Článek
A to na základě moderní mezinárodní smlouvy. Aby bylo možné pochopit, proč a jak Vatikán vznikl, je nutné rozlišit mezi křesťanstvím jako vírou, církví jako institucí a Vatikánem jako státem.
První tři století křesťanství se odehrávala zcela bez územní moci. Křesťané byli menšinou, často pronásledovanou, a jejich struktura byla komunitní, nikoli státní. Biskup Říma, později nazývaný papežem měl autoritu duchovní, nikoli politickou. Myšlenka, že by církev měla vlastní stát, by byla pro rané křesťany cizí a dokonce problematická. Ježíšova slova: „Mé království není z tohoto světa“byla chápána doslovně.
Zlom přineslo 4. století. Roku 313 vydali císaři Konstantin a Licinius Edikt milánský, který legalizoval křesťanství. Křesťané získali právo svobodně vyznávat svou víru, byly jim vráceny zabavené majetky a stát se zavázal, že nebude žádné náboženství zvýhodňovat či pronásledovat. Konstantin sám křesťanství výrazně podporoval, přestože byl pokřtěn až na sklonku života. Financoval stavbu kostelů, uděloval biskupům výsady a začal církev využívat jako faktor jednoty říše. Zásadní byla jeho role při svolání Prvního nicejského koncilu roku 325, kde císař vystupoval jako garant pořádku a jednoty, nikoli jako teolog. Právě zde se začíná rýsovat nový model: císař chrání církev a církev legitimizuje císařskou moc. Duchovní autorita se ještě neslévá se světskou, ale vstupuje s ní do těsného partnerství.
Roku 380 vydal císař Theodosius I. edikt Cunctos populos, jímž prohlásil nicejské křesťanství jediným oficiálním náboženstvím říše. Tím se situace zásadně změnila. Křesťanství se z pronásledované menšiny stalo normou a ostatní formy víry byly postupně vytlačovány. Biskupové postupně získali nejen duchovní, ale i politický vliv, podíleli se na správě měst, soudnictví a sociální péči. Církevní struktury se začaly podobat státní správě a hranice mezi duchovní a světskou autoritou se postupně stíraly.
Vznik Papežského státu v 8. století nebyl výsledkem teologického rozhodnutí ani „Božího zjevení“, ale reakcí na konkrétní geopolitickou krizi. Po pádu Západořímské říše (476) zůstal Řím s částí Apeninského poloostrova formálně pod správou Východořímské (byzantské) říše. Ve skutečnosti však byla byzantská moc na Apeninském poloostrově stále slabší. Vzdálenost od Konstantinopole, vnitřní krize říše a války s Persií a později s Araby oslabily její schopnost Apeninský poloostrov bránit.
Do vzniklého mocenského vakua vstoupili Langobardi, germánský kmen, který postupně ovládl většinu Itálie a ohrožoval i Řím. Papežové, dosud formálně podřízení byzantskému císaři, se ocitli bez reálné ochrany. Byzanc navíc byla v očích papežů stále více cizí – nejen politicky, ale i nábožensky (ikonoklasmus, zásahy císaře do církevních záležitostí).
V této situaci se papežství obrátilo na Franky, novou vojenskou velmoc západní Evropy. Franský majordomus a pozdější král Pipin III. Krátký hledal naopak náboženskou legitimitu pro sesazení posledního merovejského krále. Vznikl tak vzájemně výhodný politický obchod: papež pomůže Pipinovi legitimizovat jeho vládu, Pipin poskytne papeži vojenskou ochranu.
Výsledkem byly Pipinovy výpravy do Itálie (754 a 756), porážka Langobardů a tzv. Pipinova donace – předání rozsáhlých území ve střední Itálii papeži. Tím vznikl Papežský stát, v němž byl papež nejen duchovní hlavou církve, ale také světským panovníkem. Tento krok zásadně změnil charakter papežství. Z biskupa Říma se stal vládce s armádou, územím, daněmi a diplomatickými zájmy. Duchovní autorita se poprvé trvale propojila se světskou mocí – s důsledky, které formovaly evropské dějiny na více než tisíc let.
V 19. století zasáhlo Apeninský poloostrov národní hnutí známé jako Risorgimento, jehož cílem bylo sjednocení Itálie do jednoho státu. Postupně zanikala tradiční knížectví a království, až zůstala poslední zásadní překážka: Papežský stát, rozkládající se napříč střední Itálií. Ten nejen bránil územnímu sjednocení, ale představoval i symbol starého řádu, v němž papež spojoval duchovní a světskou moc.
