Článek
Zbožnost Karla IV. byla formována už od dětství. Matka Eliška Přemyslovna mu vštípila úctu k českým patronům a během výchovy ve Francii se setkal s velkolepými chrámy i kultem svatých, který tam byl mimořádně silný. Už tehdy začal vnímat relikvie nejen jako předmět osobní víry, ale i jako symbol moci a prestiže, jímž se panovník mohl prezentovat před celou křesťanskou Evropou.
Karel byl přesvědčen, že jeho vláda je božím posláním, a proto musela mít i duchovní základ. Sbírání ostatků Krista, Panny Marie a významných světců vnímal jako součást své panovnické role – měl být nejen ochráncem země, ale i správcem víry. Každou získanou relikvii proto pečlivě uchovával, nechával ji doprovodit slavnostními obřady a zasazoval do nádherných relikviářů, aby vynikla její posvátnost.
Jednu z nejvzácnějších relikvií získal Karel IV. roku 1349 při své korunovační cestě do Cách. Dne 25. července byla v tamější katedrále slavnostně korunována jeho manželka Anna Falcká. Král během svého pobytu obdržel od kapitulního sboru mimořádný dar – tři zuby císaře Karla Velikého, jehož tělo zde spočívalo. Ostatky slavného panovníka, jenž byl ve středověku uctíván jako vzor křesťanského vládce, měly pro Karla IV. hluboký symbolický význam. Nesly poselství kontinuity římské císařské moci, kterou se Karel snažil obnovit a spojit s českým královstvím. Tyto relikvie zároveň podnítily Karla IV. k založení kostela sv. Karla Velikého na Novém Městě pražském. Všechny kroniky, zejména Františkova a Beneše z Weitmile, uvádějí založení tohoto kostela s klášterem do roku 1351. Zakládací listina, dnes uložená v dvorském archivu ve Vídni, však nese datum 18. září 1350. V ní se uvádí: „monasterium novum, quod titulo S. Karoli imperatoris Augusti annotari decernimus, in nostra Nova civitate Pragensi nunc ex novo construimus et fundamus“ – tedy že „nový klášter, který má být zasvěcen svatému císaři Karlu Velikému, zakládáme a budujeme v našem Novém Městě pražském“. Navíc je zde výslovně poznamenáno: anno jubilaeo 1350 – „v jubilejním roce 1350“.
Brzy po korunovaci královny Anny se Karlovi IV. dostalo dalšího vzácného daru, tentokrát od uherského krále Ludvíka. Do Prahy jej přivezl pan Tobiáš z Kamenice, jenž patrně vykonával poselství u uherského dvora. Nešlo o nic menšího než o ubrus, na němž měl podle tradice stolovat sám Kristus. Dne 30. listopadu byl tento svatý ostatek slavnostně přinesen do Prahy. Obřad se odehrál s velkolepou pompou: relikvii nesl sám pražský arcibiskup, za přítomnosti krále, dalších biskupů a zástupců světského i řeholního duchovenstva. V mohutném průvodu byla relikvie uložena na Pražském hradě, kde se stala jedním z nejcennějších pokladů Karlovy sbírky.
ostatková scéna z kaple svaté Kateřiny na Karlštejně
Svátosti a klenoty říše – největší poklad Karla IV.
Na začátku února roku 1350 se Karel IV. účastnil sjezdu německých knížat v Budišíně, kde se řešila otázka navrácení Braniborska rodu Wittelsbachů. Z jednání vzešla pro českého krále mimořádná výhoda: jeho protivník, Ludvík Braniborský, se zavázal vydat Karlovi svátosti a klenoty říše, které po svém otci uchovával v Mnichově. Karel neváhal a ještě před Velikonocemi vyslal své vyslance – biskupa Jana Očko z Vlašimi a nejvyššího purkrabího Viléma z Landštejna – aby tyto vzácnosti přivezli do Prahy. Stalo se tak 21. března 1350, na Květnou neděli.
Uvedení pokladů do města probíhalo se slávou největší. Král se vydal naproti pěšky, doprovázen arcibiskupem, knížaty, panstvem i duchovenstvem, a spolu s nesčetnými zástupy lidu je uvítal u Vyšehradu. Odtud byly relikvie neseny přes Nové Město pražské, kde se průvod zastavil na nově založeném náměstí a poklady byly lidu ukázány. Podle dobových svědectví byla účast tak ohromná, že kdo by to neviděl na vlastní oči, neuvěřil by.
Mezi přivezenými ostatky a insigniemi se nacházely skutečné skvosty: zlatý kříž s kopím, kterým měl být Kristus proboden na kříži, jeden z hřebů ukřižování, velká část svatého kříže, zub sv. Jana Křtitele a rameno sv. Anny. Nechyběly ani meče – sv. Mauricia a Karla Velikého –, dále říšská koruna, roucha a pláště zdobené perlami a drahokamy, zlaté jablko s křížem, skvostné rukavice, žezlo i prsten s velkým rubínem a safíry.
