Článek
Dle archeologických nálezů v historickém centru Litoměřic víme, že zde Židé obchodovali již v 11. století, i když první zdejší židovský hřbitov je doložen až z pozdější doby. V latinsky psané zakládací listině kollegiátního chrámu sv. Štěpána v Litoměřicích z roku 1057, vydané knížetem Spytihněvem, se zmiňují i daně vybírané na židovských obchodnících: „jakož na ní udáno, ustanoveno, že k důchodům, které z darovaných vesnic a dvorců, z cel a poplatků tržních plynouti mají, také Židé povinni byli platiti“, a určuje, že dvě třetiny cla ze soli připadnou proboštovi nové kapituly a třetina ostatním kanovníkům.
Řekové a Židé jsou tu jmenováni jako obchodníci vínem a solí. Stejně tak obchodovali s drahými látkami, drahokamy, kořením a stále jistě pokračoval obchod z otroky.
První osídlení v Praze bylo podél Vyšehradské stezky a na Újezdě (Praha, Malá Strana), Byl zde nalezeny fragmenty Židovského pohřebiště, včetně náhrobků a kosterních pozůstatků. Ale našli se i keramika, kovové předměty, zlomky židovských lamp. Hřbitov zanikl v průběhu 12. století, po osídlení oblasti Josefova. Nalezeny i zbytky starších základů, které se považují za ranou modlitebnu či dům s rituální funkcí. Každá větší obec (kehilá), která má pohřebiště a trvalou přítomnost, musela mít i modlitební místo (synagogu nebo beth midraš), protože bez toho by náboženský život nebyl možný.
O příchodu většího množství Židovských osadníků do Prahy píše ve své kronice Hájek z Libočan k roku 1064: „že množství do Prahy přišlo z cizích zemí a žádali, aby jim bytu bylo přáno; přes přímluvy Pražanů kníže Vratislav žádosti jich nevyhověl. Museli do dne třetího odejíti. Šli prý až do zemí řeckých a tam se osadili.“
Další zápis od Hájka se vztahuje k roku 1067 a to už byli Židé mnohem úspěšnější: „Přišlo mnoho Židuov opět do Prahy a přinesli s sebou, veliké dary, dávajíce je knížeti Vratislavovi zeleného čtvrtku, též biskupu Jaromírovi a přitom žádajíce, aby byli do Staršího jinak do Menšího města Pražského puštěni slibujíce, že se chtí poctivě, věrně a právě chovati, nikda žádného nečiniti rouhání a nadto že chtí dávati do komory knížetské každého roku dvě stě hřiven peněz mince obecně berné berně i jiné poplatky a pomoci dvojnásobné více než křesťané pod tú výminkú a pokutu, když by se koli v čemžkoli nezachovali, aby byli ihned netoliko z toho města, ale ze vší té země vyhnáni a svých statkuov zbaveni. Kníže a biskup rozváživše takové jich slunné poddání, i dopustili jim, aby sobě koupili na Oujezdě dvanáct domův nevelikých, nic více, a oni tak učinili bez meškání, a koupivše hned ty domy i dolův do země lochy dělajíce i na výš velmi vysoké stavěli a tu se hnízdili, tak že ve třech měsících bylo jich v těch dvanácti domích sedm set a některý více nalezeno. Kníže maje zprávu, že jich tak mnoho jest, zapověděl, aby jich více k sobě nepřijímali, ale oni to vždy tajně přes zápověď činili. Letního pak času rozváživ Vratislav, že se jich neumenšuje, a nechtěje jimi Menšího města obtiežiti rozkázal, aby se jich polovice, kteříž by chtěli, obrátili do Většího města do té ulice, kdež sú někdy prvé Židé obývali, a křesťanům rozkázal, aby jim své domy za hotové peníze prodávali, a tu aby také měli dvanáct domuov a nic více. I stalo se tak, že sú domy kupovali a z Menšího města Pražského do Většího se čtrnáctý den měsíce července stěhovali.“
Tento zápis nám potvrzuje osídlení na dnešním Újezdě, a pravděpodobně zachycuje i vznik Židovského města na dnešním Josefově. Ale jistě se vše neodehrálo tak rychle, jak Hájek píše. Osídlení Josefova je datováno spíše na konec 11. století.
