Článek
Typický komentář zní jednoduše: „Dostali miliardy, tak ať si to zaplatí sami.“
O stav těch budov ale nejde. Jde o něco jiného. O reflex, který jsme si za poslední roky dokonale osvojili: neznáme fakta, ale verdikt máme jasno. Soudce Lynč dnes sedí skoro v každém z nás.
Jaký je stav církevního majetku, po desetiletích komunistické péče je zjevný, někdy zasáhne i neštěstí. Stačí projít několik málo příkladů z poslední doby. V jihočeském Chlumu u Třeboně vyhořela střecha kostela. Oprava byla odhadnuta na zhruba patnáct milionů korun. Veřejná sbírka přinesla jen část — zbytek musí pokrýt dotace, obec a církev samotná. Kostel přitom není žádná výjimka, ale typický případ: havarijní stav, vysoké náklady, dlouhé roky odkládaných oprav.
Na Bruntálsku se zase řeší kostel, jehož interiér i konstrukce vyžadují zásah za více než šestnáct milionů. V Bořeticích stojí oprava kostela svaté Anny kolem sedmi milionů — a místní otevřeně přiznávají, že bez kombinace veřejných peněz a sbírek to nepůjde.
Tohle nejsou výjimečné projekty. Tohle je standard.
V Česku jsou tisíce kostelů. Mnohé z nich nesou stejné stopy: zatékající střechy, narušené krovy, opadávající omítky. Ne proto, že by se o ně nikdo nestaral posledních pár let, ale proto, že se o ně systematicky nestaral desítky let.
A právě tady se začíná realita rozcházet s představou, že „na to přece byly miliardy“.
Zákon č. 428/2012 Sb. stanovil finanční náhradu ve výši 59 miliard korun (v cenách roku 2012), vyplácenou postupně po dobu třiceti let a každoročně valorizovanou o inflaci. Žádné „dostali miliardy a hotovo“. Peníze přicházejí po částech.
Podle oficiální časové řady Ministerstva kultury bylo ke konci roku 2024 vyplaceno 26,26 miliardy korun, po započtení splátky pro rok 2025 zhruba 29,32 miliardy korun.
(Pro přehled viz Ministerstvo kultury ČR, „Financování církví“.)
A teď ten jednoduchý výpočet, který v diskusích skoro nikdy nezazní.
V Česku je přibližně 7 000 kostelů. Když těch zhruba 30 miliard rozpočítáte, vyjde vám přibližně 4,3 milionu korun na jeden kostel.
Čtyři miliony.
Za to dnes neopravíte ani střechu menšího kostela. Natož statiku, fasádu nebo kompletní rekonstrukci, která se běžně pohybuje v desítkách milionů.
Ty peníze nikdy nebyly určeny jen na opravy kostelů. Účel zákona byl jiný: postupná odluka církví od státu a jejich ekonomická soběstačnost. Jinými slovy — z těchto prostředků se financuje celý provoz.
A ten není malý ani okrajový.
Církve v Česku provozují desítky domovů pro seniory, zařízení pro dlouhodobě nemocné, hospice a paliativní péči. Zajišťují stacionáře pro lidi s postižením, azylové domy, terénní služby pro rodiny v krizi. V řadě regionů jde o infrastrukturu, kterou by jinak musel složitě a nákladně budovat stát. Tyto služby jsou financovány především z veřejných zdrojů — státních, krajských a obecních dotací, úhrad klientů a zdravotních pojišťoven. Bez nich by vůbec nemohly existovat.
Jenže to není celý obrázek.
Církve se na jejich provozu zároveň podílejí i vlastními prostředky — a právě finanční náhrady jsou jedním z pilířů, které jim umožňují tenhle systém dlouhodobě udržet.
A z těch samých zdrojů se zároveň starají i o svůj majetek.
Takže když někdo napíše „ať si to zaplatí sami“, říká tím ve skutečnosti něco mnohem tvrdšího:
ať si vyberou, co omezí.
Ať uberou na službách, které pomáhají tisícům lidí.
Nebo nechají spadnout další kostel.
Jinak řečeno — ať si rozhodnou, co je pro společnost zbytné.
Diskuze ale ukazují rychlý soud. Sice bez znalostí, ale s jistotou svého intelektu. Jedna věta. Jedno slovo: miliardy.
A pocit, že je vyřešeno.
Bez znalosti. Bez kontextu. Bez snahy pochopit cokoliv složitějšího než vlastní dojem.
Soudce Lynč v té nejlacinější podobě.
Ne ten, který se ptá. Ale ten, který už dávno „ví“.
A právě v tom je problém.
Ne v kostelech.
Ne v těch penězích.
Ale v tom, jak snadno dnes stačí minimum informací k maximální jistotě.
Jak rychle se z neznalosti stává přesvědčení.
A jak ochotně se z pohodlného zjednodušení dělá pravda. To je ukázka intelektuální lenosti, která si říká jistota.
Zdroje:
