Článek
Ševčík byl v druhé polovině osmdesátých let členem KSČ, působil na Vysoké škole ekonomické na pracovišti spojeném s výukou marxismu-leninismu a absolvoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML) – ideologickou školu určenou ke kádrovému růstu a upevňování loajality k normalizačnímu režimu. Současně existoval u vojenské rozvědky (Zpravodajská správa Generálního štábu ČSLA)svazek vedený na jeho jméno s evidenčním číslem 176727, dnes uložený v Archivu bezpečnostních složek. Dokumenty popisují zájem rozvědky o jeho osobu a její rozpracování.
Ze spisů vyplývá, že se Ševčík na přelomu let 1987 a 1988 opakovaně účastnil několika konspiračních schůzek s vojenskou rozvědkou, která ho chtěla využít v zahraničí – konkrétně v Rakousku, na Vídeňské univerzitě, kam se chystal na stáž z VŠE. Zpravodajci v dokumentech, které zůstávaly dlouho po revoluci utajeny, zmiňují Ševčíkovu ochotu ke spolupráci a charakterizují ho jako „iniciativního, pracovitého, zásadového a svědomitého“ člověka. Podle historika Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se s archivními materiály detailně seznámil, jsou Ševčíkovy kontakty se zpravodajci podrobně zdokumentovány. Z těchto materiálů zároveň plyne, že Ševčík věděl, o jaký typ schůzek se jedná, a nijak se nepokoušel kontakty s rozvědkou přerušit či se jim vyhnout.
V minulosti se opakovaně objevil na protivládních demonstracích s výraznými proruskými prvky, včetně akce „Česko proti bídě“ v březnu 2023. Při incidentu u Národního muzea svou účast bagatelizoval tvrzením, že šel „náhodou kolem“ – stejně jako opakovaně postrádá odvahu se k vlastním činům postavit přímo a nést za ně odpovědnost.
Sama minulost by nemusela být definitivním odsudkem. Rozhodující je postoj k ní. Ševčík se ke svému působení v normalizačních strukturách nikdy otevřeně nepostavil, nikdy ho souvisle nevysvětlil, nikdy se k němu nevymezil. Přesto dnes bez zábran káže o morálce, demokracii a svobodě. Výsledkem je učebnicové pokrytectví: člověk vychovaný v kádrovém systému rozdává rozsudky nad společností, která se od tohoto systému dávno pokusila odpoutat.
Je snadné ukázat prstem na veřejnoprávní médium. Pravda je ale prostší a méně pohodlná: bránit se otevřenému hulvátství a osobním urážkám v přímém přenosu není snadné, zvlášť v situaci, kdy každé ráznější utnutí výlevu okamžitě vyvolá obvinění z cenzury a „nedávání prostoru“. Právě na tuto falešnou hru Ševčík spoléhá.
Jeho výroky v České televizi nebyly kritikou ani polemikou. Byly to nadávky, dehonestace a dehumanizace – demonstrantů, politických soupeřů i prezidenta Petra Pavla. Nešlo o názory, ale o promyšlenou strategii: zaplavit veřejný prostor hlukem, urážkami a zlomyslnými zkratkami tak, aby se racionální debata vůbec nemohla nadechnout.
Takto nejedná sebevědomý politik ani přesvědčený kritik. Takto jedná ubohý slaboch, který se skrývá za obrazovkou, mikrofonem a ochranou své funkce. Člověk, jenž by si podobná slova nikdy netroufl říct slušnému člověku z očí do očí, a proto je vypouští shora, s pocitem nedotknutelnosti. Nejde o odvahu říkat nepříjemné věci – jde o zbabělost převlečenou za politiku.
Kdyby stejným jazykem mluvil k lidem na ulici, v zaměstnání nebo v běžné občanské debatě, nesl by za svá slova okamžitě následky. Možná nejen verbální. On je ale nenese. Schovává se za mandát, za instituci, za systém, který mu zaručuje beztrestnost. Přesně tak, jak to dělali kádři v minulém režimu: shora, s pocitem nedotknutelnosti, s pohrdáním „obyčejnými lidmi“. To není náhoda, to je kontinuita.
Ševčík dnes nepředstavuje názorovou alternativu. Představuje mentální relikt normalizace, zabalený do současné politické rétoriky. Člověka, který místo odpovědnosti volí sprostotu, místo odvahy imunitu a místo argumentů nadávky. A takového člověka není třeba „vyvažovat“ v debatě.
Takového člověka je třeba jednoznačně odmítnout.
Pokud má mít parlament alespoň základní důstojnost, vládní poslanci by se od podobného chování měli veřejně distancovat. Mlčení totiž neznamená neutralitu, ale souhlas.
Miroslav Ševčík není kontroverzní hlas, ale ostuda veřejného prostoru – a každý, kdo ho kryje nebo relativizuje, na té ostudě nese svůj díl odpovědnosti.
Zdroje:
Vlastní text
