Článek
Když 5. ledna 1066 zemřel anglický král Eduard Vyznavač, nezanechal po sobě přímého dědice. Anglické království se ocitlo před otázkou, která ve středověku obvykle nekončila poklidnou debatou o nástupnickém právu.
Anglická šlechta podpořila Harolda Godwinsona, mocného hraběte z Wessexu a jednoho z nejvlivnějších mužů království. Již 6. ledna byl korunován anglickým králem jako Harold II.
Jeho nástup však odmítl uznat normandský vévoda Vilém. Ten tvrdil, že mu Eduard kdysi slíbil anglický trůn a že sám Harold přísahal, že Vilémovo nástupnictví podpoří. Zda se události skutečně odehrály tak, jak je později líčili normanští kronikáři, není jisté. Pro Viléma však představovaly vítaný důvod k invazi.
Do zápasu vstoupil ještě třetí uchazeč, norský král Harald Hardrada. Tento zkušený válečník, který během svého života bojoval i ve službách byzantského císaře, rovněž usiloval o anglickou korunu.
Na podzim roku 1066 tak Haroldovi hrozil útok ze dvou stran. A oba jeho protivníci měli v úmyslu prosadit své nároky mečem.
První přišli Norové.
Harald Hardrada vpadl do severní Anglie a 20. září porazil anglické vojsko u Fulfordu. Harold II. se mezitím vydal na sever s vlastní armádou. Dne 25. září se obě vojska střetla u Stamford Bridge. Výsledkem bylo drtivé anglické vítězství. Norský král padl a jeho invaze skončila katastrofou. Harold dokázal něco mimořádného. Během krátké doby shromáždil vojsko, urazil stovky kilometrů a porazil jednoho z nejobávanějších bojovníků své doby.
Jenže zatímco na severu ještě doznívalo vítězství, na jihu přistávala další armáda.
Normanské lodě na tapisérii z Bayeux. Vilémovo vojsko se vylodilo na anglickém pobřeží 28. září 1066.
Dne 28. září se normandský vévoda Vilém vylodil u Pevensey. Jeho vojsko následně obsadilo okolí Hastingsu, budovalo opevnění a plenilo krajinu.
Harold neměl mnoho času. Musel se s vojskem obrátit a vydat zpět na jih. Není jisté, kolik mužů absolvovalo obě tažení a do jaké míry byli angličtí bojovníci vyčerpaní. Skutečností však zůstává, že král během necelých tří týdnů po vítězství nad Nory stanul před dalším, rozhodujícím střetnutím.
Ráno v sobotu 14. října 1066 obsadili Angličané vyvýšené postavení nedaleko Hastingsu, v prostoru dnešního městečka Battle.
Haroldovo vojsko tvořili především pěší bojovníci. Jeho jádrem byli dobře vyzbrojení královští družiníci, známí jako housecarls. Ti používali mimo jiné mohutné obouruční sekery, schopné způsobit protivníkovi ničivá zranění.
Anglická obrana byla založena na štítové hradbě. Muži stáli těsně vedle sebe, chránili se navzájem a využívali výhod vyvýšeného terénu.
Vilém měl naproti tomu vojsko složené z pěchoty, lučištníků a silného jezdectva. Právě jízdní oddíly patřily k nejobávanějším složkám normanské armády. Normané zahájili útok, ale Angličané své postavení udrželi. Útočníci museli postupovat proti svahu, kde je čekala sevřená hradba štítů a kopí. Normanské šípy, pěší útoky ani první nájezdy jízdy nepřinesly rozhodující průlom.
V jedné fázi bitvy se dokonce část Vilémova vojska dala na ústup. Mezi vojáky se rozšířila zpráva, že jejich velitel zahynul. Podle středověkých vyprávění Vilém odhalil svou tvář a přesvědčil muže, že je stále naživu.
Normané obnovili útok. Bitva pokračovala celé hodiny. Část anglických bojovníků se během pronásledování ustupujících Normanů vzdálila od hlavní obranné linie a ocitla se v nevýhodném postavení. Zda některé normanské ústupy byly předem promyšlenou lstí, historikové dodnes diskutují.
