Článek
V české ústavní debatě se už léta řeší špatná otázka. Neustále se přeme o to, zda prezident musí vyhovět premiérovi při jmenování ministrů, kde přesně končí jeho pravomoci a zda má být spíše ceremoniální figurou, nebo aktivním politickým aktérem. Tyto spory jsou hlasité, mediálně vděčné a politicky relativně bezpečné. Zároveň však systematicky zakrývají největší a nejnebezpečnější chybu české Ústavy.
Tou chybou nejsou nejasnosti.
Tou chybou je zcela jasné a vědomé porušení principu rovnosti občanů před zákonem, zakotvené přímo v textu Ústavy.
Jmenuje se článek 27.
Článek 27 odst. 4 Ústavy České republiky zní:
„Poslance nebo senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem.“
Toto ustanovení bývá obhajováno jako historická ochrana parlamentu před zneužitím moci výkonné. I v tomto světle je však česká úprava mimořádně široká. V řadě demokratických států je imunita omezena na ochranu výkonu mandátu nebo na zákaz zadržení, nikoli na samotné zahájení trestního stíhání.
Česká Ústava už v tomto bodě podmiňuje zahájení trestního stíhání politickým souhlasem. Orgány činné v trestním řízení mohou podezření prověřovat, ale bez rozhodnutí komory nemohou poslance obvinit ani postavit před soud. Klíčový přechod od vyšetřování k odpovědnosti tak závisí na vůli politických kolegů.
Jenže česká Ústava zde nekončí.
Článek 27 odst. 5 Ústavy České republiky zní:
„Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.“
Tato věta nepředstavuje ochranu demokracie, ale její naprosté popření. Slovo „navždy“ zde znamená definitivní konec soudního řízení na základě politického hlasování. Pokud parlament řekne ne, soud se k věci už nikdy nedostane – bez ohledu na důkazy, závažnost skutku nebo to, co vyjde najevo později. Političtí kamarádi si tak odhlasují beztrestnost.
Parlament tímto ustanovením nerozhoduje o proceduře, ale o beztrestnosti. Nechrání výkon mandátu, ale své členy před právem. Jediným hlasováním mohou političtí kolegové rozhodnout, že jejich vlastní věc nebude nikdy soudně projednána.
Možná jsou důvodem malé věznice
V takto nastaveném systému se politika pro některé nestává službou, ale nejbezpečnějším útočištěm před odpovědností. Setrvání v mandátu zde není jen otázkou moci, ale i ochrany. A to je okamžik, kdy se ústavní pojistka mění v motivaci zůstat.
Právě zde česká Ústava selhává nejhlouběji. Protože ve chvíli, kdy umožňuje, aby politické hlasování navždy nahradilo soudní řízení, rezignuje na princip rovnosti před zákonem.
A právě rovnost před zákonem přitom Ústava i Listina základních práv a svobod sama pošlapává.
Nejde o vedlejší princip, ale o samotný předpoklad existence právního státu. Bez něj se právo mění v selektivní nástroj moci.
Článek 1 Listiny základních práv a svobod zní:
„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“
A článek 3 odst. 1 Listiny pokračuje:
„Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“
Tato ustanovení bývají citována jako hodnotový základ českého ústavního pořádku. Jenže hodnoty nejsou rozhodující samy o sobě. Rozhodující je, zda se promítají i do odpovědnosti. Rovnost před zákonem totiž neznamená jen rovnost v právech, ale především rovnost v tom, kdo a za jakých podmínek může být souzen.
A právě zde se česká Ústava dostává do přímého rozporu sama se sebou.
Ve chvíli, kdy jeden článek Ústavy umožňuje, aby určité osoby mohly být navždy vyňaty z trestní odpovědnosti politickým hlasováním, zatímco jiná část ústavního pořádku prohlašuje rovnost za základní princip, nejde už o výkladový problém. Jde o normativní kolizi. Ústava současně tvrdí, že si jsou lidé rovni, a zároveň připouští, že někteří rovni nejsou.
Tato nerovnost není náhodná. Je vědomě vytvořená právní konstrukcí. Zákonodárci se tak zcela nepokrytě povyšují nad ostatní občany.
Rovnost před zákonem zde nekončí u soudu – ke kterému se někteří vůbec nikdy nedostanou. A právě tím se z rovnosti stává pouhá deklarace, nikoli závazný princip. Pokud o tom, zda někdo bude souzen, nerozhoduje právo, ale politická většina, pak už nejde o právní stát, ale o systém výjimek.
Česká Ústava v této části neselhává okrajově. Selhává v samotném základu. Protože právní stát nemůže současně tvrdit, že si jsou lidé rovni před zákonem, a zároveň připouštět, že pro některé zákon přestává platit dřív, než vůbec začne.
Tato ústavní konstrukce nemá žádný vznešený význam. Chrání zloděje, dotační podvodníky, korupčníky a pachatele hospodářské kriminality, pokud se jim podaří udržet si mandát a loajalitu politických kolegů. Nechrání demokracii. Chrání beztrestnost uvnitř moci.
Pro běžného občana platí policie, státní zástupce a soud. Pro vybranou skupinu politiků platí hlasování kamarádů. Ústava tím z nás všech ostatních dělá občany druhé kategorie. Jedni podléhají právu. Druzí rozhodují, zda se jich právo vůbec dotkne.
V takovém systému se politika nemění ve službu veřejnosti, ale v úkryt před spravedlností. Mandát není odpovědností, ale pojistkou. A čím závažnější podezření, tím silnější motivace zůstat u moci.
Dokud Ústava umožňuje, aby o krádežích, podvodech a zneužití moci rozhodovala politická solidarita místo soudu, nemůže existovat rovnost před zákonem. Odstranění této výjimky proto není technická úprava. Je to základní podmínka, abychom přestali být státem privilegovaných a podřízených a mělo by to být hlavní téma příštích voleb.
„Dokud bude o trestní odpovědnosti rozhodovat politická většina, nebudeme mít právní stát, ale parlamentní ochranný klub.“
file:///C:/Users/marti/Downloads/sb0001-1993-2-1993.pdf
Ústava
Listina základních práv a svobod
Vlastní text