Po většinu 60. let 19. století byl Řím chráněn francouzskými jednotkami. Zlom nastal roku 1870, kdy Francie stáhla své vojsko kvůli válce s Pruskem. Italská armáda této situace využila a 20. září 1870 prolomila hradby u Porta Pia. Řím byl obsazen téměř bez boje a následný plebiscit potvrdil jeho připojení k Italskému království. Tím Papežský stát definitivně zanikl.
Papež Pius IX. tuto skutečnost zásadně odmítl uznat. Neopustil Vatikánský pahorek, prohlásil se za „vězně ve Vatikánu“ a odmítal jakoukoli spolupráci s italským státem. Nešlo jen o gesto, ale o zásadní postoj: papežové se obávali, že bez vlastní státní suverenity se duchovní autorita církve stane závislou na světské moci.
Italská vláda se pokusila konflikt zmírnit tzv. Zákonem o zárukách z roku 1871, který papeži přiznával osobní nedotknutelnost, diplomatické styky, finanční rentu a užívání některých paláců. Pius IX. však zákon odmítl, protože šlo o jednostranný akt italského státu, nikoli o mezinárodní smlouvu. Přijetím by de facto uznal svrchovanost Itálie nad Římem.
Tím vznikl dlouhodobý politicko-právní spor známý jako římská otázka, který trval téměř šedesát let. Itálie sice fakticky kontrolovala Řím, ale vztah s papežstvím zůstal nevyřešený až do roku 1929. Zánik Papežského státu tak nebyl výsledkem teologického rozhodnutí, ale důsledkem moderního nacionalismu a proměny Evropy. Spor zároveň odhalil hluboké napětí mezi univerzální duchovní autoritou církve a vznikajícím národním státem.
Msgr. Pietro Gasparri sekretář papeže Pia XI.
Definitivní řešení dlouholetého sporu mezi papežstvím a italským státem přinesly Lateránské smlouvy, podepsané 11. února 1929 v Lateránském paláci v Římě. Uzavřeny byly mezi Svatým stolcem, zastoupeným papežem Piem XI., a Italským královstvím, zastoupeným předsedou vlády Benitem Mussolinim. Tím byl po téměř šedesáti letech ukončen konflikt známý jako římská otázka. Lateránské smlouvy tvořily soubor tří samostatných dokumentů, z nichž každý řešil jiný aspekt vztahů mezi církví a státem: politický, finanční a právní.
Základním pilířem byla politická smlouva, kterou Itálie uznala vznik samostatného Vatikánského městského státu. Ten se stal suverénním subjektem mezinárodního práva, zcela nezávislým na Italském království. Itálie se zavázala respektovat jeho územní nedotknutelnost a plnou svrchovanost papeže. Vatikánský stát získal území o rozloze přibližně 44 hektarů, zahrnující Vatikánský pahorek, Apoštolský palác, baziliku sv. Petra, Sixtinskou kapli a další přilehlé objekty. Kromě toho byly některým církevním budovám v Římě přiznány zvláštní exteritoriální výsady, podobné postavení velvyslanectví.
Touto smlouvou papež formálně uznal Italské království se sídlem v Římě, čímž se definitivně vzdal nároků na někdejší Papežský stát.
Druhou částí byla finanční dohoda, která měla vyřešit majetkové křivdy vzniklé po roce 1870. Itálie se zavázala vyplatit Svatému stolci: 750 milionů lir v hotovosti a 1 miliardu lir ve státních dluhopisech. Tato částka byla chápána jako odškodnění za ztrátu Papežského státu, jeho území a majetku. Získané prostředky položily základ moderní ekonomické správy Vatikánu a umožnily mu finanční nezávislost na jiných státech.
Třetím dokumentem byl konkordát, který upravoval vztah mezi katolickou církví a italským státem. Katolicismus byl uznán jako privilegované náboženství Itálie, církev získala významný vliv na školství, manželské právo a veřejný život. Civilní účinky církevního sňatku byly státem uznávány a náboženská výuka se stala součástí veřejného školství.
Vznik Vatikánského městského státu byl v křesťanském světě přijat rozdílně a často kriticky. Zatímco katolická církev jej prezentovala jako praktické a nutné řešení „římské otázky“, protestantské a pravoslavné církve jej vnímaly s velkou skepsí.
