Článek
Výstavba rotundy sv. Martina na Vyšehradě se datuje do druhé poloviny 11. století pravděpodobně za vlády knížete Vratislava II. Vyšehrad se za jeho vlády stal knížecím sídlem. Vratislav měl dlouhodobé spory se svým bratrem Jaromírem, pražským biskupem, který sídlil právě na Pražském hradě. Vyšehrad mu poskytl prostor, kde se mohl vyhnout církevnímu vlivu a budovat vlastní mocenské centrum. Založil zde kolegiátní kapitulu sv. Petra a Pavla, kterou podřídil přímo papeži. Tím obešel pravomoc pražského biskupa i mohučského arcibiskupa a posílil svou nezávislost.
Pravděpodobně původně byla součástí hospodářského dvorce a sloužila jako soukromá kaple. První písemná zmínka pochází až z roku 1396, tu se praví: „že Diviš z Kršovic byl povinen platit ku kostelu Vyšehradskému a kapli sv. Martina, stojící na hoře Vyšehradské, 92 pražských grošů.“ V žádných listinách nenalézáme, že by kostel měl svého oltářníka nebo jiného duchovního správce.
Po vítězství husitů v bitvě pod Vyšehradem 1. listopadu 1420 Vyšehrad dostal do jejich rukou. Ačkoliv byla posádce umožněna čestná kapitulace a volný odchod, samotný Vyšehrad, zejména jeho sakrální stavby, se stal terčem drastického plenění. Podle Vavřince z Březové, hlavního husitského kronikáře, husité po převzetí pevnosti vyloupili vyšehradské kostely, přičemž se nezachovalo mnoho z jejich původní výzdoby ani vybavení: „A téhož dne po obědě obecný lid násilně vtrhl na Vyšehrad, vpadl do kostelů a s velkým hřmotem rozbili obrazy, oltáře, varhany, stolice a ostatní kostelní ozdoby. V sobotu pak po svátku Všech svatých vyšli chudí i bohatí na Vyšehrad, politováníhodným způsobem rozbořili domy kanovnické i kostely i zeď k Novému Městu a celý den odnášeli do města, kdo co mohl pobrati… a tak postupně více a více ničili, že neušetřili ani královského hradu tam vystavěného, nýbrž jej takřka celý rozbořili.“
Rotunda svatého Martina byla vyrabovaná, ale nerozbořená. V den svatého Bonifáce (5. června) po nešporech roku 1523 zapálil blesk věž na Vyšehradě, spadla střecha a shořela podlaha věže. Kostel sv. Martina, jenž byl při této příležitosti označován jako „pohanský“. Na vyobrazení Vyšehradu od Folperta z Alleu z roku 1685 je výslovně nazván „kaplí pohanskou, což sloužilo jako doklad toho, že stavba byla považována za velmi starobylou. Další oprava proběhla v roce 1533.
Věčné světlo
V 16. století pak rotunda sloužila dočasně jako obecní vězení renesančního městečka Vyšehrad. Purkrabím byl Bohuslav z Újezdce a rychtářem Jan Jiskra.
Za těžkých válečných událostí v 17. století, zejména při obležení Prahy Švédy roku 1648, využil jeden z císařských velitelů, hrabě Inocenc Conti, s povolením děkana kapituly Václava z Růžové pevně klenutou kapli jako vhodný sklípek k uchovávání střelného prachu. Opatrný Václav z Růžové však nezanedbal své povinnosti. Jakmile byl nepřítel z Čech vyklizen, žádal jmenovaný děkan neprodleně, aby památná kaple byl navrácen kapitule. Hrabě Conti, uměje ctít právo i spravedlnost, jej ujistil, že požadovanou kapli skutečně předá, jakmile bude zajištěn náhradní sklípek pro uchování prachu.