Židovské osídlení pod Vyšehradem pak dokládá i zápis z Kosmovy kroniky z roku 1090, který ale i zcela nepokrytě a nekřesťansky zachycuje podněcování k závisti a k loupení židovského majetku: Když Vratislav, král český, proti svému bratru, moravskému knížeti Konrádu I., válečně táhl, přišla Hilburga, choť tohoto, jedna z počtu žen moudrých, bez vědomí manžela svého do táboru krále Vratislava a hojně skropivši obličej slzami prosila, aby upustil od války proti vlastnímu bratru svému – vždyť by tím jen svou vlastní zemi pustošil. Chce-li se však obohatiti, ukázala mu jiný prostředek:
„Nikde se lépe neobohatíš, nikde více nezvelebíš jako v podhradí Pražském a v ulici Vyšehradské. Tam jsou Židé zlatem a stříbrem nejvíc oplývající, tam z veškerých národů kupci nejbohatší, tam peněžníci nejzámožnější, tam tržiště, na kterém kořist hojná – a přes hojnost dostane se tvým vojínům.“
Z té doby nejsou ještě známá žádná jména Židovských rabínů a učenců z našeho území. Pražská komunita 11. století se vzdělávala podle autority rabínů z Porýní. Díky tomu Praha přijímala halachická pravidla vycházející z Gershoma ben Jehudy a jeho žáků. (halacha je souhrn židovského náboženského práva, který určuje, jak má žid žít svůj každodenní život.) Gershom ben Jehuda z Mohuče (cca 960–1028) – přezdívaný Me’or ha-Gola („Světlo diaspory“) Kodifikoval a sjednotil židovské obyčeje a právo ve střední Evropě. V 11. století se právě v Mohuči, Wormsu a Regensburgu formovala aškenázská halachická tradice, která se odlišovala od sefardské (španělské).
Gershom ben Jehuda a jím podnícená aškenázská halachická tradice zavedla závazně Zákaz mnohoženství (polygamie). Muž si nesmí vzít druhou manželku, i kdyby s tím první souhlasila. To je nejznámější Geršomovo opatření; aškenázské obce je přijaly jako závazné (u Sefardů se polygamie udržela déle).
Zákaz rozvodu bez souhlasu manželky - muž již nesměl jednostranně „vypudit“ ženu getem proti její vůli. Nařízení chránilo postavení ženy a bránilo zneužívání rozvodu.
Zákaz číst cizí dopisy - výslovná ochrana soukromí korespondence (v původním znění mířená i na listy obchodníků). Ustanovení mělo praktický dopad v obchodních centrech Porýní a přejaly je i další komunity.
Shovívavost k navrátilcům odpadlým pod nátlakem - ti, kdo byli donuceni porušit zákon nebo dočasně odpadli (např. pod hrozbou perzekuce), nemají být po návratu stigmatizováni a komunita jim má otevřít cestu k návratu
Omezení veřejného zostuzení dlužníků - vymáhání dluhů se má dít právní cestou, bez zesměšňování či urážek; chránila se tak lidská důstojnost a sociální soudržnost.
Pokud se v Praze řešily právní otázky (např. spory, smlouvy, dědictví), rozhodnutí bylo často vyžádáno od učenců v Mohuči nebo Wormsu.
rituál pidjon ha-ben — vykoupení prvorozeného syna.
Zajímavé jsou i rituály, které doprovází život Židů a tento má kořeny již z dob biblických, je tedy reálné, že tento probíhal i u nás v 11. století. Jde o pidjon ha-ben — rituál vykoupení prvorozeného syna. Po vyvedení z Egypta byli prvorození synové zasvěceni Bohu. Později je Bůh nahradil levity pro chrámovou službu. Prvorozený syn (který „otevřel lůno, nepraktikuje se v případě císařského řezu“) tak nese zvláštní posvěcení (kedušat bechor), jež se vykupuje od Kohena pěti šekely stříbra 31. den po narození.
Otec přináší prvorozeného syna ke Kohenovi (Jde o muže z kněžského rodu – přímého patrilineárního potomka Árona, bratra Mojžíše).
Kohen se ptá: „Co si přeješ – ponechat si peníze, nebo vykoupit syna?“
Otec odpovídá: „Přeji si syna vykoupit, jak nám bylo přikázáno.“
Otec pronese požehnání na micvu (…asher kidšánu… al pidjon ha-ben) a Šehechejanu (radost ze zvláštní příležitosti).
Často se požehná i na víno (pokud je součástí obřadu), aby se rituál završil kidušem.
Kohen následně žehná dítěti (nejčastěji kněžským požehnáním).
