Článek
Mezi nimi vyniká osobnost Joachima Ulricha Maxe Augusta, hraběte von Zedtwitz – potomka staré říšské šlechty, který místo privilegované neutrality zvolil cestu aktivního odporu. Napsal svou vlastní kapitolu dějin – tichou, ale nezapomenutelnou. Místo šlechtického pohodlí si vybral nebezpečí a osobní odpovědnost.
Joachim se narodil v roce 1910 do významného rodu Zedtwitzů, usazeného na Ašsku a Chebsku už od 14. století. Sám svůj původ hrdě označoval jako „alter böhmischer Adel“, starou českou (zemskou) šlechtu, čímž zdůrazňoval své zakořenění v české zemské tradici, nikoli v říšském nacionalismu. „Ačkoli rod Zedtwitzů pocházel z říšské šlechty, již ve 14. století složil lení slib králi Janu Lucemburskému, čímž se stal oficiálně leníkem Koruny české.“ Tento fakt nejen dokládá hluboké zakořenění rodu na území českých zemí, ale také podtrhuje, že Zedtwitzové nebyli pouhými cizinci na českém území – vnímali se jako součást českého státu, a to i v době národních a politických krizí.
Byl studentem medicíny na Německé univerzitě v Praze a pohyboval se v prostředí německé inteligence, která tehdy čelila rostoucímu tlaku hitlerovské propagandy. Zedtwitz se brzy vyprofiloval jako výrazná postava demokratického odporu. Docházel do studentského klubu Die Tat, jehož jméno sám vymyslel, a v roce 1937 založil Demokratische Akademische Arbeitsgemeinschaft – sdružení německých studentů, kteří podporovali československou demokracii. Ze své kapsy hradil provoz i aktivity, jejichž cílem bylo šířit mezi mladou německou inteligencí ideje humanity, svobody a spolupráce.
Mladý Joachim byl rebelem už od mládí, o čemž svědčí řada policejních záznamů. Pročítat je bývá zábavné, zkonfrontovat je a kriticky se v nich orientovat však není jednoduché. Ponejvíce byl hlášen – a dokonce i stíhán – za rychlou jízdu, zašpiněnou poznávací značku či ponechání motocyklu v jízdní dráze. Jindy jel Aší na motorce v protisměru, v Nové Pace neměl motocykl „opatřený zařízením tlumícím výfuk“. Pokutu zaplatil, odvolání se vzdal. Některé jeho „přestupky“ však byly méně nevinné. Snad nejdéle se táhlo řízení kvůli zaparkování na Václavském náměstí, před domem číslo 8, dne 29. března 1939. Tehdy už vlastnil osobní automobil Aero 30 poznávací značky P-38127 – auto, které zachránilo spoustu životů.
Do životního osudu Joachima von Zedtwitze v době protektorátu zasahují i dvě další klíčové postavy. Tou první je Milena Jesenská. V té době ještě nebyla veřejně známá jako přítelkyně Franze Kafky a adresátka jeho dopisů – jejich vzájemná korespondence byla zatím neznámá a Kafka zdaleka nebyl tím literárním fenoménem, jakým je dnes. Jesenská však již měla za sebou dvě desetiletí žurnalistické práce v předních českých novinách a časopisech. Její fejetony, sloupky, módní referáty, texty o životním stylu, společenských otázkách či sociálních problémech byly široce čtené a populární. Publikovala také množství překladů.
Na sklonku třicátých let bylo její jméno spojováno především s týdeníkem Přítomnost, kde zveřejňovala reportáže z československého pohraničí, články o protifašistických emigrantech z Německa, o Židech prchajících z Rakouska i dramatická svědectví z dnů Mnichovské dohody a březnové okupace země. Jesenská nepatřila k těm, kteří ve strachu z nacismu hledali naději v Moskvě. Od počátku moskevských procesů, a zvláště po návratu svého manžela, architekta Jaromíra Krejcara, ze Sovětského svazu, ztratila jakékoli iluze o diktátorské povaze režimu – na východě i západě. A nemlčela. Její texty v Přítomnosti byly hlasem varujícím před totalitními ideologiemi bez ohledu na barvu jejich praporů.
