Článek
Rok 1918 znamenal v českých zemích víc než jen politickou změnu — znamenal i fundamentální posun ve vztahu mezi státem a církví. Pod rakousko-uherským režimem byla Římskokatolická církev mnohými vnímána jako „státní církev“, její struktury prorostly školstvím, matrikami, musely respektovat císařskou autoritu. Po vzniku republiky však nastoupil ideál odlišný: moderní demokratický stát, založený na principu svobody svědomí, rovnosti vyznání a oddělení moci světské od duchovní. Už v deklaraci z 18. října 1918 se hovořilo o svobodě svědomí i separaci církve a státu.
První oficiální formulaci zásady odloučení církve od státuv českých dějinách je zachycena ve Washingtonské deklaraci:
„Československý stát bude republikou. Ve stálém úsilí o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, víry a vědy, literatury i umění, řeči i tisku. Církev bude oddělena od státu.“
Jde o prohlášení Národní rady československé, sepsané T. G. Masarykem, E. Benešem a M. R. Štefánikem.
Veřejnost si katolickou církev spojovala s habsburskou monarchií, tak se záhy na demostracích obracel hněv i proti katolické církvi a jejich symbolům. Známe je stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. listopadu 1918, ale i stržení mariánského sloupu ve Slaném, což dobové i pozdější texty interpretují jako součást „očisty“ veřejného prostoru. V následujícím roce došlo hlavně v květnu k několika zneuctění soch Jana Nepomuckého. V Přerově nad Labem vypukly vážné nepokoje, které si vyžádaly zásah četnictva. Díky uklidňujícímu působení faráře Káry však nedošlo k otevřenému násilí. V kontrastu s tím ve Vysokém Mýtě muselo být po vystěhování faráře Tichého z Radhoště povoláno i vojsko – demonstraci asi 2000 lidí se podařilo rozehnat až díky zásahu faráře Tichého a starosty Radhoště, čímž se předešlo krveprolití. Excesů bylo spousta.
Veřejné i politické proudy po první světové válce výrazně tlačily na oddělení církve od státu. Především požadovali zrušení státního financování duchovních, jejich platů z veřejných prostředků, rychlé zavedení civilních občanských sňatků a převod matrik pod stát, vyloučení náboženství ze školní a veřejné správy, zřízení národní církve („české národní církve“) bez papežské nadřazenosti, ba i převzetí církevního majetku státem či jeho částečná konfiskace.
Již v roce 1918 Revoluční Národní shromáždění vedlo vášnivou diskuzi o nové ústavě včetně zakotvení principu „oddělení církve od státu“. Návrh nakonec nebyl do ústavní listiny v roce 1920 vůbec zahrnut. Pouze svoboda svědomí a vyznání.
V roce 1919 Skupina poslanců ČSNS a ČSSD (např. Theodor Bartošek, Lev Winter, František Soukup) podává návrh zákona o odluce církve od státu, zestátnění církevního majetku, zrušení platů duchovních z veřejných prostředků. Návrh zamítnut v rozpravě. Odpor lidovců a agrárníků, opatrnost vlády a prezidenta Masaryka. Ale i kategorický odpor Vatikánu, který odmítal radikální formu odluky, která by vedením přinesla odnětí církevního majetku.
V roce 1919 byl schválen 9. dubna Zákon o státních matrikách a občanském sňatku zavedl státní (občanské) matriky a civilní sňatky. Do té doby vedly matriky výhradně církve, hlavně katolická. Duchovní tak přišli o klíčový nástroj kontroly nad obyvatelstvem. Tento zákon je považován za nejvýznamnější praktický krok odloučení církve od státu.
Reforma školství a náboženské výuky proběhla zákonem o všeobecném vyučování, spolu s ministerskými nařízeními z let 1919–1921. Ministr školství Jan Dvořák (sociální demokrat) prosazoval úplné vyloučení náboženství ze škol, ale jako u jiných věcí se muselo dojít ke kompromisu. Náboženství zůstalo nepovinné, volitelné, výuku organizovaly jednotlivé církve mimo běžné hodiny. Školství bylo sekularizováno – církevní školy postupně zestátněny, katecheté přišli o svá učitelská místa.
Konečně došlo 29. února 1920 ke schválení Ústavní listiny Československé republiky. Vládní návrh ústavní charty obsahoval v § 121 formulaci o oddělení církve od státu. Nicméně při finalizaci Ústavní listiny z roku 1920 byla tato pasáž vynechána z finálního znění. Silná pozice katolických Lidových stran a agrárníků v parlamentu, by jinak ústavu zablokovala. Čl. 124 zaručil svobodu vyznání a svědomí, další ustanovení zakazovalo zřizování státní církve, a byla potvrzena rovnost všech vyznání před zákonem.
Jednání parlamentu
V roce 1922 Klub socialistických poslanců (včetně Františka Modráčka a Antonína Hampla) podal nový návrh odlukového zákona podle francouzského vzoru (z roku 1905). Návrh byl zamítnut pro údajnou neústavnost a „rozvrat společnosti“.
V roce 1925 probíhala bouřlivá debata o rozpočtu. Poslanecký návrh komunistů a části socialistů na zrušení platů kněžím ze státní pokladny neprošel. Většina parlamentu byla proti.
