Článek
Typickým příkladem je nyní ministr zahraničí a zároveň provizorní správce ministerstva životního prostředí Petr Macinka.
Macinka je přesvědčen, že za dva roky už Petr Pavel prezidentem nebude. Řekl to s takovou jistotou, že by člověk skoro nabyl dojmu, že má doma křišťálovou kouli, případně přístup k tajným volebním protokolům z budoucnosti. A právě v tu chvíli se stalo něco důležitého: Petr Pavel dostal člověka, který mu dělá kampaň lépe než profesionální tým.
A dělá ji opravdu poctivě.
Zatímco prezident mlčí, působí klidně a nevysvětluje, Macinka mluví. Hodně. Dlouze. Naléhavě. Vysvětluje, že prezident je problém, že je aktivistický, že porušuje ústavu, že je nebezpečný precedent. A přesně tím vytváří ideální kontrast: jeden křičí, druhý mlčí. Jeden útočí, druhý působí státnicky.
Je to učebnicová kampaň. Jen s opačným znaménkem.
Macinka se snaží prezidenta shodit tím, že mu přisuzuje motivy, psychologické boje a temné stránky osobnosti. Výsledek? Veřejnost si řekne: Aha, takže žádné hysterické tiskovky, žádné osobní výlevy, žádné nálepkování. To vlastně zní docela dobře.
Když Macinka mluví o „prezidentském aktivismu“, vlastně tím říká: ten člověk není loutka. Když mluví o „subjektivním hodnotovém soudu“, říká: ano, prezident má hodnoty. Když varuje před tím, že hlava státu „selektuje“, veřejnost slyší: takže přemýšlí, koho jmenuje.
A to všechno jsou v očích velké části společnosti spíš přednosti než vady.
Macinka navíc s neúnavnou pečlivostí připomíná vše, co má část voličů už dávno plné zuby: osobní útoky, moralizování, neustálé vyvolávání konfliktů, hledání nepřítele. Prezident se mezitím nikam netlačí, nic neeskaluje, jen tam prostě je. A to stačí.
Výsledkem je fascinující politický paradox. Čím víc se Macinka snaží prezidenta oslabit, tím víc ho ukotvuje v roli klidné, rozumné autority. Čím víc mluví o porušování ústavy, tím víc lidí má pocit, že někdo konečně bere pravidla vážně. A čím víc se snaží rozdmýchat spor, tím víc kontrastuje s prezidentem, který spor nehledá, jen si stojí za svým názorem.
Je to téměř dojemné. Prezident nedělá kampaň. Nemusí.
Má Petra Macinku.
Ten mu den za dnem vysvětluje, proč je lepší volbou než kdokoli, kdo by přišel s podobným stylem politiky, jaký právě předvádí. Bez billboardů. Bez sloganů. Bez rozpočtu. Stačí mikrofon a dostatek rozhořčení.
Lidé dnes totiž už nechtějí další boj. Nechtějí další štvaní. Nechtějí další osobní války. Chtějí klid. A Macinka jim ho svými projevy neustále připomíná – tím, že ho sám nenabízí.
Pokud Petr Pavel svou obhajobu skutečně vyhraje, bude fér přiznat zásluhu tam, kam patří.
Nejen voličům. Ale i Petru Macinkovi, který pro něj dělá kampaň s takovou vytrvalostí, že by si za ni zasloužil alespoň čestné místo v týmu.
Někdy totiž není třeba soupeře porazit.
Stačí ho nechat mluvit.
Nezbývá než dodat: Petře Macinko, děkujeme!
Vlastní text