Většina protestantských církví (luteráni, reformovaní, anglikáni atd.) chápala vznik Vatikánu jako anachronismusa potvrzení obav, které sahaly až k reformaci. Reformátoři 16. století kritizovali papežství právě proto, že spojovalo duchovní autoritu se světskou mocí. V tomto světle byl rok 1929 vnímán nikoli jako nový začátek, ale jako pokračování starého problému. Protestantští teologové poukazovali zejména na: rozpor s Ježíšovým výrokem „Mé království není z tohoto světa“. Skutečnost, že církev nepotřebuje území ani státní suverenitu k hlásání evangelia. Často zaznívala obava z rizika politizace víry a ztráty prorocké kritické role vůči moci. V některých protestantských kruzích, zejména evangelikálních, byl Vatikán dokonce interpretován jako institucionalizace moci odporující duchu evangelia. Umírněnější proudy však uznávaly, že jde o pragmatické řešení, které má zabránit podřízení papeže italskému státu.
Postoj pravoslavných církví byl zdrženlivější, ale rovněž kritický. Pravoslaví tradičně odmítá centralizovanou církevní moc a univerzální jurisdikci jednoho biskupa. Vznik Vatikánu byl proto chápán jako další potvrzení rozdílného pojetí církve. Pravoslavní teologové zdůrazňovali, že: církev má být „eucharistickým společenstvím“,nikoli státním subjektem. Trnem v oku bylo i papežovo postavení hlavy státu posiluje jeho nárok na výjimečné postavení v celé církvi. Poukazovali, že spojení s politickou mocí je duchovně nebezpečné, jak ukazují dějiny Byzance. Zároveň je třeba dodat, že pravoslavné církve samy historicky fungovaly v těsném vztahu ke státům (Byzantská říše, carské Rusko). Kritika Vatikánu proto nebyla odmítnutím spolupráce církve a státu jako takové, ale odmítnutím teokratického modelu soustředěného v jediné osobě.
Kromě Pia XI. Měl zásadní podíl na vzniku Lateránských smluv jeho sekretář Kardinál Pietro Gasparri, sekretář Svaté stolice, se již roku 1914, za pontifikátu papeže Benedikta XV., stal státním sekretářem. Tento vynikající kanonista zůstal ve funkci státního sekretáře i za pontifikátu papeže Pia XI. a patřil k nejvlivnějším osobnostem církevní diplomacie první třetiny 20. století. Gasparri byl hlavním architektem Kodexu kanonického práva z roku 1917 (Codex Iuris Canonici) – prvního systematického a jednotného kodexu církevního práva v dějinách katolické církve. Tím zásadně modernizoval a zpřehlednil právní strukturu církve a posílil její institucionální stabilitu. Jako státní sekretář sehrál klíčovou roli také v církevní diplomacii po první světové válce. Stál u vyjednávání smluv s nově vzniklými státy, včetně Československa (modus vivendi 1928), a byl hlavním vyjednavačem Lateránských smluv.
Nuncius Pietro Ciriaci
První státní smlouva mezi mezi Svatým stolcem a Československem z roku 1928 „Modu vivendi“ podepsal za Svatý stolec Nuncius Pietro Ciriaci. Měla uklidnit církevně-politické vztahy. Dohoda nebyla schválena parlamentem, pouze vládou, a oficiálně ji publikoval jen Vatikán. Hlavními body byla mimo jiné:
· Územní suverenita: Žádná československá diecéze nesměla podléhat biskupovi se sídlem v cizině ani přesahovat státní hranice. Hranice diecézí měly být nově upraveny.
· Církevní majetek: Správa církevních statků byla dočasně svěřena komisím pod vedením místního episkopátu.
· Řeholní řády: Kláštery v Československu neměly podléhat zahraničním provinciálům; představení museli být českoslovenští občané.
· Jmenování biskupů: Vláda měla právo vznést politické námitky proti kandidátům (např. kvůli ohrožení státu). Jmenovaní museli být občany ČSR.
· Přísaha věrnosti: Biskupové skládali přísahu věrnosti Československé republice.
· Závazek státu: Československo se zavázalo přizpůsobit své zákony této dohodě.
Zdroje: z knih Papež Pius XI. Josef Hronek 1929
Obnova církevního státu Hajn Alois 1929