Druhým byl Jaroslav Nachtmann. Byl to český učitelský synek. Matka se dvakrát rozvedla a jeho nevlastní otec, aby pomohl chlapci s horšími výsledky z němčiny, mu zařídil na dva roky docházku do německé měšťanské školy ve Svobodě nad Úpou. Tam se měl v jazyce zdokonalit. Později přešel z pražského gymnázia na odbornou školu. Všude údajně studoval velmi dobře a také v praxi se uplatňoval výtečně. Vyučil se jako kvalifikovaný dentista – jenže tato práce ho nelákala. Byla příliš jednotvárná, bez napětí, bez příběhu. Žádné dobrodružství.
V roce 1935, jako dvacetiletý mladík, se dobrovolně přihlásil k výkonu vojenské prezenční služby, během níž absolvoval poddůstojnickou školu. Ještě před ukončením vojenské služby, v červenci 1937, požádal pražské policejní ředitelství o přijetí do policejních služeb. Byl mladý, bystrý, pohotový, fyzicky zdatný, výborný sportovec – plaval, lyžoval, boxoval. Dobře vypadal, rozhodně ne introvert, spíše společenský typ. Kromě mateřštiny dobře ovládal němčinu a údajně se intenzivně věnoval i francouzštině. V policejním kurzu prý vynikal. Přesto však nebyl přijat ke kriminalistům, jak si přál, natož ke státní policii, o které snil. Byl přidělen k uniformované městské stráži – přesněji k dopravnímu oddělení policejního komisařství na Malé Straně. Řídit dopravu a dohlížet na parkování rozhodně nebyl svět, který si představoval. Opakovaně žádal o přeřazení ke kriminální službě, ale marně. Byl mladý, ambiciózní – a zatím nikým.
Kouřimská 6 - z tohoto domu odvážel uprchlíky
Byt v Kouřimské ulici č. 6 na pražských Vinohradech byl na podzim 1939 jedním z tichých center odporu. Právě zde Milena Jesenská poskytovala útočiště pronásledovaným – Židům, antifašistům, emigrantům z Německa i bývalým československým vojákům. Byt sloužil jako přestupní stanice, odkud byli uprchlíci převáženi k hranicím. Joachim von Zedtwitz, tehdy ještě student medicíny, je odvážel ve svém automobilu Aero 30 směrem na Moravu a dál k polským hranicím.
Mezi těmi, kdo prošli tímto bytem, byla například rodina novináře Stanislava Budína. Jeho dcera, která tehdy unikla nacistickému pronásledování, se o půl století později stala českou velvyslankyní ve Spojených státech.
Dne 12. listopadu 1939 byla Milena Jesenská zatčena gestapem přímo ve svém bytě v Kouřimské ulici. Zatykač byl vydán na základě informací získaných od konfidenta Jaroslava Nachtmanna, který se v té době již plně etabloval jako spolupracovník gestapa. Jeho role v zatčení Jesenské je doložena v několika poválečných výpovědích i policejních spisech.
Po zatčení byla Jesenská vězněna nejprve v Praze na Pankráci, poté převezena do Drážďan. V říjnu 1940 byla bez soudu deportována do ženského koncentračního tábora Ravensbrück. Tam pracovala v nemocniční kartotéce a pomáhala ostatním vězeňkyním bez ohledu na jejich národnost či kategorii. Její lidskost a odvaha byly výjimečné i v prostředí, kde se lidskost trestala.
Zemřela 17. května 1944 na selhání ledvin po operaci, z níž se už v nelidských podmínkách tábora nezotavila.Bylo jí 47 let.
Dnes její památku připomíná kámen zmizelých před domem v Kouřimské 6 a malý park nesoucí její jméno. V roce 1994 jí byl udělen titul Spravedlivá mezi národy, o dva roky později Řád T. G. Masaryka II. třídy.
