Mučedník Svatý Vít první a jeden z hlavních patronů české země

Svatý Vít se podle tradice narodil koncem 3. století na Sicílii, nejčastěji je uváděno město Mazara. Jeho otcem měl být bohatý pohanský Říman Hylas (též Ilasius), zatímco křesťanskou výchovu mu poskytovala chůva Krescencie a její manžel Modest. Nejstarší dochovaný životopis pochází až ze 7. století a líčí Víta jako výjimečné dítě, které se navzdory nátlaku dospělých i hrozbě smrti odmítlo zříci křesťanské víry.

Vít vyrůstal v prostředí, kde se setkal s ideálem křesťanské lásky a důvěry v Boha. Víra pro něj nebyla naučenou povinností, ale osobním vztahem, který přijímal s dětskou prostotou a vnitřní jistotou, že Kristus ho neopustí ani na cestě utrpení. Právě tato neochvějnost se stala hlavním rysem jeho legendy.

Jeho skutečný věk v době mučednické smrti neznáme. Tradičně se uvádí kolem dvanácti let, některé prameny dokonce hovoří o pouhých sedmi letech. Spolehlivý historický životopis se nedochoval a pozdější vyprávění jsou silně ovlivněna legendami, které se s rostoucí úctou ke světci dále rozvíjely. Tomu odpovídá i mimořádně široký patronát sv. Víta a rychlé rozšíření jeho kultu po celé Evropě. Už v 6. století mu byly zasvěcovány kostely a kláštery na Sicílii i Sardinii, přičemž zmínka o kostele sv. Víta ze století pátého uvádí jako zasvětitele papeže Gelasia I.

Podle legend si otec dlouho neuvědomoval, že jeho syn přijal křesťanství. Když zjistil, že Vít neuctívá pohanské bohy, snažil se ho přimět ke změně víry. Vít však vytrvale vyznával Krista, a to i poté, co byl zbit a předveden před místodržícího Valeriána. Nakonec byl vrácen otci s výstrahou, že jeho postoj nesmí pokračovat. Protože otec ztrácel nad synem vliv a hrozilo vydání soudu, rozhodli se Modest a Krescencie uprchnout. Podle tradice byli k útěku vyzváni andělem. Společně se dostali k jižní Itálii, do oblasti Lukánie, kde se skrývali a zároveň šířili křesťanskou víru. Vít zde podle legendy uzdravil syna místního vládce, trpícího epilepsií či posedlostí. Ani tento zázrak však nevedl k přijetí křesťanství – panovník se spíše snažil Víta přimět, aby se víry zřekl.

Vítova pevnost ve víře je v legendách spojována s ctností bdělosti, jejímž symbolem se stal kohout – jeho hlavní atribut. Dále je mu připisována pokorná prostota a naprostá oddanost Bohu. Na výzvy k obětem pohanským bohům měl odpovídat: „Neklaním se kameni ani dřevu, ale jedině pravému a živému Bohu.“ A na hrozby záhubou: „Netoužím po záhubě, ale po společenství svatých u Boha.“

Legenda vypráví o četných mukách, jimž byl vystaven. Měl přežít koupel ve vroucí smole či oleji i setkání s hladovým lvem. Nakonec byl prý umučen na skřipci a sťat. Jeho smrt měly doprovázet zemětřesení a pád pohanských chrámů. Úcta ke sv. Vítu se rychle šířila a brzy byl vzýván jako ochránce před nemocemi a patron mnoha povolání. V 8. století byly jeho ostatky přeneseny do kláštera Saint-Denis a později do Corvey.

První svatyně svatého Víta vznikla na Pražském hradě mezi lety 929–935 z iniciativy svatého Václava. Měla podobu okrouhlé románské kaple a patřila k nejstarším křesťanským stavbám v Čechách. Přestože šlo o poměrně malý objekt, nešlo o prostou venkovskou kapli. Už od počátku byla chápána jako významná svatyně s výjimečným duchovním i symbolickým významem.

Podle Gumpoldovy legendy o sv. Václavovi byla kaple vyzdobena „podivuhodným leskem kovů“ (miroque metallorum fulgore decorata exornatur).Tento obraz naznačuje, že v interiéru byly uloženy cenné liturgické předměty a že stavba plnila roli chrámového pokladu, nikoli jen místa běžné bohoslužby

Rozhodujícím impulsem ke vzniku svatyně byla relikvie – rámě svatého Víta, kterou Václav obdržel od východofranského krále Jindřich I. Ptáčník. Relikvie byla uložena ve skvostné schránce a zpřístupněna veřejné úctě. Podle Dalimilovy kronikyzískal Václav relikvii jako dar na znamení přátelství a právě kvůli ní nechal vystavět kostel, aby jí zajistil důstojné místo. V raném středověku nebyly relikvie vnímány jako pouhé památky, ale jako skutečná přítomnost světce. Věřilo se, že skrze ně působí Boží moc, ochrana i uzdravení. Vlastnictví významné relikvie zvyšovalo prestiž místa i vládce, legitimizovalo jeho moc a proměňovalo svatyni v duchovní centrum země. Relikvie proto hrály zásadní roli nejen v náboženském životě, ale i v politice a formování raných států.

