Článek
Na Kozím úřadu se v posledních dnech odehrála událost, která by se dala shrnout jednoduchou větou: právo bylo jasně vyloženo, ale vedením je přesto nadále hrubě pošlapáváno. Jde o problém skrytého monitoringu a nahrávání ve všech prostorách Kozího úřadu, včetně jeho poboček.
Jde o zjevné porušení zákoníku práce a to § 316 odst. 2 a 3 – zásah do soukromí bez závažného důvodu: zákon výslovně stanoví: 2) Zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci.
3) Jestliže je u zaměstnavatele dán závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele, který odůvodňuje zavedení kontrolních mechanismů podle odst. 2), je zaměstnavatel povinen přímo informovat zaměstnance o rozsahu kontroly a o způsobech jejího provádění.
Žádný takový závažný důvod není. Tedy v drtivé části prostor úřadu, kde probíhá administrativa a podobné činnosti. Zaměstnanci o způsobu a rozsahu nejsou nijak informovány.
Pořizování zvukového záznamu je tedy vždy zásah do soukromí druhé osoby a zásah do osobnostních práv ve smyslu občanského zákoníku. Pořizování zvukového záznamu je možné pouze se souhlasem – svolením. Zcela tento postup již dávno odmítl nejvyšší soud svým rozsudkem 21 Cdo 1267/2018 ze dne 14. srpna 2018 a to ani pro tak závažné jednání jako byla výpověď z práce: „Zvukový nebo obrazový záznam, který se týká člověka nebo jeho projevů osobní povahy a který byl pořízen soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch.“
Navíc použitím zvukových záznamů se Kozí úřad stal správcem osobních údajů ve smyslu čl. 4 odst. 7 nařízení GDPR a dalšími postupy porušuje zásady uvedené v bodech ad 1) a ad 3), tj. zásada zákonnosti, korektnosti a transparentnosti zpracování a zásada minimalizace údajů ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) a c) GDPR.
Dalším porušením práv zaměstnanců je porušení § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., tedy povinnosti zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektů údajů, případně výhradně na základě zákonných výjimek. Ty však v daném případě nebyly naplněny. Tím došlo ke spáchání správního deliktu podle § 44 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
Na základě výše uvedených skutečností pověřenec pro správu osobních údajů, se zcela jasně vymezil proti tomuto nezákonnému postupu vedoucích pracovníku Kozího úřadu.
Kdo čeká konec příběhu, hrubě se mýlí. Na následující poradě vedení zazněl pokyn, který by se dal tesat do památečního kamene Kozího úřadu: „Je to v pořádku, může se nahrávat dál.“
Bez ohledu na závěry pověřence. Bez ohledu na zákon. Bez ohledu na to, že „v pořádku“ zde znamená pokračování hrubého porušování práv zaměstnanců, ale „v souladu s představou vedení“.
Vznikla tak pozoruhodná situace: úřad má oficiálně potvrzeno, že určité jednání je nezákonné, a současně vydal oficiální pokyn v tomto jednání pokračovat. Právo a praxe se na Kozím úřadě opět vydaly každý jiným směrem.
A právě zde se otevírá otázka, která by neměla zůstat bez odpovědi.
Co má dělat zaměstnanec, který ví, že se nachází v prostředí, kde jsou porušována jeho práva? Který byl informován, že nahrávání je protiprávní, ale zároveň slyší od vedení, že „se nic nemění“? Prostředí kde je výkon práce spojen s trvalým hrubým porušováním jeho práv.
Pošlapávání práv zaměstnanců
Prvním krokem je samozřejmě obrátit se na nadřízený orgán úřadu, na ÚOOÚ a na inspektorát práce. Nic nebrání tomu podat stížnosti na všechny úřady najednou, každá to bude řešit, dle své kompetence a je to jednoznačně nejlepší postup. Ale šetření a rozhodnutí bude trvat poměrně dlouhou dobu, týdny, spíše nižší řády měsíců. Má po tu dobu zaměstnanec povinnost strpět bezpráví?
„Je zaměstnanec povinen strpět výkon práce v prostředí, které je v rozporu s právními předpisy?“
České pracovní právo neobsahuje výslovné ustanovení, které by zaměstnanci dávalo obecné právo odmítnout práci jen proto, že pracovní prostředí je nezákonné, pokud nejde o BOZP. Ale zdaleka to neznamená, že tak nelze postupovat.
Zákoník práce v §1 odst 2 jasně stanovuje povinnost zaměstnavateli: Zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek. Nezákonné pořizování nahrávek zaměstnanců je jasné porušení rovného zacházení.
Zaměstnanec nemá obecnou povinnost strpět pracovní podmínky, o nichž je objektivně známo, že jsou v rozporu s právními předpisy, pokud zaměstnavatel byl na tento stav upozorněn a setrvává v něm. Zde je prokazatelné, že zaměstnavatel upozorněn byl, přesto protiprávní stav uplatňuje.
Kdyby se to dostalo k soudu, zaměstnanec není v komfortní pozici, ale zaměstnavatel je v mnohem horší. Protože protiprávnost je zdokumentovaná a je vědomá. Soud by pak především řešil: „Proč zaměstnavatel nenechal vytvořit zákonné pracovní podmínky?“
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně rozlišuje mezi odmítnutím práce jako takové a odmítnutím výkonu práce za nezákonných podmínek. V druhém případě nelze automaticky dovozovat porušení pracovních povinností, zejména pokud zaměstnanec projeví ochotu práci vykonávat po odstranění protiprávního stavu.
A nezapomeňte: pokud ÚOOÚ a inspektorát práce jednoznačně posoudí, že nahrávání bylo nezákonné – a je zřejmé, že k tomu dojde – máte právo domáhat se po osobách, které se toho dopouštěly, náhrady nemajetkové újmy. Pokud nahrávání trvá roky a je systematické, rozhodně nemusí jít o zanedbatelnou částku.
Rád si v diskuzi pod článkem přečtu vaše názory na to, jak byste řešili situaci, kdy zaměstnavatel dlouhodobě a systematicky pošlapává vaše práva. Uvítám také právní pohledy.