Vatikán dlouho odmítal uznat Československo diplomaticky, a to i kvůli tomu, že prezident Masarykbyl otevřeně protiklerikální. Napětí se postupně zmírnilo až za vlády Antonína Švehly. Roku 1927 začala jednání mezi československým ministrem zahraničí dr. Edvardem B nešem a papežským nunciem Clementem Micara.Výsledkem byl kompromisní dokument podepsaný 17. prosince 1927, který vstoupil v platnost v únoru 1928. Šlo o smlouvu mezi Československem a Svatým Stolcem „Modus vivendi“ doslova znamená „způsob soužití“ – a přesně o to šlo: obě strany se dohodly, že nebudou usilovat o úplnou odluku, ale o regulovaný vztah. Československo uznalo právní subjektivitu katolické církve a svobodu její činnosti. Stát získává právo spolurozhodovat o jmenování biskupů – jméno kandidáta muselo být předem konzultováno s vládou. Katoličtí duchovní v armádě, věznicích a nemocnicích zůstali státními zaměstnanci. Církevní školy a řády mohly dále působit, ale pod dohledem státu. Vatikán uznal novou územní organizaci diecézí podle hranic republiky (např. zřízení litoměřické, českobudějovické a brněnské diecéze).
Levice a pokrokové kruhy dohodu ostře kritizovaly jako „zradu ideálů odluky“. Masarykji sice podepsal, ale s výhradami — chápal ji jako nutné diplomatické gesto, nikoli vítězství Vatikánu. Katolíciji naopak považovali za vítězství zdravého rozumu: po letech konfliktů mohli opět svobodně organizovat život církve.
Roku 1930 Senátor Karel Viškovský (ČSNS) interpeloval na vládu: proč nebyla odluka provedena navzdory vůli veřejnosti. Vláda odpověděla, že dohoda s Vatikánem je „definitivní rámec vztahu“.
Další diskuze v parlamentu přišli na řadu až v roce 1937, po smrti prezidenta Jana Masaryka. Radikální levice oživila požadavky na odluku, s argumenty, že Modus vivendi je „morálně překonán“. Nedošlo však již k žádné právní změně. Veřejná pozornost se přesunula k mezinárodní krizi, která vyústila v druhou světovou válku a obsazení Československa.
Po Mnichovu 1938 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava (1939) se poměry zcela změnily. Z formálně demokratické republiky se stala okupovaná země, kde o vztahu státu a církve rozhodovali nacisté – a ti se k náboženství stavěli instrumentálně. Katolická církev byla tolerována, protože Němci doufali, že ji využijí ke stabilizaci situace. Arcibiskup Karel Kašpar zemřel v roce 1941, jeho nástupce Josef Beran se později stal jednou z klíčových postav odporu proti totalitě. Duchovní, kteří se aktivně zapojili do odboje (např. biskup Gorazd, pravoslavný, po atentátu na Heydricha), byli popraveni nebo vězněni. Nacisté zasahovali do činnosti klášterů a seminářů, konfiskovali majetek, ale úplnou likvidaci církve odložili „na dobu po vítězství“.
Židovské náboženské obce Byly systematicky zničeny, synagogy zavírány nebo vypalovány. Židovské obyvatelstvo bylo deportováno, a s ním i veškeré náboženské struktury. Evangelické a husitské církve byly částečně omezeny, ale fungovaly v omezeném režimu. Nacistická moc preferovala „německé křesťanství“ a omezovala český jazyk i kulturní vliv v církevním životě.
Likvidace Židovských synagog
Po osvobození v roce 1945se obnovil demokratický rámec, ale vztah státu a církve byl stále nevyřešen. Církve doufaly v návrat svobod a restituci zabaveného majetku, společnost ale byla silně sekularizovaná a ovlivněná antiklerikálním étosem první republiky. Katolická církev měla stále silnou pozici (cca 75 % věřících obyvatel se hlásilo ke katolické církvi), ale nedůvěra vůči „rakouskému dědictví“ přetrvávala.
Nástup komunistů znamenal konec všech nadějí na svobodnou církev. V roce 1949 byl přijat zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví, který zrušil církevní hospodářskou samostatnost, zavedl státní platy pro duchovní, a vytvořil systém úplné závislosti církví na státu. Duchovní museli mít státní souhlas k výkonu služby, který mohl být kdykoli odebrán. Zásadní roli hrála i Státní bezpečnost, která do církví nasazovala informátory.
Arcibiskup Josef Beran se stal jedním z nejvýraznějších symbolů odporu katolické církve proti totalitním režimům 20. století. Již za nacistické okupace byl vězněn v koncentračním táboře Dachau, po válce se postavil i nové komunistické moci, která chtěla církev plně podřídit státu. Odmítl loajalitu k režimu, bránil nezávislost víry i právo člověka na svobodné svědomí. V roce 1949 byl internován a po šestnácti letech nuceného odloučení mu bylo dovoleno odcestovat do Říma, kde jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem.Beran se stal hlasem svědomí národa – knězem, který zůstal věrný pravdě, i když ho to stálo vlast.
Po roce 1989 se otázka vztahu mezi státem a církvemi znovu otevřela. Komunistický režim sice církev omezoval, ale zároveň ji plně financoval a kontroloval, takže po sametové revoluci bylo nutné najít nový, svobodný rámec. Začala dlouhá jednání o navrácení majetku, který byl církvím po roce 1948 zabaven, i o postupné ekonomické odluce.
Po více než dvaceti letech sporů byl v roce 2012 schválen zákon č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Ten stanovil nejen navrácení části historického majetku, ale i finanční kompenzace ve výši 59 miliard korun, rozložené do 30 let. Zároveň začalo postupné ukončování státních příspěvků na platy duchovních, které má skončit do roku 2030.
Tímto krokem byla po téměř století naplněna myšlenka, o níž se hovořilo už v roce 1918 – úplná odluka církve od státu, ovšem v demokratickém a smluvním duchu, nikoli v duchu konfrontace.
