Článek
V únoru 1948 nastala pro československé umělce pozoruhodná doba. Komunisté jim oznámili, že umění konečně patří lidu. Současně začali rozhodovat, kteří umělci k tomu lidu vlastně patří.
Ti správní dostali podporu, zakázky a prostor k tvorbě. Ti nesprávní se stali nepohodlnými. Někteří přišli o zaměstnání, jiní o možnost publikovat, další o svobodu. Z umělce se mohl stát nepřítel lidu. O tom, kdo je lid a kdo jeho nepřítel, ovšem nerozhodoval lid.
Od té doby uplynulo téměř osmdesát let. Žijeme ve svobodné zemi, máme demokratické instituce a žádný dnešní spor o kulturní dotace nelze srovnávat s tehdejšími represemi. Přesto stojí za pozornost, jak snadno se v politických debatách znovu objevuje rozdělování umělců na správné a nesprávné, ale především jen ty drahé.
Tentokrát k tomu postačí jediné slovo. Dotace.
Stačí nahlédnout do některých internetových diskusí. Umělci tam často nevystupují jako lidé, kteří pracují, tvoří, zaměstnávají další lidi a platí daně. Jsou líčeni jako ti, kteří se odmítají živit poctivou prací, stojí s nataženou rukou a očekávají, že jejich záliby zaplatí ostatní.
„Ať si na sebe vydělají!“ zní oblíbený rozsudek.
Nejspíš bychom se stejnou logikou měli obrátit i na veřejné knihovny. Pokud si na sebe nevydělají, nechť přestanou půjčovat knihy. A muzea? Ať prodají sbírky. Památky? Ať se naučí opravovat samy, zaměstnance vyhnat do dolů, tedy kdybychom nějaké měli.
Problém ovšem začíná ve chvíli, kdy tuto představu nepěstují pouze anonymní diskutující, ale podobné argumenty zaznívají také od představitelů státní moci.
Politický náměstek ministra kultury Adam „Gody“ Kocián například v říjnovém rozhovoru pro Hospodářské noviny prohlásil, že pokud kulturní organizátoři chtějí státní peníze, musejí dodržovat pravidla a nemohou si dělat, co chtějí. Mluvil přitom i o politických debatách na festivalech.
Ministr Oto Klempíř následně jeho výklad korigoval a označil za osobní názor náměstka.
Jenže otázka už byla vyslovena: Kdo platí kulturu, smí také rozhodovat, jaké názory se na jejích akcích mohou objevit?
Je samozřejmě správné kontrolovat využití veřejných peněz. Stejně samozřejmé by však mělo být rozlišovat mezi financováním politické kampaně a svobodou projevu na kulturní akci.
A nyní se podívejme na čísla. Ta jsou totiž podstatně méně pobuřující než internetové komentáře.
Ministerstvo kultury hospodaří v roce 2026 se schváleným rozpočtem 17,6 miliardy korun.
Téměř 8,57 miliardy směřuje příspěvkovým organizacím ministerstva. Tedy institucím, jako jsou muzea, galerie, knihovny, divadla nebo památkové organizace. Platí se z nich zaměstnanci, provoz, energie, správa sbírek, ale také investice a opravy.
Dalších 3,78 miliardy představuje zákonné majetkové vyrovnání s církvemi a příspěvky na jejich činnost.
896 milionů je vyčleněno na záchranu a obnovu kulturních památek a související služby.
Na činnost samotného ministerstva a zabezpečení jeho úkolů připadá přibližně 654 milionů korun.
1,92 miliardy směřuje ze státního rozpočtu do Státního fondu audiovize. Z toho asi 1,61 miliardy na filmové pobídky, jejichž účelem je mimo jiné přilákat do České republiky filmové zakázky.
A kolik činí samostatná rozpočtová položka nazvaná Kulturní služby, podpora živého umění?
1,15 miliardy korun. Přibližně šest a půl procenta celého rozpočtu ministerstva.
To znamená, že z každých 1 000 Kč státních výdajů připadá na tuto položku přibližně 47 haléřů.