Milena Jesenská - kameny zemřelých
Jako blízký známý Mileny Jesenské byl Joachim von Zedtwitz v březnu 1940 zatčen gestapem a podroben výslechům. Přestože se jeho angažovanost v ilegální činnosti nepodařilo prokázat, zůstal ve vězení až do srpna 1941. Tehdy se mu podařilo předstírat psychické onemocnění, díky čemuž byl propuštěn. Následně strávil nějaký čas v psychiatrických zařízeních.
Později působil jako lékař v Německu a udržoval kontakt s odbojovou skupinou v Berlíně. Po válce se vrátil do Československa a usiloval o přiznání občanství, kterého se nikdy nevzdal. V létě 1948 však emigroval – nejprve krátce do Německa, poté do Švýcarska. V obci Götighofen, mezi St. Gallenem a Kostnicí, vybudoval pro svou rodinu nový domov. Až na počátku 80. let, ve svých sedmdesáti, získal švýcarské státní občanství.
Svůj původní domov v Podhradí u Aše navštívil poprvé až v roce 1990. Na místě zámečku ze 17. století našel jen zarostlé zbořeniště – symbol ztraceného světa. Zedtwitzův život byl cestou výjimečně nadaného a činorodého člověka. Odpovědně se věnoval své lékařské profesi, ale také skládal hudbu, maloval, psal eseje a dramatické texty. Jak uvedla jeho rodina ve smutečním oznámení: „Er war bis zum Schluss ein Quell schöpferischer Energie und Tatkraft.“ – „Byl až do konce pramenem tvořivé energie a činorodosti.“
V 90. letech, po více než čtyřiceti letech, se znovu vrátil do Prahy. V dubnu 1995 zde převzal z rukou izraelského velvyslance vyznamenání Spravedlivý mezi národy, kterého si nesmírně vážil. Zemřel 10. října 2001 ve věku 91 let. Rodina a přátelé se s ním rozloučili 19. října na židovském hřbitově v Kreuzlingenu-Bernrainu ve Švýcarsku.
zřícenina zámku v Podhradí u Aše
A jak dopadl Jaroslav Nachtmann, jež se během druhé světové války stal jedním z nejnebezpečnějších agentů-provokatérů v službách pražského gestapa. Byl zodpovědný za odhalení a zatčení mnoha významných představitelů domácího odboje. Na svědomí měl přibližně dvě stovky lidských životů – obětí nacistické perzekuce, které skončily ve věznicích, koncentračních táborech, nebo rovnou na popravištích. Osobně se podílel například na zatčení podplukovníka Josefa Balabána, člena slavné skupiny Tři králové, a rovněž jednoho z hlavních vůdců českého odboje, docenta Vladimíra Krajiny. Intenzivně se účastnil infiltrace parašutistických operací a ilegálních skupin – nasazoval agenty do jejich řad, aby vyvolal důvěru, shromáždil informace a poté zajistil jejich likvidaci.
Po válce byl dopaden a předán sovětské kontrarozvědce. V roce 1945 byl v Moskvě odsouzen za činnost namířenou proti sovětským parašutistům a dalších trestných činů v Protektorátu. V sibiřském pracovním táboře strávil deset let. Během internace pracoval jako zubní technik v nemocnici spravované KGB, údajně se tam i oženil. V roce 1963 byl vydán zpět do Československa. Český soud ho odsoudil na čtrnáct let vězení, ale díky tomu, že si deset let už odpykal v gulagu, a možná i díky dohodám mezi režimy, byl propuštěn již v roce 1966. Brzy poté začal pracovat jako zubní lékař ve Voticích, přestože neměl potřebné lékařské vzdělání. Využil své dentální vzdělání z meziválečných let a zřejmě i ochotu spolupracovat s novým režimem a STB. Po roce 1968, kdy jeho minulost odhalili novináři, se stal pro Státní bezpečnost nepoužitelným. V roce 1974 mu bylo dovoleno odejít do Západního Německa. Usadil se v Bavorsku, kde v klidu a relativním dostatku dožil. Zemřel 2. května 1995 v městečku Regen.