Rotunda svatého Víta nebyla na Pražském hradě první křesťanskou stavbou. V době jejího vzniku zde již stál kostel Panny Marie, pravděpodobně založený knížetem Bořivojem I., a také rotunda svatého Jiří, kterou založil jeho syn Vratislav I.Společně tyto tři svatyně vytvořily základ duchovního centra raně přemyslovského státu a předznamenaly význam Pražského hradu jako náboženského i politického srdce země.

Zavedení kultu svatého Víta v Čechách patrně nebylo náhodným aktem, ale promyšleným krokem, který zohledňoval kulturní a náboženskou paměť tehdejší společnosti. Už samotná blízkost jména svatý Vít k pohanskému bohu Svantovít mohla sehrát významnou roli. Svantovít byl ve slovanském prostředí chápán jako mocné božstvo spojené s válkou, ochranou kmene, hojností a světlem; byl garantem řádu a prosperity. Přechod k uctívání sv. Víta tak nemusel být vnímán jako radikální zlom, ale spíše jako přesměrování úcty k novému, křesťanskému nositeli posvátné moci.

Podobně působí i časové zařazení svátku sv. Víta do poloviny června, tedy období blízkého letnímu slunovratu, který měl v předkřesťanských kulturách mimořádný význam. I když neexistuje přímý důkaz o kontinuitě konkrétní slavnosti, souběh symboliky světla, plnosti a ochrany je nápadný. Křesťanství zde mohlo nabídnout nový výklad starých motivů: místo slunečního božstva vstupuje mučedník, „svědek světla“, jehož moc nepochází z přírody, ale z Kristova vítězství nad smrtí.

Tento způsob uvažování odpovídá i pohledu katolického teologa a hagiografa Jan Máchal. Ten ve svých textech opakovaně zdůrazňoval, že christianizace nebyla prostým popřením předchozí religiozity, ale jejím očištěním a dovršením. Podle Máchala legenda, symbol a historické jádro netvoří protiklady, nýbrž různé roviny téže skutečnosti: legenda vyjadřuje, jak byl světec chápán a prožíván, nikoli nutně to, co lze doložit archivním záznamem. Právě v tomto smyslu mohl být sv. Vít „mostem“ mezi světem starých bohů a novou křesťanskou vírou.

Nový světec tak lidem nenabízel cizí, abstraktní náboženství, ale víru, která vstupovala do známého symbolického prostoru. Ochrana, plodnost, řád a naděje – hodnoty dříve spojované se Svantovítem – byly nově zakotveny v osobě křesťanského mučedníka. Tento proces nebyl klamem, ale přirozeným způsobem, jakým se víra vtěluje do konkrétní kultury.

Z tohoto pohledu lze kult svatého Víta chápat nejen jako import západního světce, ale jako citlivě zvolený nástroj duchovní proměny společnosti. Křesťanství zde nepřicházelo jako popření minulosti, nýbrž jako její nové, hlubší čtení – a právě proto mohlo v českém prostředí tak pevně zakořenit.

Svátek svatého Víta nebyl v lidovém prostředí pouhou položkou v církevním kalendáři. Patřil k dnům, kdy se „lámal rok“ – kdy se rozhodovalo, zda obilí dozraje, nebo ho zničí bouře, sucho. Patnáctý červen byl proto vnímán jako okamžik zvýšené citlivosti světa, kdy je třeba bdít, prosit a chránit. Právě bdělost, symbolicky zosobněná kohoutem, se stala jedním z hlavních znaků svatého Víta.

Na venkově se v tento den pozorně sledovala pole a říkalo se, že jaký je svatý Vít, taková bude úroda. Lidé se modlili za ochranu proti krupobití a bouřím, někde se světívaly první klasy obilí jako prosba o požehnání. Nešlo jen o zbožnost, ale o existenciální otázku – dobrá či špatná úroda rozhodovala o přežití celé rodiny.

Se svátkem byly spojeny i zvyky s ohněm a světlem. Na návrších se místy zapalovaly ochranné ohně, které měly odehnat zlé síly a zajistit zdraví lidí i dobytka. Tyto obyčeje zřetelně připomínají starší slunovratové rituály, avšak v křesťanském výkladu získaly nový význam: světlo už nebylo uctíváno samo o sobě, ale jako znamení Boží ochrany, zprostředkované světcem.

Zvláštní místo měl sv. Vít také v představách o zdraví a nemoci. Lidová víra ho vzývala jako ochránce proti křečím, záchvatům a nervovým chorobám, souhrnně označovaným jako „svatovítský tanec“. Nemoc zde nebyla chápána pouze jako tělesná porucha, ale jako narušení řádu – a právě světec měl moc tento řád obnovit. Poutě ke kostelům sv. Víta, dotyk relikvií či společná modlitba byly vnímány jako skutečný zásah do života člověka.

Všechny tyto zvyky ukazují, že kult svatého Víta hluboce prorůstal každodenní zkušeností lidí. Světec nestál jen na oltáři, ale vstupoval do rytmu roku, práce na poli, strachu z nemocí i naděje na ochranu. Právě tato „blízkost života“ vysvětluje, proč se úcta ke sv. Vítu v českých zemích tak pevně zakořenila – a proč dokázala přirozeně navázat i na starší představy o světle, síle a bdělosti, které lidé znali dávno před příchodem křesťanství.

Zdroje knihy:

Kosmova kronika Česká

Gumpoldova legenda o sv. Václavovi

Chrámový poklad u svatého Víta

Praha – kamenný sen – Toužimský a Moravec 1941

Věda a náboženství – Malvert A. 1911