S přibývajícími hodinami rostly ztráty na obou stranách. Štítová hradba však stále odolávala. Až k večeru se situace začala obracet ve Vilémův prospěch.
V závěru bitvy padl anglický král Harold.
Tato událost rozhodla nejen o výsledku střetnutí, ale také o osudu celého království. Podle nejznámějšího podání zasáhl Harolda normanský šíp přímo do oka. Smrtelně zraněný král se zhroutil a jeho vojsko se následně rozpadlo.
Obraz krále se šípem v oku se stal jedním z nejznámějších výjevů evropského středověku.
Příběh ovšem není tak jednoznačný.
O posledních okamžicích krále Harolda se dochovalo několik písemných středověkých svědectví. Přestože jejich autoři popisovali stejnou historickou událost, v líčení panovníkovy smrti se překvapivě rozcházejí.
Anglosaská kronika, zachycující události roku 1066 z pohledu poražených Angličanů, o smrti svého panovníka píše: „Tam byl zabit král Harold a hrabě Leofwine, jeho bratr, a hrabě Gyrth, jeho bratr, a mnoho dobrých mužů.“
Žádné další podrobnosti o způsobu královy smrti nepřipojuje.
Zcela jiný obraz nabízí normanské básnické vyprávění Carmen de Hastingae Proelio, připisované Guyovi z Amiens. Podle něj Harolda napadli čtyři ozbrojenci. První mu měl prorazit štít i hruď: „První mu hrotem zbraně prorazil štít i hruď a proudem tryskající krve zbrotil zemi.“ Další útočníci krále zasáhli do hlavy, probodli mu břicho a oddělili část stehna. Mezi útočníky měl být dokonce sám vévoda Vilém.
Ani Vilém z Poitiers, autor kroniky Gesta Guillelmi, nepopisuje zásah šípem do oka. Zanechal však pozoruhodné svědectví o stavu králova těla. Harold měl být po bitvě rozpoznán „podle určitých znamení, nikoliv podle obličeje“.
Teprve další písemná podání přinášejí dnes všeobecně známý motiv smrtelného zásahu šípem. Vilém z Malmesbury, který své dílo sepsal přibližně šest desetiletí po bitvě, již výslovně uvádí, že král padl, protože mu „šíp pronikl do mozku“.
Nejznámějším svědectvím však zůstává tapisérie z Bayeux, na níž stojí latinský nápis Hic Harold rex interfectus est – „Zde byl zabit král Harold“.
Smrt anglického krále Harolda na tapisérii z Bayeux. Vyobrazení je jedním z hlavních pramenů ke sporným okolnostem jeho smrti.
Pod nápisem se nachází dvojice postav. Jedna si přikládá ruku k oku, z něhož zdánlivě vyčnívá šíp, zatímco druhá padá pod úderem normanského jezdce. Která z těchto postav představuje umírajícího panovníka? A zachycuje tapisérie skutečně zásah šípem, nebo její dnešní podoba odráží také pozdější restaurátorské zásahy?
Jednoznačná odpověď neexistuje.
Zprávy, které vznikly nejblíže samotné bitvě, slavný šíp do oka buď vůbec nezmiňují, nebo nabízejí jiný popis královy smrti. Tradice smrtelného zásahu šípem se ovšem objevila již ve středověku, nikoliv až v moderní době.
Existuje ještě vyprávění Amata z Montecassina, pocházející patrně z 80. let 11. století, které zmiňuje poranění Haroldova oka šípem. Jeho latinský originál se ovšem nedochoval; známe jej až z francouzského překladu ze 14. století. Není tedy jisté, zda tento detail obsahoval už původní text.
Po 960 letech tak známe vítěze, poraženého i dalekosáhlé následky bitvy u Hastingsu. Přesné okolnosti smrti posledního korunovaného anglosaského krále však zůstávají historickou záhadou.
Zdroje: Anglosaská kronika (Anglo-Saxon Chronicle)
Vilém z Jumièges (Gesta Normannorum Ducum)
Guy z Amiens (Carmen de Hastingae Proelio)
Vilém z Malmesbury (Gesta Regum Anglorum)