„Ať tě Hospodin požehná a chrání.“
„Ať nad tebou rozjasní svou tvář a je ti milostiv.“
„Ať k tobě pozvedne svou tvář a dá ti pokoj.“
Otec předá pět šekelů: ve středověké Evropě to byly místní stříbrné mince (denáry, groše apod.), zvážené kvůli ryzosti; někdy také stříbrné předměty o známé hmotnosti. (cca minimálně 100g čistého stříbra):
Kohen měl právo si je ponechat, v praxi je často symbolicky vracel(úplně nebo částečně) jako dar dítěti a rodině – ale to až po platném převzetí, aby byl rituál halachicky platný. Následovala Seudat micva – slavnostní hostina. Už středověké prameny mluví o hostině po rituálu. V aškenázském prostředí se tím posílila komunitní soudržnost; přítomny bývaly i dary pro chudé.
První pronásledování Židů na našem území roku 1096, na počátku první křížové výpravy zachycuje ve své kronice České Kosmas: „Téhož roku bylo takové hnutí, ba božské zanícení v lidu pro pouti do Jerusalema, že v německých krajinách, zejména ve východních Francích, zůstalo jen velmi málo obyvatelů na hradech a ve vsích. A poněvadž pro množství vojska nemohli všichni zároveň jiti jednou cestou, někteří z nich, táhnouce naší zemí, z dopuštění božského se obořili na Židy a proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se protivili, zabíjeli. Biskup Kosmas vida, že se tak děje proti ustanovením církevních zákonů, a veden jsa horlivostí pro spravedlnost, pokoušel se brániti tomu, aby je násilím nekřtili; ale marně, protože neměl osob, které by ho v tom podporovaly. Neboť kníže Břetislav stavěl toho času se vším vojskem svým v Polsku na břehu řeky Nisy, rozbořiv tam hrad Brdo, mnohem doleji nad touž řekou rovněž velmi pevný hrad na vysokém kamenitém vrchu; odtud dostal ten hrad jméno Kamenec. Avšak ta věc, že Židé po nemnohých dnech svrhli se sebe jho Kristovo, pohrdli milostí křtu a spasením ve víře křesťanské a opět poddali své šíje jhu zákona Mojžíšova, mohla se přičítati nedbalosti biskupa a představených kostela.“
Násilné křtění Židů
Ve stejné době přišli do Čech křižáci, kteří chtěli od Židů vybírat peníze nebo je zajímat. Král této věci věnoval jen malou pozornost a mínil, že se každý má bránit sám. Židé tedy křižáky přepadli a při tom pobili na dvě stě Němců. Tuto událost zachycuje ve své kronice Dalimil.
Začala doba, kdy se Židé v českém knížectví přestávali cítit bezpečně, a o dva roky později začali českou a moravskou kotlinu opouštět. Tyto události zaznamenává i Kosmas – a opět to pro židovské obyvatelstvo nedopadlo dobře:
Roku od narození Páně 1098.
Doneslo se knížeti Břetislavovi, že jakýsi počet Židů uprchl a že někteří tajně stěhují své bohatství dílem do Polska, dílem do Uher. Kníže, velmi se proto rozhněvav, poslal správce své komory s několika bojovníky, aby je od hlavy k patě obrali. Ten přišed, povolal k sobě starší Židy a takto se jal k nim mluviti:
„Zplozený z kurvích synů, ty národe izmahelitský, kníže vám poroučí říci, proč prcháte z knížectví jeho, proč též poklady své teď menšíte, získané zdarma? Cokoli ve chvíli této je mé, jest úplně moje. Z Jerusalema žádné jste s sebou nevzali jmění. Třicet za jeden peníz z vás čítaje, Vespasianus císař ze země vyhnal a takto jste rozseti v světě. Bez groše přišli jste k nám, nuž, bez groše jděte, kam chcete! Vy že jste přijali křest — ať Bůh jest toho mi svědkem — že se to nikoli mým, než božským příkazem stalo. Že jste však opět upadli v židovství, ať biskup Kosmas hledí, co by v té věci měl učiniti.“
Tak pravil jménem knížete, a oni ihned, vpadnuvše do domů, vybíjeli je a pobrali poklady i z nářadí, co našli nejlepšího. Nezanechali jim nic, leč zrní obilné, co by stačilo toliko na živobytí. Ó, co peněz toho dne bylo pobráno bídným Židům — tolik bohatství nebylo ani ze zapálené Troje sneseno na břehu eubojském.
Zdroje:
Z knih: K historii Židů v Čechách, na Moravě a v Slezsku 906 až 1620 – František Dvorský
Kosmova kronika česká – Kosmas
Židé v zemích českých – Řezníček Václav
