Článek
Olda:
„Ty jo… Bureši? To jsi ty?“
Bureš:
„Záleží, kdo se ptá. Ale jo. Dneska už mi říkají jinak. Značka se vyvíjí.“
Olda:
„To víš, já měl vždycky rád staré názvy. Přehledné. Člověk hned věděl, kdo kam patří.“
Bureš:
„Ty jsi byl vždycky systematik. Už na škole. Všechno sis zapisoval. Spolužáky, názory, kdo se moc ptá… taková… akademická činnost.“
Olda (skromně):
„Já jen podporoval kolektiv. A kolektiv mě měl rád. Tedy… ti, co zůstali.“
Bureš:
„Já byl spíš v terénu. Zahraniční obchod, cesty, hotely… Každý něco říkal, tak jsem to jen… shrnul. Tak nějak manažersky.“
Olda:
„Dneska by se tomu říkalo reporting.“
Bureš:
„Přesně! Já jsem byl vždycky moderní.“
Oba se rozhlédnou, jestli je někdo neposlouchá. Nikdo není vidět. To je uklidní.
Olda:
„Hele, a jak se ti líbí ta dnešní politika?“
Bureš:
„Skvělá. Všichni mluví o svobodě, ale stejně chtějí, aby jim někdo řekl, co si mají myslet. To je sen každého… ehm… stratéga.“
Olda:
„A hlavně — když se řekne minulost, všichni ztichnou, nebo se to hodí na rozvědčíka. To máme vychytané. Minulost je buď složitá, nebo rudá, nebo vůbec nebyla.“
Bureš:
„A když někdo rýpe, tak se řekne, že útočí na demokracii. Nebo na stát. Nebo na mě. Ideálně všechno najednou.“
Olda se usměje.
Olda:
„Víš, co je na tom nejlepší? Že dneska už nikdo nikoho nemusí udávat. Lidi se udávají sami. Na sítích.“
Bureš:
„A ještě jsou u toho dobrovolně. Tomu říkám pokrok.“
Zazvoní mobil. Oba sebou trhnou. Pak se zasmějí.
Olda:
„Staré reflexy.“
Bureš:
„Ale dobré návyky.“
Odcházejí opačnými směry. Každý s pocitem, že systém funguje. Jen se jinak jmenuje.
