Článek
A právě proto je to tak odporné.
Zatímco na Ukrajině rodiče v noci tisknou děti k sobě, aby je ochránili alespoň tělem před výbuchem, v Česku se lidé rozčilují, že „zase je Ukrajina na prvním místě“. Zatímco tam staré ženy sedí v zimě ve tmě a volí, zda si ušetří poslední svíčku na zítřek, tady se v diskusích dožadujeme, aby „si to zaplatili sami“. Zatímco tam děti znají zvuk sirény lépe než zvuk školního zvonku, u nás si z války děláme memy.
Tohle už není názor.
Tohle je morální selhání.
Jsou to lži, které si říkáme, abychom mohli klidně spát
„Nemáme na to.“
Máme.
„Nejdřív naši lidi. Drtivá většina má plná břicha“
Naši lidé neumírají zimou ve sklepích.
„Není to naše válka.“
Agrese přestává být „cizí“ ve chvíli, kdy víte, že mlčení pomáhá útočníkovi.
„Už toho bylo dost.“
Ano. Pro Ukrajince. Ne pro vás.
Česká společnost si osvojila zvláštní schopnost: vydávat pohodlí za rozum a sobectví za pragmatismus. Schovávat se za rozpočtové položky, procedury a kompetence, aby nemusela vyslovit pravdu nahlas: nechce se nám, jsme sobci a lakomci. Ne proto, že bychom nemohli. Ale proto, že bychom museli něco cítit.
Empatie je totiž nepohodlná. A my jsme si zvykli, že svět se přizpůsobuje nám, ne my jemu.
Na Ukrajině dnes existují děti, které se učí mlčet, když slyší dron, aby nebyly slyšet. Děti, které vědí, kam běžet, když se ozve výbuch, a které už dávno přestaly plakat, protože pláč nic nezmění. Existují města, kde se neřeší „kvalita života“, ale jeho holé zachování. Kde zima není nepříjemná, ale vražedná.
A proti tomu stojí české komentáře o tom, že „prezident si hraje na hrdinu“,že „Ukrajina nás zničí“, že „ať se vzdají, ať je klid“.
Klid.
Slovo, které v Česku znamená pohodlí – a na Ukrajině masový hrob a život v otroctví.
Polsko pomáhá, protože ví, co znamená být opuštěn. Německo pomáhá, protože chápe odpovědnost síly. Francie pomáhá, protože ví, že stát, který se vyhýbá obraně napadených, ztrácí důstojnost.
Česko se ptá, kdo to zaplatí, a přitom má plné obchody, bezpečné hranice a garance, o kterých se Ukrajincům ani nesní. Česko se uráží, že je někdo žádá o solidaritu, jako by to byla osobní újma.
Nejsme chudí.
Nejsme ohrožení.
Jsme zbabělí.
A vláda? Ta nese spoluvinu. Ne proto, že pomáhá, ale proto, že se za pomoc stydí. Místo aby řekla jasně: „Pomáháme, protože můžeme a protože musíme,“ šeptá, vysvětluje, uhýbá. Jako by tušila, že část společnosti už není schopna slyšet morální argument bez vzteku.
Tím ale dělá to nejhorší: potvrzuje dojem, že solidarita je přítěž, že morálka je problém, že pomoc je něco, za co je třeba se obhajovat.
Ne.
Obhajovat by se měl cynismus.
Nikdo po vás nechce, abyste šli bojovat. Nikdo po vás nechce, abyste mrzli, hladověli nebo se schovávali před bombami. Po vás se chce jen jedno: abyste se neodvrátili.
A pokud to ani tohle nedokážete – z tepla, z bezpečí, z nadbytku – pak si přestaňte říkat realisti. Přestaňte mluvit o rozumu. Přestaňte se schovávat za stát.
Řekněte to pravým jménem.
Nechceme pomáhat, protože nás cizí utrpení obtěžuje.
A to už není politický postoj.
To je morální bankrot.
Vlastní text
