Článek
Vánoce, jeden z nejvýznamnějších svátků evropské kultury, mají překvapivě dlouhý a spletitý příběh. Jejich kořeny sahají hluboko do dob, kdy křesťanství ještě neexistovalo, a lidé se řídili rytmem přírody. Teprve později dostaly Vánoce duchovní rámec, který známe dnes. Abychom pochopili podobu moderních Vánoc, musíme se vrátit daleko před dobu Krista, projít obdobím rané církve a nakonec i středověku, během něhož se začala formovat většina zvyků, které dnes považujeme za typicky „české“.
Dávné evropské kultury slavily přelom roku kolem 21. prosince, kdy nastává zimní slunovrat. Pro staré Germány, Kelty či Slovany to byl magický čas, kdy se rodilo nové světlo, protože dny začaly opět prodlužovat. U Germánů šlo o svátky Yule, při nichž se pálila obrovská polena, zdobily se příbytky větvemi jehličnanů a pořádaly se hostiny. U Římanů byl nejdůležitějším prosincovým svátkem den boha Saturna a později svátek Sol Invictus, Nepřemožitelného slunce. Tyto oslavy byly tak zakořeněné, že později ani nástup křesťanství nedokázal jejich prvky zcela vymazat.
U Slovanů, kteří obývali i území dnešních českých zemí, se zimní slunovrat slavil v rámci svátku Kračun či Koleda. Šlo o období plné magických rituálů, věštění a obětních hostin. Stoly se prohýbaly pod kašemi, luštěninami, sušeným ovocem a medem. Oheň, světlo a zelené větve měly chránit dům a přivolat zdraví. Právě tyto rituály přežily i po příchodu křesťanství.
oslava slunovratu
Křesťanská církev v prvních třech stoletích narození Ježíše vůbec neslavila. Pozornost byla zaměřena na Velikonoce, považované za nejdůležitější svátek. Teprve ve 3. a 4. století začala církev hledat způsob, jak v nově se christianizující říši sjednotit věřící a zároveň nabídnout alternativu k oblíbeným pohanským slavnostem.
Volba padla na 25. prosinec. Nebylo to kvůli historickým důkazům o Kristově narození, ty neexistují, ale proto, že datum mělo silný symbolický význam: zrození Krista jako zrození světla. Tento termín se poprvé objevuje ve významném římském kalendáři Chronographus Anni 354. Je pravděpodobné, že papež Julius I. kolem roku 350 tuto praxi podpořil a sjednotil, i když nejde o jednoznačně doložené nařízení. Současně někteří teologové prosazovali tzv. „integrální rok“: věřilo se, že Kristus zemřel v den, kdy byl počat, tedy 25. března. Devět měsíců poté logicky připadá 25. prosinec.
Západní církev postupně rozšířila tento svátek do celé Evropy, zatímco východní církve přijaly datum 25. prosince až o století později. V této době se začíná formovat základ Vánoc tak, jak je známe dodnes.
V raném středověku byly Vánoce především náboženským svátkem doprovázeným mšemi a půsty. Přesto mnoho pohanských tradic přežívalo dál. Lidé věřili, že vánoční čas je obdobím, kdy je hranice mezi světem živých a mrtvých tenká, a tak se věštilo, rozkrajují se jablka, hází boty a provádějí různé rituály, které měly zajistit štěstí, zdraví a úrodu příštího roku.
Dům se zdobil zelenými větvemi, zapalovaly se svíce na ochranu před temnotou a duchy. Štědrý den byl postní. Jedly se kaše, luštěniny a ryby tam, kde byly k dispozici. Dárky se na Vánoce nedávaly, ty patřily jiným svátkům, například Mikuláši či Novému roku.
Vánoce v ranném středověku
Od 11. století začínají Vánoce získávat barevnější podobu. Z kostelů se přesouvají i do ulic a domácností. Objevují se koledníci, průvody masek, dětské volby „biskupů bláznů“ či jednoduchá divadelní představení o narození Páně. V kostelech se hrají mystéria a zpívají první koledy. Jídlo se začíná více podobat dnešnímu. Štědrý večer je stále postní, ale 25. prosinec nabízí bohaté hostiny: husy, prasata, ryby a sladké pečivo. První zmínky o vánočce se objevují již ve 14. století. Většina českých měst a vesnic dodržuje takzvané dvanáctidenní svátky od 25. prosince do 6. ledna, kdy se střídají církevní obřady, lidové rituály a koledování.