Z roku 1678 je doložena smlouva na pokrytí střechy, z níž je patrno, že kaple je opět užívána kapitulou. Práce provedl Václav Moler mistr pokrývačský, měšťan Nového Města Pražského, který potvrdil kvitanci, že přijal za práci 2 zlatých rýnských a že děkan dosud nezaplatil „barvení báně a kříže sazení“.
V roce 1710 došlo k další obnově a renovaci. Bylo to za děkana Václava Ditricha z Lilienthalu, který je považován za obnovitele kapituly a je stavebníkem a tvůrcem barokní přestavby kapitulního kostela svatého Petra a Pavla. Kaple byla vymalována, postaven nový oltář a umístěn nový obraz svatého Martina s motivem jak se dělí o svůj plášť. Za necelých deset let dochází k další obnově kaple, kterou zachycuje kanovník Hammerschmid. Byl postaven barokní portál na západní straně, místo starého románského a v interiéru položená nová dlažba.
Současné nástěnné malby
Přibližně o 30 let později, roku 1750, dal vážený děkan Jan Tomáš Vojtěch Berghauer opravit věžičku rotundy. Při obnově prováděné roku 1878 byla v makovici nalezena plechová schránka se svitkem, opatřená pečetí téhož děkana. Obsahovala deset svatých ostatků, trochu země z hrobu sv. Jana Nepomuckého a pergamenovou listinu s tímto textem:
„Gubernante Eccl. cath. Benedicto XIV summo Pontifice, imperante Francisco I. Rom. imper. semper Augusto, regnante Maria Theresia Rom. imper. et Bohemiae regina, Carolo comite a Martinic, Vyšehradensi et Olomucensi praeposito, vetustum campanile capellae s. Martini Episc. in castro regio Vyšehradensi reparatum fuit a Joanne Thoma Berghauer in universitate Pragena J. U. Doctore, decano Vyšehradensi et regni Bohemiae praelato A. Domini 1750.“
„Za vlády katolické církve papeže Benedikta XIV., za panování Františka I., římského císaře vždy vznešeného, za vlády Marie Terezie, římské císařovny a královny české, za správcovství Karla hraběte z Martinic, probošta vyšehradského a olomouckého, bylo starobylé zvonové věžičce kaple sv. Martina, biskupa, na královském hradě Vyšehradě, navráceno původní určení opravou, kterou provedl Jan Tomáš Berghauer, doktor obojího práva na pražské univerzitě, děkan vyšehradský a prelát Království českého, léta Páně 1750.“
Při prudkém útoku Prusů roku 1757, kdy obléhali Prahu, byl kostel sv. Martina částečně poškozen dělovými koulemi, mířenými na zničení kapitulního kostela. Přesto pohroma nebyla veliká. Mnohem osudnějším se však stal rozkaz císaře Josefa II., na jehož základě byly i na Vyšehradě „zbytečné kaple“ — Rodičky Boží a sv. Martina — odňaty církvi, uzavřeny a předány c. k. vojenskému eráru. Kostel sv. Martina se proměnil ve vojenský sklad.
V letech 1841 až 1842 hrozilo opět rotundě zničení. Měla být zbourána kuli stavbě nové Táborské silnice, ale byla zachráněna na popud nejvyššího purkrabího Království Českého hraběte Karla Chotka.