Ani těchto šest a půl procenta samozřejmě nejsou peníze vyplácené přímo umělcům. Zahrnují 300 milionů pro profesionální divadla, orchestry a pěvecké sbory, přes 810 milionů na nejrůznější kulturní aktivity a 40 milionů na knihovnické služby.
Abychom byli přesní, umělecká tvorba se financuje také z dalších rozpočtových položek, například prostřednictvím Národního divadla nebo filmového fondu. Těch 1,15 miliardy tedy není veškerá podpora živého umění.
Jedno je ale zřejmé: tvrdit, že ministerských sedmnáct miliard živí umělce s nataženou rukou, je podobně přesné jako tvrdit, že celé ministerstvo zdravotnictví financuje pouze lékařské platy.
Pro srovnání zemědělcům platíme z každých 1 000 Kč státních výdajů 17,92 Kč. Kolik z toho skončí v kapsách agrobaronů, si obrázek může udělat každý.
Dotace věčné téma
Když se hovoří o dotacích, obvykle slyšíme, kolik stát zaplatil. Podstatně méně se dozvídáme, kolik kulturní činnost vytváří pracovních míst, tržeb a daňových příjmů.
Filmový průmysl nabízí názorný příklad.
Zahraniční filmové a televizní produkce vytvořily v roce 2025 v Česku zakázky v objemu přibližně 6,6 miliardy korun. Tyto prostředky směřovaly do práce filmových štábů, pronájmů, dopravy, ubytování, technických služeb a dalších činností.
Už starší ekonomické studie se pokoušely vyčíslit, kolik se z takové výroby vrací veřejným rozpočtům prostřednictvím daní a pojistného. Jejich výsledky se lišily a byly založené na modelech, ale samotnou existenci těchto příjmů nikdo nezpochybňuje. Ty pesimistické uvádí, že investovaná koruna přinese zpět korunu a třináct haléřů, optimistické dokonce dvě koruny a sedmdesát pět haléřů. V každém případě přináší zisk do státního rozpočtu. Proto je jasné, že se miliarda z tohoto fondu odebere, jak to plánuje Klempíř.
Také kina přispívají do Státního fondu audiovize prostřednictvím zákonných poplatků. Podobné povinnosti mají i další účastníci audiovizuálního trhu.
Kultura tedy peníze nejen přijímá. Také je vydělává, utrácí, investuje a odvádí z nich daně.
Zda se konkrétní dotace státu plně vrátí, je otázka k poctivému ekonomickému zkoumání. Ale tvrdit, že její příjemce společnosti nic nevrací, je něco úplně jiného.
V době, kdy se vedou spory o veřejné finance a rozpočtové škrty, je snadné obrátit pozornost k někomu, kdo údajně dostává peníze neprávem.
Umělec je pro takovou debatu vděčná postava. Bývá vidět, občas říká nepříjemné věci a jeho práce nemá vždy podobu výrobku, který lze zvážit, změřit a položit na regál. A je snadným terčem.
Není ovšem doloženo, že by současná vláda tajně organizovala internetovou kampaň proti umělcům. Doložitelné jsou konkrétní výroky některých jejích představitelů a nepřátelské stereotypy v části veřejných diskusí. Ale to je vedení celé politiky dnešní vlády, která ve své neschopnosti obviňuje všechny okolo. A nejsnadnější je svým posluchačům ukázat na viníka.
A i bez představy tajně řízené kampaně stojí za zamyšlení, co se stane, když se z debaty o hospodaření postupně stává debata o tom, zda určitá skupina lidí vůbec zasluhuje veřejnou podporu.
Po únoru 1948 se nesprávní umělci stávali nepřáteli lidu. Dnes naštěstí nežijeme v zemi, kde by podobný politický rozsudek znamenal vězení. Přesto bychom měli být opatrní, kdykoli nám někdo začne vysvětlovat, že kulturní svoboda má být odměnou za poslušnost.
Protože umění placené z veřejných peněz nepatří vládě. Patří veřejnosti. A veřejnost nejsou jen ti, kdo právě slepě tleskají vládě. Stejně tak volební vítězství není bianko šek k devastaci této země.
Zdroje:
