Článek
Filipíny nabízejí nepřeberné množství přírodních krás. Od tropických pláží a korálových útesů přes neprostupné džungle až po majestátní hory a sopky. Jednou z těch nejpozoruhodnějších je vulkán Taal, ležící přibližně šedesát kilometrů jižně od hlavního města Manily.
Cesta k němu není nijak složitá. Z Manily se lze vydat například místním mikrobusem, kterému Filipínci říkají van. Nejprve se musíte proplést rušnými ulicemi mnohamilionové metropole a jejími pověstnými dopravními zácpami. Postupně však městskou zástavbu vystřídá zelená tropická krajina a silnice začne stoupat do kopců. Přibližně po dvou až třech hodinách dorazíte do města Tagaytay, odkud se otevírá nádherný pohled na rozlehlé jezero Taal. Uprostřed jeho modré hladiny se rozprostírá sopečný ostrov s krátery. Z dálky působí až neuvěřitelně pokojně.
Jenže to, co před sebou vidíte, je ve skutečnosti mnohem pozoruhodnější, než se na první pohled zdá.
Samotné jezero Taal totiž vyplňuje obrovskou kalderu, pozůstatek dávných mohutných sopečných erupcí, při nichž se propadly rozsáhlé části původního vulkanického systému. Její rozměry jsou ohromující – přibližně 15 × 20 kilometrů. Samotné jezero zabírá plochu asi 267 kilometrů čtverečních. Obrovská kaldera ovšem nevznikla při jediném výbuchu. Geologové rozlišují nejméně čtyři velké etapy dávné sopečné činnosti, během nichž se zdejší krajina postupně měnila k nepoznání. Poslední z těchto mohutných pravěkých erupcí se odehrála přibližně před pěti až sedmi tisíci lety. O stáří předchozích událostí toho zatím mnoho nevíme.
Představit si skutečný rozsah těchto dávných katastrof není jednoduché. Žhavý popel a sopečné plyny se valily krajinou, obrovské množství vyvrženého materiálu pokrývalo široké okolí a propadající se části zemského povrchu postupně vytvářely gigantickou pánev. Tu později zaplnila voda a vzniklo dnešní jezero Taal. A ten poměrně nenápadný ostrov uprostřed jezera? To je místo, kde sopečná činnost pokračovala i poté, co vznikla původní kaldera. Právě zde se nachází dnešní aktivní vulkán Taal.
Člověk tak vlastně stojí na okraji obrovské pradávné sopky a dívá se na její mnohem menší, ale stále nebezpečné dítko.
Jenže sopka ani zdaleka neskončila svou činnost. V následujících staletích se opakovaně probouzela a ničivé erupce pokračovaly i v dobách, z nichž už máme písemné zprávy. Jedna z nejmohutnějších historicky doložených erupcí začala 15. května 1754. Sopečná činnost tehdy s přestávkami pokračovala až do začátku prosince. Výbuchy, zemětřesení, padající popel a rozbouřené jezero zpustošily okolní osady. Některá sídla musela být následně přemístěna. Nánosy sopečného materiálu dokonce změnily spojení jezera s mořem a podobu jeho odtokové řeky Pansipit. Další katastrofa přišla 30. ledna 1911. Mohutné exploze provázely výrony popela, plynů a rozžhaveného materiálu. Mimořádně nebezpečné byly rychlé přízemní proudy sopečných plynů, popela a úlomků hornin, které dokázaly překonat i vodní hladinu jezera. Zahynulo přibližně 1 335 lidí. Ani tím však tragická historie Taal neskončila. V září 1965 se sopka opět probudila. Exploze, způsobené mimo jiné prudkým kontaktem magmatu s vodou, vytvořily nový kráter a vyvrhly obrovské množství sopečného materiálu. Rychlé proudy popela a plynů zasáhly okolí a připravily o život přibližně 200 lidí.
Binintiang Malaki nejvyšší vrchol vznikl při erupci 1707, dnes neaktivní
Nejnovější významná aktivita vulkánu pak přišla 12. leden 2020. Po více než čtyřiceti letech bez erupce se sopka znovu razantně připomněla. Nad kráterem vyrostl mohutný sloup popela a plynů, který dosáhl výšky přibližně patnácti kilometrů. Sopečný popel dopadal až do oblasti Manily, byla přerušena letecká doprava a statisíce obyvatel okolních oblastí byly zasaženy následky erupce. Mnozí museli opustit své domovy.