Po roce 1848 sloužila rotunda jako dílna na výrobu střeliva. Při jedné opravě, kdy byla nadzdvižena podlaha, byla pod ní nalezena hromada zasypaného střelného prachu. Po roce 1850 bylo nalezeno vhodnější místo pro tuto výrobu, a zároveň se ukázalo, že starobylý kostel se nehodí pro vojenské skladiště. Za těchto okolností pronajímal c. k. erár bývalou svatyni nejchudším vrstvám obyvatelstva, kteří svými neodbornými úpravami a necitlivým užíváním málem proměnili významný památník českého stavitelství a vzácnou církevní památku v hotovou ruinu. Apsidu využívali jako kuchyni, a z okna vedli železnou rouru od kamen jako komín. Herold o tom později roku 1894 píše: „Kulatá loď byla co pelech, do něhož zvenčí po dřevěných schodech jako do holubníku se vstupovalo.“
Hrozící zkáza památného kostela byla však úsilím vyšehradské kapituly odvrácena. První kroky k jeho záchraně podnikl na podnět vlastivědného spolku Vlastimil roku 1870 probošt Václav Štulc, jenž jménem kapituly sepsal žádost a předložil ji příslušným c. k. vojenským úřadům, aby byl kostel sv. Martina opětovně navrácen církevnímu užívání a mohl se znovu stát tím, čím měl být podle vůle svého zakladatele. Vojenské velitelství oznámilo, že kostel byl postoupen c. k. ministerstvu financí, které jej obdrželo od vojenského stavebního ředitelství. Okresní finanční ředitelství se následně dotazovalo, zda kapitula hodlá kostel zakoupit nebo jej bude chtít užívat za nájemné. Kapitula, odvolávajíc se na vlastnická práva, požádala prozatím o jeho okamžité užívání, což jí bylo odmítnuto. Vyjednávání trvalo až do roku 1873, kdy kapitula navrhla kostel řádně odkoupit. Ministerstvo financí stanovilo kupní cenu na 500 zlatých. Po vyhotovení reversu a kupní smlouvy byla částka uhrazena z poloviny proboštem a z druhé poloviny kapitulou, a roku 1875 byla rotunda oficiálně převedena do jejího majetku.
Poděkování kanovníku Františku Kočímu za záchranu rotundy
Důkladnou stavební opravu ve stylu původní románské architektury, včetně vnitřní výzdoby, provedl z vlastních prostředků kanovník František Kočí, který věnoval 2 000 zlatých. Hlavní renovační práce byli prováděny v letech 1878 až 1880 a ujal se jich český architekt Antonín Baum. Byl ve zdivu prolomen nový vstupní portál na východní straně, místo původního, který směřoval k Táborské ulici, zdobený motivy z Vyšehradského korunovačního kodexu a s nápisem SANCTE MARTINE ORA P NOB – „Svatý Martine oroduj za nás“. Dále došlo k úpravě oken, která byla mírně zvětšena a umístěna níže než původní a prolomeno severní okno. Do oken lucerny byly vsazeny nové sloupky s náběžníkovými sedly, doplněné barevnými vitrážemi a štukovými římsami. Uvnitř lucerny byl umístěn nově ulitý zvon z Prahy, nad ní pak vztyčen pozlacený kříž. Současně proběhla rekonstrukce interiéru rotundy: inspirován Vyšehradským kodexem vyzdobil konchu biblickými výjevy Jan Heřman, žák mistra Hellicha. Na výzdobě se podílel i František Sequens, který vyzdobil novorománský oltář ze sliveneckého mramoru.
Archeologické výzkumy z let 1924 až 1926 prokázali, že okolí rotundy sloužilo nejpozději do 13. století jako hřbitov, pravděpodobně i oddělený nízkou zdí o okolního prostoru. Bohužel přesnější výzkum není možný a tím je i prakticky nemožná přesná datace vzniku rotundy, neboť její okolí je již z velké části nepůvodní. Velkým zásahem byla jednak Barokní fortifikace a dále pak výstavba Táborské silnice. Posledním negativem byli práce spojené se zajištěním základů, které proběhli na začátku 20. století, před archeologickým průzkumem.
Tak se podařilo úspěšně zachránit nejstarší památník Vyšehradu — románskou rotundu, o jejímž vzniku dějiny mlčí, která však po staletí bojovala o svou existenci a odolávala mnohým ranám. Její život byl uhájen. Svatý Martin zvítězil.
kniha Bořivoje Nechvátala Rotunda Svatého Martina a Bazilika Svatého Vavřince na Vyšehradě
Vlastní návštěva rotundy
