Článek
Zejména mě zaujal jeden argument, který se v různých obměnách opakoval s železnou pravidelností: „Proč bych měl platit Českou televizi, když se na ni vůbec nedívám?“
Pozoruhodné bylo, kolik lidí se k tomuto prohlášení hlásilo. Člověk by skoro nabyl dojmu, že Česká televize vysílá do prázdných obývacích pokojů a její program sledují pouze zaměstnanci Kavčích hor. A možná ani ti ne.
Pak mě ale napadlo podívat se na starší komentáře některých těchto zapřisáhlých televizních abstinentů.
A nestačil jsem se divit.
Jeden, který Českou televizi údajně nikdy nezapíná, se ještě nedávno rozčiloval nad výsledky StarDance. Druhý zasvěceně hodnotil moderátory, třetí probíral reportáže Toulavé kamery. Další měl poměrně vyhraněné názory na sportovní komentátory ČT. A našli se i tací, kteří dokázali s obdivuhodnou přesností kritizovat jednotlivé hosty Otázek Václava Moravce a to včetně nevhodného oblečení.
Zkrátka, nikdo se na Českou televizi nedívá, ale skoro každý ví, co včera vysílala, kdo tam vystupoval a co řekl.
Začal jsem mít podezření, že Česká televize přišla s převratnou technologií. Její pořady se zřejmě přenášejí přímo do hlav těch, kteří ji zásadně nesledují.
Něco na způsob telepatie. Člověk sedí doma, televizor vypnutý, dálkový ovladač bezpečně ukrytý v zásuvce, a najednou ví, kdo vypadl ze StarDance, co objevil štáb Toulavé kamery a komu Václav Moravec skočil do řeči.
Možná jde o dosud neznámý druh elektromagnetického záření. Signál z Kavčích hor patrně proniká zdmi, zavřenými okny i vypnutými televizory a zasahuje výhradně mozky těch, kteří Českou televizi odmítají sledovat. Čím zásadnější odpůrce, tím dokonalejší příjem.
Vyloučit nelze ani zvláštní formu náměsíčnosti. Tito lidé možná v noci vstávají, potají zapínají ČT, sledují několik pořadů za sebou a ráno si vůbec nic nepamatují. Tedy kromě děje, moderátorů, hostů, výsledků soutěží a všeho, co je rozčílilo.
Nebo jde o jakousi televizní samosprašnost. Informace o pořadech se šíří vzduchem jako pyl, usedají na nábytek a během spánku pronikají do podvědomí. Ráno se člověk probudí, aniž by jediným pohledem zavadil o obrazovku, a už má naprosto jasno, že včerejší pořad byl příšerný.
Velmi zajímavá je také možnost dědičné televizní paměti. Někteří diskutující možná zdědili znalosti programu po svých předcích. Jejich dědeček sledoval Československou televizi, tatínek Českou televizi a oni sami už nemusí sledovat vůbec nic. Veškeré informace jim kolují v rodové krvi.
Ovšem nejpravděpodobnější vysvětlení bude asi ještě převratnější. Česká televize zřejmě vysílá také speciální neviditelný program pro ty, kteří ji nesledují. Jeho sledovanost musí být fantastická. Patrně větší než sledovanost všech ostatních pořadů dohromady.
Nabízí se dokonce otázka, zda bychom neměli založit nový vědní obor. Nazýval by se nesledování televize. Jeho absolventi by dokázali podrobně rozebrat každý pořad, který nikdy neviděli, posoudit výkon každého moderátora, kterého nikdy neposlouchali, a rozhořčeně komentovat každý výrok, který nikdy neslyšeli.
Ti nejlepší by mohli získat titul doktora nesledovaných věd.
Samozřejmě, můžeme vést legitimní diskusi o tom, jak má být veřejnoprávní televize financována, kolik má stát a zda své peníze využívá hospodárně. To jsou otázky, které si zaslouží věcnou odpověď. A jistě existují lidé, kteří Českou televizi skutečně nesledují. Jen po sobě zpravidla nezanechávají obsáhlé recenze jejích pořadů.
Ale tvrdit, že se na něco zásadně nedívám, a přitom pravidelně hodnotit jeho obsah, je přece jen poněkud zvláštní způsob argumentace.
Možná bychom se tedy neměli ptát, proč někteří lidé nechtějí platit za Českou televizi, kterou údajně nesledují.
Mnohem zajímavější by bylo zjistit, jak se jim daří sledovat tolik pořadů, na které se vůbec nedívají.
A než se záhada vyřeší, měl bych pro Českou televizi jeden návrh. Ať začne zveřejňovat vedle běžné sledovanosti také čísla nesledovanosti.
Podle internetových diskusí by totiž mohla zjistit, že ji nesleduje vlastně nikdo.
A nejvíc jí nesledují ti, kteří ji mají zapnutou nejčastěji.
