Článek
První je poslem zaslán Jindřichovi Tunklovi z Brníčka a na Zábřehu nejvyššímu mincmistru království českého, kde s obavami mimo jiné píše: „Oznamuji, že slyše žalostivé a lítostivé noviny, že by Jeho Milost Král skrze ten boj, který měl s císařem tureckým a s Turky, z tohoto světa sešel.“
Dalšími adresáty listů byli Jan Pflüg z Rabštejna, Vojtěch z Pernštejna nejvyšší hofmistr království českého, další královskému sekretáři, jeho jméno v listinách není uvedeno.
12. září – ještě z Blatné píše Lev z Rožmitálu list pro Viléma z Rýzenburka, nejvyššího komorníka Českého království, s novinami z Uher a oznámením, že zamíří do Prahy.
Ve čtvrtek před dnem povýšení svatého kříže - 13. září – upřesňuje Vojtěchovi z Pernštejna, že někteří již v Praze jsou a potvrzují zahynutí krále Ludvíka. „Co se Jeho Milosti Krále dotýče, bylo mi oznámeno, že Četrys z bitvy pěšky uprchl a vyprávěl, že vojsko bylo na hlavu poraženo. Když pak Jeho Milost Král ujížděl, dorazil k zátoku dunajské. Četrys, maje opět nějakého koně, prý před Jeho Milostí do té zátoky vskočil, a Král za ním. Jeho Milost měl koně těžkého a velmi unaveného, a jakmile do zátoky vskočil, kůň se s ním převrhl, takže Jeho Milost i s koněm utonul. To však nemohu s jistotou potvrditi, ale obava jest veliká, že se tak skutečně stalo, neboť se Jeho Milosti doptati nemůžeme. Jistě však na nás přišla veliká rána od Pána Boha.“
Už to nebyly jen zvěsti, už to byla jistota. Král Ludvík Jagelonský zemřel a království České bylo bez krále. Na konci srpna roku 1526 se uherské vojsko střetlo s armádou osmanského sultána Sulejmana I. v bažinaté rovině u Moháče. Bitva trvala sotva dvě hodiny, ale rozhodla o osudu celé střední Evropy. Král Ludvík Jagellonský, sotva dvacetiletý, zahynul při útěku z bojiště. Osmanská vojska si otevřela cesta do srdce Uher a hrozba jejich postupu na západ byla více než reálná. Česká část jagellonské monarchie byla touto událostí přímo zasažena – podle středověkého práva totiž s královou smrtí bez dědice trůn „osiřel“ a musel být obsazen novým panovníkem.
I v řadách české nejvyšší šlechty se nacházeli kandidáti, kteří měli ambice stá se novým českým králem. Jedním z nich byl sám Zdeněk Lev z Rožmitálu – nejvyšší purkrabí království českého, hlava katolické stavovské strany. Měl převahu ve dvou kuriích a rozsáhlou síť spojenců mezi panským stavem. Ale sám o trůn neusiloval, jeho vliv byl takový, že bez jeho souhlasu nebyl žádný kandidát reálně přijat. Uvažoval spíše o zákonném potvrzení své mocenské pozice než o koruně samotné. Proti panu Lvovi byli postaveni Karel z Minsterberka (vnuk krále Jiřího z Poděbrad, nositel dynastického odkazu, v době královy smrti zastával úřad nejvyššího hofmistra. Jeho původ mu dával legitimitu, ale jeho politická podpora byla omezená, spíše velmi malá) a Vojtěch z Pernštejna (nejbohatší šlechtic v zemi, vlastník rozsáhlých východočeských panství. Jeho majetek a politická váha z něj činily vážného kandidáta, byť jeho ambice byly spíše pragmatické než dynastické). Šlechtici, žárliví na moc svých rovných, by nikdy nepřipustili svrchovanou vládu jednoho z vlastních řad. Ač byl pan Lev nesmírně bohatý, nedokázal si zajistit všechny hlasy pouhou přízní. Snad by se mu podařilo získat většinu na zemském sněmu, avšak taková volba by nepochybně roznítila jiné zájemce k otevřenému odporu. Proto pokládal za snazší a bezpečnější cestu ustanovit krále – než se jím sám stát. Bohužel česká šlechta se nedokázala dohodnout.
Ačkoli vláda Vladislava a Ludvíka Jagelonského byla taková, že mohla odradit i tu nejsmělejší ctižádost, a ačkoli se úkol vládnout národu, jenž již dávno zapomněl na poslušnost, jevil jako málo záviděníhodný, přesto se našlo mnoho uchazečů o český trůn.
Ferdinand I.
Kurfiřt saský Jan a jeho syn Jan Fridrich i kurfiřt braniborský Jáchym poukazovali na své příbuzenství s dávnými českými králi.
Fridrich II. Lehnický – příslušník vedlejší větve rodu Piastovců, s vazbami na české země. Jeho kandidatura byla zvažována, ale nedosáhla širšího ohlasu.