V českých zemích se Vánoce začaly slavit již s příchodem křesťanství v 9. století, ale skutečný rozkvět nastává ve středověku. Nejstarším doloženým důkazem o slavení Vánoc u nás je Legenda o svatém Václavu, která popisuje, že kníže Václav (vládl asi 921–935) chodil na půlnoční mše o Vánocích a sám se aktivně účastnil bohoslužeb. Ačkoli legenda vznikla až později (nejstarší verze Crescente fide, cca 970–980), popisuje skutečné zvyky přemyslovského dvora v 10. století. Například svátek svatého Štěpána – 26. prosince, byl u nás pevně ukotven již v roce 1003, kdy Kosmas ve své kronice píše: „Když pak nadešel den svatého Štěpána, prvomučedníka, a kníže Boleslav seděl v síni na svém stolci, tu Jaromír vešel do síně.“
Pohanští Slované přinesli své magické obřady, které se překryly s křesťanskými tradicemi. Na Štědrý den se nechával talíř pro zesnulé předky, rozkrajují se jablka, dodržoval se přísný půst. „Kdo vydrží do večera, uvidí zlaté prasátko,“ dnes má i ty velké zahnuté zuby. V domech se udržovala ochranná magie. Dětem se na čelo dával křížek z medu, do rohů se sypalo zrní a zvířata dostávala lepší krmení.
Koledování mělo v českých zemích mimořádnou sílu. Skupiny dětí, mládenců či řemeslníků obcházely domy, zpívaly, přály štěstí a dostávaly výslužku. Koledy patřily mezi první české literární památky. Například slavná koleda „Narodil se Kristus Pán“ má středověké kořeny. Oblíbené byly i živé betlémy, které se postupně proměnily v umělecké dílo řezbářů z Krkonoš a dalších oblastí.
vánoční koledy
Vánoční stromeček se dostal do českých zemí až v 19. století, ale mnoho starších zvyků přežilo. Kromě magie a koled patřila k českým tradicím také bohatá hostina se štikou, kaprem či pučálkou. Vánočka se pletla z devíti pramenů a měla chránit před nemocemi i bídou.
Dnešní Vánoce jsou výsledkem neuvěřitelné směsi kultur: pohanských obřadů slunovratu, teologického rozhodnutí 4. století, středověkých zvyků i novodobých tradic. V českých zemích se všechny tyto vlivy propojily s lidovou tvořivostí, která Vánoce obohatila o koledy, věštění, vánočku, betlémy a řadu zvyků, jež přežívají dodnes.
A tak když si dnes sedneme ke stromku a slavnostní tabuli, neseme s sebou dědictví tisíciletí od ohňů zimního slunovratu až po světélka moderních Vánoc.
Když se ohlédneme zpět do dávných časů, uvědomíme si, že Vánoce bývaly svátky ticha, klidu a rozjímání. Lidé v nich hledali světlo v temnotě zimy, spojení s rodinou, se svými předky i s duchovní dimenzí života. Nehonili se za dokonalostí, nepotřebovali hromady dárků ani bezmála maraton nákupů. Důležitý byl společný stůl, chvíle pokoje a pocit, že po dlouhém roce jsme opět blíž jeden druhému.
Dnes se bohužel stále častěji stává, že místo radosti a vnitřního rozjímání přichází spěch, stres a komerce, která dokáže zastínit hlubší smysl svátků. Možná právě proto stojí za to si připomenout, jak se Vánoce slavily kdysi bez blikajících reklam, hromad dárků, ale s plným srdcem. A třeba právě návrat k těmto hodnotám je tím největším darem, který si v moderní době můžeme nadělit.
Zdroje knihy:
Vánoce – historie, zvyky, tradice,
Kosmova kronika česká
Legenda o svatém Václavu