Karel IV. si byl vědom mimořádného významu těchto relikvií a insignií. U papeže prosadil, aby jejich vystavování bylo spojeno s pravidelným církevním svátkem – tzv. Dnem svátosti, slaveným každý pátek po první velikonoční neděli.Papež k tomu navíc udělil poutníkům zvláštní odpustky. Praha se tak stala cílem hlučných a slavnostních poutí, kam proudili lidé nejen z Čech, ale i z německých zemí a vzdálených krajů Evropy. Příliv poutníků měl i hmotný rozměr – aby byl zvládnut rostoucí zájem, založil Karel na Novém Městě druhý výroční trh. Relikvie se tak staly nejen symbolem víry a císařské moci, ale i zdrojem prestiže a hospodářské prosperity království.
V srpnu byl Karel IV. v Norimberku a ke konci měsíce (po 24. srpnu) se vydal do Švábska. Na této cestě věnoval mimořádnou pozornost shromažďování svatých ostatků. Jeho cílem bylo učinit z Prahy jakousi svatyni celé říše, aby v ní každá země měla uloženou nějakou památku, která jí dosud náležela. Každý významnější kostel či klášter, který král navštívil, mu na jeho naléhavé prosby musel věnovat část svých nejcennějších pokladů. Takto získal relikvie například od biskupa a kapituly v Augsburgu, z kláštera v Kemptenu, od biskupa a kapituly v Kostnici, z kláštera Petershausen, z kostnického kláštera sv. Oldřicha, z kláštera sv. Havla v St. Gallenu, z kláštera v Rychnově u Kostnice, dále z kostelů a klášterů v Haslachu, Andlau, Eresheimu v Alsasku, z kláštera ve Weissenburgu v diecézi spyerské či z kláštera sv. Albana v Mohuči.
Karel IV. vítá v Praze Říšské klenoty a relikvie
Z Kostnice poslal Karel 29. září faráři a starším farního kostela sv. Havla na Starém Městě v Praze vzácnou relikvii – hlavu sv. Havla,kterou obdržel v tamějším proslulém klášteře svatohavelském. Ostatní relikvie, nasbírané na této cestě, daroval katedrále sv. Víta. Učinil tak listem z Mohuče z 2. ledna 1354, adresovaným arcibiskupu Arnoštovi a celému duchovenstvu i světským stavům Českého království. Dopis vlastnoručně podepsal, což bylo v té době neobvyklé, a jeho pravost potvrdili tři duchovní kurfiřti i mnozí jiní knížata. Král žádal, aby byly ostatky přijaty s úctou a slavnostními obřady a aby arcibiskup určil den, který by se každoročně slavil jako památka jejich přenesení. Arcibiskup Arnošt po poradě s duchovenstvem určil tento den na 2. ledna, tedy výročí vydání královské listiny. Toto ustanovení bylo později potvrzeno také papežem, jenž navíc udělil zvláštní odpustky všem, kteří v tento den navštívili pražskou katedrálu.
Po smrti svého strýce Balduina, arcibiskupa trevírského, se Karel IV. vydal do Trevíru.Uprázdněná arcibiskupská stolice mu poskytla vítanou příležitost získat další vzácné ostatky. Kapitula a nově zvolený arcibiskup mu sice nabízeli vysokou peněžní sumu, aby se přimluvil u papeže za potvrzení jejich volby, Karel však trval na něčem jiném – museli se s ním podělit o nejcennější památky svého kostela. Podobně jej obdarovaly i tamní kláštery: sv. Maximina, kartuziánský klášter, kostel sv. Matěje a klášter panen (monasterium horrei dominarum). Od jeptišek tohoto ženského kláštera obdržel Karel ruku svaté Hermingardy, dcery franského krále Dagoberta. Žádal ji právě proto, že v noci před jeho návštěvou zemřela představená kláštera a sestry naléhavě potřebovaly královu přízeň při volbě nové abatyše.
Dar od trevírské kapituly byl předán v naprostém utajení. Věděli o něm jen nově zvolený arcibiskup, probošt, děkan a kustod, všichni rodem Lucemburčané. Panovala totiž obava, že kdyby se tato skutečnost dostala na veřejnost, lid by se proti ní vzbouřil.Karel proto napsal dopis pražskému arcibiskupovi a několika dalším důvěrným osobám, datovaný v Trevíru 17. února, v němž jim uložil přísné mlčení. Bál se totiž, že by se na cestě jeho poslové s ostatky mohli stát terčem útoku. Samotné relikvie byly posléze odeslány do Prahy prostřednictvím opata Neplacha z Opatovic, pražského kanovníka Velislava, sadského děkana a hofmistra Haška ze Zvířetic. Převoz byl stvrzen listinou vydanou 23. března v Metách, kam se Karel přesunul z Trevíru přes Lucemburk. Mezi trevírskými relikviemi se nacházela i část berly svatého Petra apoštola, tři prsty široká. Tu si Karel vlastnoručně odřízl z většího kusu a nařídil, aby byla vsazena do berly pražského arcibiskupa. Tento předmět měl být chován jako zcela jedinečná památka, jaká na světě neměla obdoby.