Polský král Zikmund I. – zdůrazňoval slovanské pouto a tradici polsko-českého spojenectví.
Vévodové bavorští Ludvík a Vilém – byli podporováni některými evropskými kruhy, zejména po bitvě u Pavie, kdy se část Evropy postavila proti Karlu V Habsburskému. V Čechách měli četné přátele, na jejichž oddanost se právem spoléhali – vždyť ji štědře odměňovali. Jejich naděje na úspěch vzrostly zejména díky předsudkům, které provázely kandidaturu arciknížete Ferdinanda. Tento napůl Němec a napůl Španěl odpuzoval svým původem, spojenci i povahou. Vychován v duchu přísné náboženské kázně, byl krajně neoblíben mezi luterány v Říši. A u nás od začátku panovaly pochybnosti, že by respektoval náboženské svobody utrakvistů.
Ferdinand I. Habsburský vyslal do Čech svého důvěrníka, Jana Mrakše z Noskova, muže znalého českých poměrů. Ten obdržel pouze obecné instrukce, neboť Ferdinand chtěl svou strategii přizpůsobit vývoji událostí. Ačkoliv byl špatně informován o skutečném stavu věcí, opíral své nároky o starou smlouvu z roku 1364 a nepochyboval o jejich oprávněnosti. Nehodlal se účastnit volby jako kandidát, ale usiloval o uznání své moci na základě dynastických práv. Ferdinand neusiloval o svobodnou volbu stavů, nýbrž o potvrzení svého dědičného nároku. Už tento přístup Ferdinanda, měl české stavy varovat.
Brzy se však ukázalo, že stavové nepřijmou jeho nástup bez vážných jednání a ústupků. Ferdinandovi zástupci si uvědomili, že bez kompromisů by mohli ztratit vše. Do Prahy bylo vysláno nové poselstvo ve složení: Jiří z Puchheimu, Ludvík z Polheimu, Hanuš ze Stahrenberku a Mikuláš Robmhapt. Ačkoli tito páni postupovali velmi opatrně a zdrženlivě, nedařilo se jim českou šlechtu přesvědčit.
Chybou bavorských vévodů Viléma a Ludvíka bylo, že považovali svůj úspěch za jistý. Věc byla dobře připravena, dobře zahájena, ale v rozhodující chvíli nejednali ani dostatečně rychle, ani dostatečně rázně. Nedokázali se dokonce ani shodnout na jménu toho, kdo by měl být sněmu navržen jako kandidát – a bezejmenná kandidatura nikdy nevzbudí nadšení. Sice hned zpočátku vyslali do Čech své jednatele, kteří nalezli čilého prostředníka v pražském kupci bavorského původu Michalu Kargovi, jenž se stal faktickým vůdcem bavorské strany. Vyvíjeli velkou horlivost, nešetřili sliby, ale postrádali dostatečnou váhu. Oficiální poselství dorazilo příliš pozdě – sotva několik dní před hlasováním.
Volební období sotva začalo, a už ze všech stran pršely sliby a dary. Pan Lev z Rožmitálu, stejně jako ostatní páni stržen proudem událostí, ochotně přijímal výhody.
Poslové čekajících kandidátů nesmlouvali o ničem – přijímali vše a dokonce se předháněli v ochotě. Bavorští vyslanci nakonec slíbili, že uhradí korunní dluhy a na vlastní náklady budou vydržovat vojsko k obraně české země, pokud by byla ohrožena. Rakouští poslové, kteří byli tímto předstiženi, se tvářili velmi skromně: takové oběti prý nejsou vhodné, neměli v úmyslu o korunu smlouvat a tvrdili, že volba nemá být dražbou.
Bavorští vyslanci byli plni důvěry. Jejich panovníka to mělo stát 300 000 zlatých, ale úspěch považovali za jistý. Ve skutečnosti však ztráceli půdu pod nohama. Ostatní odpůrci Ferdinandovi se příliš dlouho oddávali svým iluzím a ani v rozhodující chvíli nepodpořili kandidaturu bavorského vévody s opravdovým nasazením.
