Článek
Církev už není tou institucí, která diktuje společenské normy. Ale to neznamená, že by měla být umlčena. V pluralitní demokracii má mít místo každý hlas – i ten duchovní. Klíčem je, aby církev nevnucovala, ale nabízela. Aby byla srozumitelná, otevřená a služebná. Pak může být i v moderní společnosti relevantní. Zatímco v minulosti představovala jednu z klíčových autorit veřejného života, dnes její postavení odpovídá spíše roli dobrovolné instituce působící v rámci občanské společnosti. Přesto se stále objevují názory, které by ji nejraději z veřejného prostoru zcela vytlačily.
Apely na to, abychom otázku postavení církve ve společnosti posuzovali z více perspektiv, jsou jistě oprávněné. Pokud však veškeré hodnocení nakonec zúžíme pouze na statistiku klesajícího počtu věřících, proměňuje se celá debata v útrpnou frašku. Stejně nepřiměřeně působí výzvy k vyloučení církve z prezidentské inaugurace, k omezení účasti jejích představitelů na státních ceremoniích nebo dokonce k rušení teologických fakult na veřejných vysokých školách. V takovém kontextu si můžeme položit otázku, zda dalším krokem bude potírání křesťanských symbolů ve veřejném prostoru, zákaz nošení křížků ve školách či bránění stavbě vánočních stromků na náměstích.
Česká republika je dnes jednou z nejvíce sekularizovaných zemí Evropy. Tento stav má hluboké historické kořeny, které sahají až do období osvícenství, přes reformy Josefa II., až po vliv komunistického režimu. Reformy císaře Josefa II., jako Toleranční patent z roku 1781, omezily moc katolické církve a otevřely prostor pro náboženský pluralismus. Ve 20. století pak přišla násilná sekularizace za komunistického režimu, kdy stát aktivně potlačoval náboženské projevy. Výsledky sčítání lidu od roku 1991 do roku 2021 ukazují výrazný pokles počtu obyvatel hlásících se k náboženské víře.
V roce 1991 se ke křesťanským církvím u nás hlásilo čtyři a půl milionu obyvatel. Jistě na toto číslo měl velký vliv ústup z komunistického sevření společnosti. V dalších letech tato čísla výrazně klesala. O deset let později to byly již jen tři miliony obyvatel a v roce 2011 už jen něco málo přes milion. Poslední dostupná data máme z roku 2021, kdy se přímo ke křesťanským církvím hlásí přibližně osm set tisíc obyvatel.
Poslední dvě sčítání však ukázala, že se lidé často hlásí jako věřící, aniž by specifikovali konkrétní církev, a výrazně vzrostl počet těch, kteří na tuto otázku neodpověděli vůbec. Pro skutečný počet věřících hlásících se ke konkrétní křesťanské církvi tedy nemáme zcela relevantní data, ale rozhodně nejde o zanedbatelnou část společnosti.
Inaugurace prezidenta je jedním z nejvýznamnějších státních ceremoniálů. Je to chvíle, kdy se nově zvolená hlava státu ujímá úřadu a symbolicky vstupuje do služby veřejnosti. V České republice je tradicí, že se této události účastní i představitelé církví. Otázkou však zůstává, zda je tato tradice v souladu s hodnotami moderního sekulárního státu.
Jde především o historická kontinuitu. Církevní obřady byly součástí korunovací a státních ceremonií po staletí. Jejich přítomnost připomíná kulturní kořeny české státnosti. Duchovní slovo může dodat inauguraci hloubku, připomenout službu, pokoru a odpovědnost vůči občanům.
Při inauguraci prezidenta České republiky hraje církev spíše symbolickou než formální roli. Její účast není stanovena zákonem, ale závisí na rozhodnutí samotného prezidenta. Ten může zvolit čistě civilní formu slavnosti, nebo ji doplnit o duchovní rozměr, například ekumenickou modlitbu či požehnání. V posledních letech se stalo zvykem, že se církevní představitelé účastní slavnostních aktů, čímž reflektují kulturní tradici a duchovní rozměr státnosti, aniž by šlo o povinnou součást ceremoniálu.
Od devadesátých let se přístup českých prezidentů k účasti církve na inauguraci lišil podle jejich osobních hodnot, vztahu k víře a vnímání státní tradice.
Václav Havel vnímal duchovní rozměr státnosti jako klíčový. Po své první inauguraci v roce 1990 se zúčastnil slavnostní mše Te Deum ve svatovítské katedrále, čímž symbolicky spojil obnovu demokracie s duchovní obnovou země. Církevní prvky byly přirozenou součástí jeho prezidentského působení.
Václav Klaus preferoval civilnější formu inaugurace. Po svém prvním zvolení v roce 2003 se žádný církevní obřad nekonal. Až v roce 2008, při druhé inauguraci, navštívil svatovítskou katedrálu, kde se poklonil relikvii sv. Václava a vyslechl modlitbu. Tradici respektoval, ale držel si odstup.
Miloš Zeman, ač se hlásil k ateismu, po obou inauguracích v letech 2013 a 2018 navštívil svatovítskou katedrálu. Účastnil se bohoslužby a přijal požehnání, čímž vyjádřil respekt k historickému a kulturnímu významu církve ve veřejném životě.