Roku 1354 se Karel IV. připravoval na svou korunovační cestu do Itálie. Ještě před odjezdem poslal do Prahy vzácný kus svatého kříže, zasazený do zlatých desek, který získal v jednom cisterciáckém klášteře v Alsasku (23. září). Na konci téhož měsíce se vydal z Norimberka přes Řezno a Salcburk do Furlanska, tedy patriarchátu akvilejského.
Po urovnání velkých sporů mezi Bernabem Viscontim a dalšími vládci a městy v Lombardii vjel 4. ledna 1355 do Milána, kde byl následující den korunován železnou korunou lombardských králů. Tato koruna je legendární – podle tradice obsahuje hřeb z Kristova kříže a byla symbolem vlády nad severní Itálií. I během této cesty Karel shromažďoval relikvie pro katedrálu sv. Víta v Praze. Nejvzácnější z nich byla část starobylého rukopisu evangelia sv. Marka v latině, který se uchovával v Aquileji a o němž se věřilo, že jej napsal sám evangelista. Patriarcha Karlovi daroval dva ze sedmi svazků, z nichž se rukopis skládal.Panovník jej poslal do Prahy spolu s listem z Feltre v němž žádal, aby byl tento drahocenný klenot přijat slavnostně a uctíván zvláštní každoroční procesí o Velikonocích. V něm měl být rukopis nesen zástupci všech pražských kostelů a při slavné mši z něj mělo být přečteno evangelium.
Při korunovaci v Miláně se Karel dozvěděl o tom, že v Pavii v benediktinském klášteře sv. Marina je uchováváno tělo sv. Víta, patrona českého království. Až dosud se v Praze nacházela pouze jeho ruka, přenesená již za sv. Václava. Karel okamžitě vyslal poselstvo složené z italských biskupů a dvou významných litoměřických duchovních, aby ostatky vyžádali. Ačkoliv se místní zdráhali a dokonce plakali nad ztrátou svého největšího pokladu, z úcty k císaři nemohli odmítnout. Karel oznámil získání ostatků listem z Pisy (22. ledna 1355), který nechal přečíst ve všech pražských kostelech. Samotné tělo sv. Víta však přivezl až při svém návratu do vlasti.
V Pise, kde se zdržel téměř dva měsíce (18. ledna – 22. března 1355), navštívil kostel sv. Petra u moře. Podle místní tradice jej měl založit apoštol Petr a vysvětit papež Klement I., jeho přímý nástupce. Karlovi byl ukazován oltář, u něhož měl sv. Petr sám sloužit mši, a také kamenná deska, kterou tam zasadil vlastní rukou. Panovník si vyžádal část tohoto kamene, upravenou do podoby desky, a věnoval jej kostelu sv. Petra na Vyšehradě.
Kaple Božího Těla na Dobytčím trhu
Karel IV. nebyl jen horlivým sběratelem relikvií, ale také jejich ochráncem. Dobře věděl, že tak vzácné poklady musí být uloženy na důstojných a bezpečných místech. Proto jim věnoval celé stavby, které se měly stát relikviáři v kameni i symbolem jeho vlády.
Nejznámějším z těchto děl je hrad Karlštejn, budovaný od roku 1348. Jeho srdcem se stala kaple sv. Kříže, určená k uchovávání korunovačních klenotů a nejvzácnějších ostatků Krista i svatých.Kaple byla vyzdobena s nebývalým leskem a stala se posvátným místem, kam směli jen vybraní lidé se zvláštním svolením císaře.
Neméně významné bylo pokračování stavby katedrály sv. Víta, kde Karel soustředil většinu relikvií získaných během svého života. Chrám je nejen korunovačním a pohřebním místem českých králů, ale také skutečnou svatyní celé říše.
Když Karel obdržel relikvie císaře Karla Velikého, rozhodl se založit nový klášter augustiniánů kanovníků na návrší zvaném Karlov. Jeho ústředním chrámem byl kostel sv. Karla Velikého, připomínající spojení mezi lucemburským císařem a jeho slavným předchůdcem.
Na pražském Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí, pak Karel IV. založil kostel Božího Těla a Krve Páně. Ten byl svěřen zvláštnímu bratrstvu Korouhevníků Božího Těla, které mělo pečovat o uchovávání nejsvětější svátosti a pořádat velkolepé procesí. I tento chrám měl upevňovat úctu k relikviím a posilovat duchovní význam Nového Města pražského.
Díky těmto stavbám se Praha stala v době Karla IV. jedním z hlavních poutních center Evropy. Ostatky svatých sem přitahovaly tisíce věřících, posilovaly prestiž českého království a vtiskly městu tvář, kterou si uchovává dodnes.
