvyšší zemští hodnostáři přijali z rukou arcibiskupových korunovační klenoty.
Nejvyšší maršálek zemský zastrčil meč sv. Václavský do pochvy a podal jej prvému asistentu arcibiskupovu, kterýž ho požehnal, „aby právo hájil, bezpráví trestal, církev chránil, vdovy a sirotky zastával a nepřátele potíral.“
Opásaje pak Ferdinanda tímto mečem, arcibiskup pravil: „Vezmi meč s oltáře vzatý skrze ruce naše, ačkoli nehodné, na místě a mocí sv. apoštolů posvěcený; a buď pamětliv toho, co David král prorokoval, řka: Přepasiž sobě meč tvůj k bedrám tvým, nejmocnější, aby ním a skrze něj cestu spravedlnosti strojil, též nepravosti mocně rušil a sv. Boží církev a její věrné ondy chránil a obhajoval; neméně pod vírou nevěrné, jako křesťanského jména nepřátele kazil, vdovám a sirotkům dobrotivě pomáhal a je ochraňoval; to, což zpustlého, zase vyzdvihl, vyzdvižené zachoval, co nespravedlivého, pokutoval, co dobrého a spravedlivého potvrzoval, bys někdy bez konce kraloval se Spasitelem světa, kterýž s Bohem Otcem a Duchem sv. živ jest a kraluje Bůh na věky věkův. Amen.“
Arcibiskup požehnal prsten, žezlo a říšské jablko. Navlékaje prsten, jenž jest znamením snoubení krále s národem a církví, na předposlední prst Ferdinandův děl: „Vezmi prsten tento a skrze něj na sobě znamení víry katolické znej. Nebo jakož za hlavu a knížete království a lidu ustaven jsi, tak i křesťanstvo a křesťanskou víru vzdělávej a obhajuj, aby šťastný jsa v činech a rozhojněn u víře s králem králů oslaven byl, skrze toho, kterémuž jest čest a sláva na věky věkův. Amen.“
Na to dal arcibiskup žezlo, znak moci pastýřské do ruky pravé Ferdinanda a říšské jablko s křížem, znak apoštolského království, do ruky levé. Při tom arcibiskup pravil: „Vezmi hůl moci a práva, kterouž poznávej sebe povolaným býti těšiti lidi dobré, děsiti zlé, bloudícím cestu ukazovati, padlým ruky podávati, rozptylovati pyšné a pozdvihovati ponížené; a nechť otevře tobě dveře Pán náš Ježíš Kristus, kterýž sám o sobě mluviti ráčí: Já jsem dveře; skrze mne jestliže kdo vejde, spasen bude. Kterýž jest klíč Davidův a žezlo domu Izraelského, kterýž otevírá a žádný nezavírá, zavírá a neotevírá. A buď tobě vůdce, kterýž vyvádí svázaného z vězení a sedícího ve tmách i v stínu smrti, aby ve všem mohl následovati toho, o kterémž David prorok zpíval: Stolice tvá, ó Bože, na věky věků; hůl spravování, hůl království tvého. A následuje jeho, miloval spravedlnost a v nenávisti měl nepravost; nebo proto tě pomazal Pán Bůh tvůj ku příkladu jeho, kteréhož před věky pomazal olejem radosti přede všemi jinými, Ježíše Krista Pána našeho, kterýž s ním živ jest a kraluje na věky věkův. Amen.“
Konečně podal zástupce nejvyššího purkrabí arcibiskupovi korunu, nejvyšší znak vznešenosti a nedotknutelnosti majestátu královského. Arcibiskup ji požehnal. Nejvyšší komoří dal na Ferdinandovu červenou atlasovou čepičku a potom arcibiskup s pomocí zástupce nejvyššího purkrabí a obou asistujících biskupů vsadili na hlavu korunu sv. Václavskou. Při tom arcibiskup děl: „Vezmi korunu království ve jménu Otce i Syna i Ducha sv., pod kterouž pravý Božský ctitel a udatný proti všem nepřátelům církve Kristovy a království tobě od Boha daného a správě tvé poručeného výtečný král vždycky zůstávej; abys mezi slavnými vítězi, perlami drahých ctností ozdoben, mzdou věčného blahoslavenství korunován, s vykupitelem a spasitelem Páně Ježíšem Kristem, jehož jméno na sobě neseš, bez skonání se radoval, kterýž živ jest a kraluje Bůh s Otcem i Duchem sv. na věky věkův. Amen.“
Ferdinand V.
Po korunování byl pak Ferdinand uveden arcibiskupem v průvodu všech hodnostů na prestol při oltáři po straně evangelií zřízený, na nějž v plném ornátu královském, s korunou na hlavě a se žezlem i s říšským jablkem v rukou zasedl.
Arcibiskup při tomto intronisování pravil: „Stůj a drž od nynějška místo, ježto jsi dosud otcovskou posloupností držel, právem dědickým tobě od Boha propůjčené, skrze moc všemohoucího Boha a skrze přítomné odevzdání naše, totiž všech biskupův a ostatních sluhů božích; a čím spatřuješ duchovenstvo blíže ke svátým oltářům, tím větší čest pomni jemu prokazovati na místech náležitých; aby prostředník Boha a lidí dal tobě zůstati prostředníkem duchovenstva a lidu a potvrdil tebe na této stolici království, a v království věčném dejž tobě kralovati s sebou Ježíš Kristus Pán náš, král králův a pán panujících, jenž s Bohem Otcem živ jest na věky věkův.“
Zástupce nejvyššího purkrabí přistoupiv ke trůnu a pokorně se před J. Mti. ukloniv mocným hlasem česky zvolal:
„Pojďme a našemu králi a pánu dědičnému přiznání učiňme!“
Na odpověď provolalo shromáždění za hlaholu trub a kotlů po třikráte: „Sláva korunovanému králi a dědičnému pánu!“— Zástupce nejvyššího purkrabí opět se před Ferdinandem hluboce uklonil a přistoupiv blíže, dotekl se dvěma prsty žezla. Za ním tak učinili všichni stavové čeští. Do chrámu zaléhala ozvěna hřímání děl a hlahol zvonů.
Tím potvrdili všichni slib věrnosti, novému českému králi Ferdinandovi V. později zvanému Dobrotivý. Mohl se tak titulovat: My Ferdinand První, z Boží milosti císař rakouský, král jeruzalémský, uherský, český, lombardsko-benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský a lodoměrský; arcivévoda rakouský; velkovévoda toskánský a krakovský; vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský; velkovévoda sedmihradský; markrabě moravský; vévoda horního a dolního Slezska, modenský, parmský, piacenzský a guastallský; kníže švábský; hrabě habsburský, tyrolský, kyburský a gorický; markrabě horní a dolní Lužice; pán Terstu, Kotoru a na Windické marce, atd., atd…..
Zdroje: Z knihy Korunování českých králů Adámek Karel 1890
Řeči liturgické František Vohnout 1885