Toto váhání nahrálo rakouským poslům. Vystupovali s větší vnější okázalostí. Byli výborně informováni od pánů z Rožmberka a od pana Adama z Hradce, a s největší obratností přesvědčovali váhající. To už do Prahy dorazili hlavní vyjednavači Mikuláš, hrabě ze Salmu – zkušený diplomat a vojevůdce ve službách Habsburků. Bernhard z Clesu (Bernhard von Cles, česky Klesl) – brixenský biskup a jeden z nejbližších Ferdinandových rádců aGabriel z Salamanca-Ortenburgu– Ferdinandův finanční poradce a diplomat španělského původu. Ti se soustředili na diskrétní vyjednávání a velmi brzy pochopili, že většina pánů je mnohem přístupnější několika tisícům zlatých než obecným úvahám o státním zájmu. Nejprve získal pana Vojtěcha z Pernštejna, poté jednal přímo s panem Lvem z Rožmitálu a jménem Ferdinanda mu slíbili, že bude zachován ve všech svých úřadech a právech. Arcikníže prý nebude chovat zášť vůči těm, kteří se dosud stavěli proti jeho volbě, ba dokonce zaplatí panu Lvovi 50 000 zlatých, které měl údajně půjčit králi Vladislavovi. Celá věc byla dojednána velmi tajně a obratně. Pan Lev, který by jen stěží ospravedlnil své odpadnutí, a jehož by možná ne následovali všichni spojenci, prosadil, aby byla volba svěřena zvláštnímu výboru. Ten měl rozhodnout mezi kandidaturami přijatými sněmem – mezi bavorskými vévody a Ferdinandem.
Sněm rozhodl, že volba neproběhne otevřeně, ale prostřednictvím výboru 24 volitelů – osm z každého stavu (panského, rytířského a městského). Volitelé se 23. října sešli v kapli sv. Václava na Pražském hradě a složili přísahu, že budou hlasovat pro dobro země a výsledek udrží v tajnosti do oficiálního vyhlášení. Přísaha zachycená
„Tato přísaha má činěna býti k volení krále od každé osoby k tomu zvolené zvlášť, v kapli sv. Vácslava, zdvihnouc dva prsty a stojíc, v tato slova: „Přísahám pánu Bohu, matce boží, všem svatým i vší koruně české: že v jednání a volení krále českého z těchto tří osob: arciknížete rakouského Ferdinanda J. M. a Jich M. knížat bavorských Vilíma a Ludvíka, nebudu jinak raditi, ani koho z nich voliti z vůle a úmyslu svého, než upřímné, což by bylo k chvále boží a obecnému dobrému koruny této české, v tom nic nehledě stranného, ani pro přízeň, ani pro dary, ani pro který koli užitek svůj, ani odpírati z hněvu, z nepřízně neb z kterékoli nechuti žádnému z nich k tomu hodnému, kterýž by byl k tomu způsobný nalezen, tak daleko, jakkoli rozum můj mohl stačiti; a v těch věcech potřebných, což bude mluveno i o volení krále jednáno, slibuji pod touž přísahou v tejnosti zachovati, žádnému toho nevynášeti ani kterak koli zjevovati žádnému, žádné osobě ku škodě a k ošklivení. Toho mi Bůh dopomáhej i všickni svatí.“
Dne 24. října 1526, ke všeobecnému překvapení, byl Ferdinand jednomyslně prohlášen za zvoleného krále českého. A za Ferdinandem se vydalo poselstvo, aby mu oznámilo, že se stal Českým králem.
Z Čech:
Za panský stav: pán Zdislav z Vartenberka, na Zákupech, nejvyšší sudí Království českého, Adam z Hradce, nejvyšší kancléř Království českého, Kryštof ze Švamberka na Kynžvartě, Břetislav ze Švihova, Rožmberka a Rabí, Sebastian z Weitmile na Chomutově, Albrecht Šlik, hrabě z Pasova, Holíče a Lokte.
Za rytířstvo a nižší šlechtu: Radslav Beřkovský ze Šebířova na Liběchově, nejvyšší notář čili zemský písař Koruny české, Oppel z Vitzthumu na Novém Šumburku, Jan Trčka z Lípy na Lipnici, Wolfhart Plankner z Kynšperka, Jaroslav Brozanský z Vřesovic, Mikuláš Hyzrle ze Chvalovic.
Za města: Jan z Hradce, Zikmund Vaničkovic, Oldřich z Prostiboře, Mikuláš Hodiš, spolu s několika dalšími zástupci měst.
Z Moravy:
Za panský stav: Stanislav Thurzo, biskup olomoucký, Jan z Pernštejna na Helfštejně, hejtman markrabství moravského, Arkleb z Boskovic na Třebíči, nejvyšší komorník markrabství, Jindřich z Lipé na Meziříčí, Vilém Kuna z Kunstátu na Hrádku, komorník v markrabství, Jan ze Žerotína na Strážnici, Jan z Kunovic na Uherském Brodě.
Za rytířstvo: Bořek Zástřizl z Kunovic, Hynek Zástřizl z Náměště, Zikfrid z Babenovských (Baboluffkh), Bořek ze Ctidína (Zechtin), Jan ze Zdenína na Habrovanech, Jan z Kyjovic na Jarcanech (Jatzan).
Za města: šest osob jejichž jména se nedochovala.
České království mělo nového krále a poselstvo mu mimo jiné předalo text volební kapitulace. Netrvalo však dlouho a z její moci mnoho nezbylo, přestože ji Ferdinand slavnostně odpřisáhl.