Výbuch také výrazně změnil podobu samotného sopečného ostrova a jeho hlavního kráteru. Když člověk zná tyto události, začne se na jezero dívat poněkud jinýma očima. Za poklidnou modrou hladinou, zelenými svahy a malebnými ostrůvky se skrývá síla, která v minulosti dokázala ničit celá sídla a během několika hodin změnit podobu krajiny. A přesto, když jsem stál na vyhlídce v Tagaytay, sopka působila naprosto pokojně. Žádný kouř, žádný popel, žádné dunění. Jen obrovské jezero a uprostřed něj zdánlivě neškodný ostrov.
Opuštěné domy na ostrově Taal
A tím ovšem zvláštnosti sopky Taal zdaleka nekončí. Přímo uvnitř jejího hlavního, dodnes aktivního kráteru se totiž nachází další jezero! Zkuste si tu zeměpisnou zvláštnost představit. Stojíte na filipínském ostrově Luzon, před sebou máte obrovské jezero Taal, uprostřed něj sopečný ostrov Volcano Island a uvnitř tohoto ostrova další jezero, vyplňující hlavní sopečný kráter. A aby to nebylo tak jednoduché, ještě před erupcí roku 2020 se v kráterovém jezeře nacházel drobný skalnatý ostrůvek zvaný Vulcan Point. Ostrov v jezeře, na ostrově v jezeře, na ostrově. Takovou geografickou hříčku příroda opravdu nevytváří každý den. Jenže voda uvnitř kráteru není žádným idylickým horským jezírkem. Je zahřívána sopečným teplem a silně ovlivňována plyny pronikajícími z hlubin země. Při měření v únoru 2026 dosahovala její teplota přibližně 63 °C a kyselost hodnoty pH pouhých 0,48. Jde tedy o prostředí mimořádně kyselé. Při mohutné erupci v lednu 2020 voda z kráterového jezera téměř zmizela. Později se však jezero znovu vytvořilo.
Pohled z vyhlídky v Tagaytay je nádherný. Jenže kdo se chce na sopku podívat zblízka, může sestoupit až k jezeru, nebo se spíše nechat odvést, je to ještě velký kus cesty, kde místní obyvatelé na několika místech nabízejí vyhlídkové plavby kolem sopečného ostrova. K tomu používají typické filipínské čluny zvané bangka. Jsou to poměrně úzké, zpravidla motorové loďky, které mají po stranách dlouhá vahadla zakončená plováky, tradičně vyráběnými z bambusu. Ta jim zajišťují stabilitu na vodě. S podobnými čluny se setkáte prakticky po celých Filipínách. Rybáři na nich vyrážejí za úlovky a turisté objevují ostrovy, zátoky a pobřeží.
Tradiční loďka bangka
Z hladiny jezera se otevírá docela jiný pohled než z vysoko položeného Tagaytay. Teprve tady člověk začíná rozeznávat, jak složitý je celý sopečný ostrov. Taal totiž není jediný pravidelný kužel s kráterem na vrcholu, jak si většina lidí představuje sopku.Na ostrově se nachází množství kráterů, sopečných kuželů a dalších útvarů, které vznikaly při různých erupcích. Sopečná činnost se totiž v průběhu staletí přesouvala z jednoho místa na druhé a opakovaně přetvářela podobu ostrova.
Zajímavé je, že ten nejvýraznější, téměř dokonale pravidelný kužel, se jmenuje Binintiang Malaki. Vznikl při erupci roku 1707 a dosahuje výšky přibližně 263 metrů. Právě tento kužel bývá na mnoha turistických fotografiích vydáván za samotnou sopku Taal. Jenže její hlavní kráter se v současnosti nachází jinde, v centrální části mnohem rozlehlejšího ostrova. Je to právě oblast, která se v lednu 2020 znovu probudila k životu.
Jezero s rybí farmou
Další kužely a krátery vznikaly při erupcích v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Například výbuch roku 1965 vytvořil na jihozápadní straně ostrova rozsáhlý nový kráterový systém, který následné erupce dále přetvářely. V roce 1968 zde vznikl také sopečný kužel Mount Tabaro a lávový proud, který dosáhl až k jezeru. Bohužel, po mohutné erupci v lednu 2020 byl celý sopečný ostrov pro veřejnost uzavřen. Dříve mohli návštěvníci vystoupit na břeh a vydat se až k hlavnímu kráteru. Dnes to již možné není. Ostrov je vyhlášen trvalou nebezpečnou zónou a zákaz vstupu stále platí.