Petr Pavel se k žádné víře nehlásí, přesto po své inauguraci v roce 2023 navštívil katedrálu sv. Víta, kde proběhla ekumenická modlitba za republiku. Účast zástupců různých náboženských obcí ukázala jeho důraz na otevřenost, respekt k tradici a pluralitu duchovních hodnot.
Stávající stav odráží demokratické hodnoty naší společnosti a zároveň zachovává historickou kontinuitu se slavnými korunovacemi českých králů. Měnit něco striktním zákazem, který by ochudil tento ceremoniál, mi připadá jako střelba do vlastní nohy. Není skutečně nutné sekularizovat náš stát do posledního puntíku ani zavádět přísné předpisy, jak má inaugurace přesně probíhat.
Anketa
Jedním z často uváděných argumentů pro rušení teologických fakult a dalších církevních škol je názor, že jejich provoz stojí veřejné peníze, a tudíž by neměly být hrazeny z našich daní. Jenže vzdělání bylo vždy tou nejlepší investicí – vzdělaní lidé přinášejí společnosti nejvyšší přidanou hodnotu. Ano, už slyším námitku: „Co může církev společnosti vlastně nabídnout?“ Jenže církev se od dob minulých výrazně proměnila. V mnoha oblastech dnes supluje činnosti, které by měl vykonávat stát – a často na ně ale nestačí. Kdo z nás, až zestárne a zůstane sám, by si nepřál být v prostředí, kde se mu kromě základních životních potřeb dostane i pochopení, lidského přístupu a duchovní opory? Ve státním zařízení dost těžko. Nejde zdaleka jen o poslední chvíle lidského života, ale o pomoc nemocným, lidem v nouzi, v těžké životní situaci atd.
Knihovna
Teologické fakulty tvoří jeden ze základních pilířů evropské univerzitní tradice. Již ve středověku byly zakládány jako klíčové instituce vzdělanosti, vedle práva, medicíny a filozofie. Teologie byla považována za vrchol vědění, protože spojovala rozumové poznání s duchovním rozměrem lidské existence. Univerzita Karlova, založená roku 1348, měla od počátku teologickou fakultu jako jednu ze svých čtyř zakládajících částí.
Dnes působí na Univerzitě Karlově tři teologické fakulty – katolická, husitská a evangelická. Katolická teologická fakulta je nejstarší a navazuje na středověkou tradici výuky teologie, filozofie a dějin křesťanského umění. Její úloha spočívá nejen v přípravě duchovních, ale i v rozvíjení kritického myšlení, etiky a dialogu mezi vírou a současnou společností. Teologické fakulty tak zůstávají důležitým prostorem pro reflexi duchovních hodnot v moderním světě.
Teologické fakulty Univerzity Karlovy – Katolická, Husitská a Evangelická – jsou veřejné vysoké školy, financované ze státního rozpočtu. Jsou otevřené všem zájemcům bez ohledu na vyznání a nabízejí široké spektrum studijních programů od klasické teologie přes etiku, filozofii, religionistiku až po sociální práci. Například Katolická teologická fakulta má kolem 840 studentů, Husitská přes 1 000 a Evangelická kolem 500–600.
Církevní školy, jako například Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, mají užší vazbu na konkrétní církevní struktury. Nabízejí obory jako teologie a spiritualita zasvěceného života, které jsou určeny výhradně pro řeholníky a řeholnice. Přijímací řízení často zahrnuje potvrzení o křtu nebo doporučení duchovního správce. Financování těchto škol je rovněž státní, ale církev může poskytovat podporu formou stipendií, ubytování nebo duchovní péče.
Církevní organizace, jako je Charita Česká republika nebo Diakonie Českobratrské církve evangelické, hrají v oblasti sociálních služeb nezastupitelnou roli. Provozují hospice, domovy pro seniory, azylové domy či poradny, čímž často suplují funkce, které by jinak zajišťoval stát. Nejsou hlavním finančním zdrojem těchto služeb. Většina provozních nákladů je hrazena z veřejných prostředků – dotací od Ministerstva práce a sociálních věcí, příspěvků od krajů a obcí, úhrad od klientů a zdravotních pojišťoven. Církev přispívá především organizačně, odborně a duchovně, formou darů, naprosto nedoceněné dobrovolnické práce či poskytnutím prostor. Tento model umožňuje spojit profesionální péči s lidským a etickým rozměrem, který je pro církevní služby charakteristický. Poskytuje přístup, který se těžko dá vyčíslit finančními prostředky, a který oceníme, až když se nás týká.
Celkově lze říci, že církevní organizace v Česku poskytují péči vyšším desítkám tisíc lidí ročně, a to v širokém spektru služeb.
Na vysokých školách dnes studuje cca 315 000 studentů, necelé procento z nich na teologických fakultách. Opravdu si naše společnost nemůže dovolit těchto cca 3 000 studentů vystudovat za peníze daňových poplatníků. Jde o částku cca 350 milionů ročně, ve státě kde například jen na dávky na bydlení stát vydá vysoce přes 15 miliard ročně. A co si budeme povídat, velká část skončí v rukou obchodníků s chudobou…
