Článek
Přiznávám, že napsat veřejné poděkování dvěma politikům spojeným s hnutím ANO jsem v těchto dnech opravdu neplánoval. Ba co víc, nikdy jsem na nic takového ani nepomyslel. A kdyby se mi o tom snad někdy zdálo, považoval bych to za tu nejhorší noční můru.
A přece se dnes probouzím s neodolatelnou chutí dvěma z nich poděkovat.
Děkuji vám, pane Pražáku. A děkuji také vám, pane ministře Plago.
Za vaši politickou odvahu. A také – doufám, že se ve vás nepletu – za čestnost a upřímnou snahu pracovat pro naši krásnou zemi.
Naše vládní koalice totiž v posledních dnech předvádí pozoruhodné politické divadlo. Absurdní a tragické.
Ještě před několika dny jsme při projednávání státního rozpočtu se schodkem neuvěřitelných 386 miliard korun poslouchali ujišťování, jak se budou veřejné finance postupně ozdravovat. Jak přijdou další opatření a zákony, které pomohou schodky v budoucnu snižovat.
A co následovalo?
Jeden z prvních ostře prosazovaných návrhů přináší státnímu rozpočtu další výdaj. Přibližně 7,8 miliardy korun ročně na financování České televize a Českého rozhlasu. Další výdaj, který není pokryt ani v návrhu tohoto rozpočtu! Inu, začít ozdravování veřejných financí novým výdajem za téměř osm miliard je skutečně originální ekonomická metoda.
Ale vláda má řešení!
Peníze se prý vezmou z rozpočtových rezerv.
Z rezerv, které mají státu mimo jiné pomáhat zvládat nečekané události, krizové situace a nejrůznější katastrofy.
A tady mě napadla jedna poněkud znepokojivá myšlenka. Vlastně jediná, která by tuto rozpočtovou loupež ospravedlnila.
Co když vláda už dospěla k závěru, že nějaká katastrofa skutečně nastala? A co když dokonce správně vyhodnotila, že tou katastrofou je její vlastní politika?
Pak by samozřejmě bylo čerpání krizových rezerv naprosto pochopitelné.
Jen bych doporučil nezapomenout na jednu maličkost. Rezerva se obvykle vytváří proto, aby bylo z čeho platit následky katastrofy, nikoliv aby se z ní katastrofa přímo financovala.
Ale zpátky do Poslanecké sněmovny.
Právě při projednávání změn financování veřejnoprávních médií se ministr Robert Plaga veřejně ohradil proti způsobu parlamentního jednání a závěrečného hlasování se nezúčastnil.
Krátce nato oznámil poslanec David Pražák, že po jedenácti letech opouští hnutí ANO.
Dva různé kroky. Dva politici. A připomenutí jedné téměř zapomenuté samozřejmosti.
Politická strana není sekta. Předseda není neomylný a poslanecký mandát není majetkem stranického vedení.
Nakonec stačí pohlédnout do Ústavy. Poslanecký slib je přesně stanoven v článku 23 odst. 3:
„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Nechci z těchto dvou mužů dělat světce. Neznám je osobně a jistě se v mnoha věcech neshodneme. Ale to v demokracii vůbec není rozhodující. Rozdílnost názorů k ní patří.
Důležité je, že se v politice stále ještě najdou lidé, kteří dokážou dát najevo nesouhlas s vlastními politickými spojenci i se záměry, které podle jejich přesvědčení škodí občanům.
A právě proto bych si přál, aby nebyli poslední.
Ať už jde o ANO, ODS, STAN, SPD, Piráty, lidovce, Motoristy či jakoukoliv další politickou stranu.
Kdo nesouhlasí s politikou své strany, ať se ozve. Kdo vidí, že jeho strana opouští zásady, kvůli kterým do ní vstoupil, ať se ji pokusí změnit. A pokud to nejde, ať najde odvahu odejít.
Politické strany přece nemají být spolky lidí, kteří za všech okolností souhlasí se svým předsedou, ani organizacemi prosazujícími osobní zájmy svého vedení.
Nemají být ani místem, kde se vlastní názor odkládá v šatně spolu s kabátem.
Demokracie nepotřebuje dvě stovky dokonale vycvičených rukou, které se zvedají na povel.
Potřebuje dvě stovky lidí, kteří před zvednutím ruky dokážou také přemýšlet. A nejen přemýšlet, ale také své názory prezentovat a vysvětlovat, umět přijmout kritiku a zamyslet se nad argumenty protistrany. Potřebuje dvě stovky lidí, kteří konečně začnou pracovat pro svou zemi.
Proto vám, pánové, děkuji.
Ne proto, že bych s vámi musel ve všem souhlasit. Ale protože jste všem připomněli, že svědomí nemá stranickou legitimaci.
A doufám, že podobnou odvahu najdou i další politici, bez ohledu na stranickou příslušnost. Protože bych si přál žít v zemi, kde občan nebude muset politikovi veřejně děkovat za to, že se zachoval podle vlastního přesvědčení.
To by přece měla být samozřejmost.
A možná bychom pak konečně měli Poslaneckou sněmovnu, ve které nebude nejdůležitější umět říkat ANO, ale vědět, kdy je potřeba říci NE – třeba i vlastnímu hnutí nebo straně.