Typický Filipínský přístřešek bahay kubo
Turistické čluny se sice v rámci povolených vyhlídkových plaveb na jezeře objevují, přistát na sopečném ostrově však nesmějí. Navíc i samotná plavba podléhá bezpečnostním omezením a vulkanologové před ní při zvýšené aktivitě varují. A možná právě z vody si člověk nejlépe uvědomí, jak klamný může být první dojem. Zelené svahy, poklidná hladina jezera a nenápadné kopečky působí téměř idylicky. Přitom každý z těchto kráterů a kuželů představuje připomínku doby, kdy se pod zdánlivě poklidnou krajinou uvolnily obrovské síly ukryté hluboko v zemi.
Samotné jezero Taal má ovšem ještě jednu pozoruhodnou historii. Kdysi totiž nebylo sladkovodní, ale bylo propojeno s mořem. Široký vodní průliv je spojoval se zátokou Balayan Bay, a tak zde žili i mořští živočichové. Teprve mohutné sopečné erupce, zejména ta z roku 1754, změnily okolní krajinu natolik, že se někdejší široké spojení s mořem výrazně zúžilo. Jezero postupně osládlo a dnes z něj voda odtéká k moři přibližně deset kilometrů dlouhou řekou Pansipit. A právě v tomto postupně se měnícím prostředí se odehrál pozoruhodný přírodní experiment.
Někteří původně mořští živočichové se dokázali přizpůsobit sladké vodě. Nejznámějším příkladem je drobná sardinka Sardinella tawilis, kterou Filipínci nazývají jednoduše tawilis. Je považována za jediný známý druh sardinky žijící výhradně ve sladké vodě a přirozeně se nevyskytuje nikde jinde na světě než právě v jezeře Taal. A aby zvláštností nebylo málo, žije zde dokonce i vzácný druh vodního hada Hydrophis semperi, který je příbuzný mořských hadů, ale dokázal se přizpůsobit sladkovodnímu prostředí.
Dnešní jezero však nežije jen z rybolovu volně žijících ryb. Při pohledu z výšky, a ještě výrazněji při plavbě na loďce, si nelze nevšimnout množství zvláštních geometrických obrazců na hladině. V některých místech vytvářejí celé skupiny pravidelných čtverců a kruhů. Jsou to plovoucí rybí farmy, které se staly neodmyslitelnou součástí zdejší krajiny.
Na hladině jsou ukotvené konstrukce, často podepřené bambusem či plováky, dnes převážně z vodovodních trubek, z nichž hluboko do vody visí rozměrné sítě. Ty vytvářejí jakési podvodní nádrže bez pevného dna, v nichž místní rybáři chovají především tilápie a ryby zvané bangus, česky chanos stříbřitý. Rybky jsou do síťových klecí nasazovány jako malé a následně vykrmovány připraveným krmivem, dokud nedosáhnou velikosti vhodné k prodeji. Rybáři mezi jednotlivými farmami proplouvají na malých člunech, kontrolují sítě, rozvážejí krmivo a odvážejí úlovky.
Rozsah tohoto hospodaření je překvapivý. Při jednom z odborných průzkumů bylo na jezeře zaznamenáno téměř deset tisíc chovných klecí. Jenže právě zde se objevuje i stinná stránka rybího hospodářství. Nespotřebované krmivo a rybí výkaly zatěžují vodu živinami. Při nepříznivých podmínkách pak může dojít k prudkému poklesu obsahu kyslíku a hromadnému úhynu ryb. Takové události zde nejsou neznámé a mohou je zhoršovat také změny promíchávání vody související se sopečnou aktivitou. A zatímco se v obrovských síťových klecích vykrmují tisíce ryb určených na trh, původní jezerní sardinka tawilis, která se zde vyvíjela po dlouhá staletí, dnes patří mezi ohrožené druhy.
Jezero Taal je tak nejen pozoruhodnou připomínkou dávných sopečných katastrof, ale také místem, kde se přímo před očima návštěvníků setkává jedinečná příroda s každodenním zápasem místních obyvatel o obživu.
