Článek
Kořeny této katastrofy leží v neblahé středě 26. srpna roku 1278, kdy na den svatého Rufa najde smrt na Moravském poli král „Železný a Zlatý“ Přemysl Otakar II. Jeho smrt znamenala nejen konec silné panovnické vlády, ale i začátek období nejistoty. Bezvládí té doby přinášelo hlad, smrt, bezpráví a to především na bezbranných a chudých, ale tentokrát postupně rozrostlo do rozměrů, kdy si smrt nevybírala.
Pustošení českého království začalo už při návratu zbytků vojsk. Zbraslavská kronika: „Po ubití Otakara vrátili se Čechové neslavně domů a za krátký čas začali pustošit vlastní zemi loupežemi a požáry. Je totiž zvyk nebo spíše zkaženost, že když spěšně táhne proti nepřátelům nebo se snad od nich vrací, s chvatem pustoší vlastní zemi krutěji než nepřítel, a ten, kdo měl být odražečem nepřátel, stává se svých sousedů nepřátelským pustošitelem.“
Přemyslův syn Václav, tehdy sedmiletý kralevic, byl místo nástupu na trůn vězněn nejprve na Bezdězu, pak odvezen do ciziny. Skutečnou moc převzal Ota V. Braniborský, který se stal poručníkem. Česká šlechta tak ztratila přímý přístup ke svému budoucímu králi. Šlechta se hádala o majetky, města ztrácela ochranu a venkov byl ponechán napospas. Královská autorita se rozpadla, správa země nefungovala, a obyčejní lidé se ocitli v nejistotě. Cesty byly nebezpečné, obchod se zastavil, zásobování měst se zhroutilo.
. Neúroda roku 1281, následovaná ještě slabší sklizní, zasáhla krajinu vyčerpanou válkami, loupežemi a správním chaosem. Venkovští lidé, nemajíce komu odvádět daně, skrývali úrodu, nebo ji sami neměli. Mnozí prchali do měst, kde doufali nalézt pomoc, avšak i tam je čekala jen drahota, hlad a zoufalství. Tak se zrodila pohroma, která v následujících měsících proměnila českou zemi v krajinu smrti.
Potraviny do království se nikdo neopovážil přivést, i kdyby bylo za co. Opat Ota to zachycuje ve Zbraslavské kronice: „Strojí tedy lid úklady a celá země, vydaná nebezpečenstvím, se hubí ohněm a loupežemi, vesničané utíkají do tvrzí, protože ti, kdož chodili mimo hradby, zakoušejí rozličná protivenství a hynou. Ale i v opevněných místech může zřídka kdo bydliti v míru, neboť ježto ďábel rozněcoval vnitřní války, ti kdož svorně tu již spolu pijí a hodují, brzo se v náhlé jakési zběsilosti vzájemně pronásledují a zabíjejí, loupežné útoky a drancování si většinou opětují a náhle se celá země stala pustou a neschůdnou. Království kvílilo a zemdlelo a sotva bylo možno najíti jednoho z tisíců, kdo by žil v míru. Dědiny hynou, města scházejí a hrady, vzájemně se ničíce upadají. Boháče zajímají, chudáky pobíjejí, mladíky i dívky, starce s mladšími bídně utlačují, pocestní přestali chodit cestou a zarůstající tráva přeměnila bezpečné cesty v pustinu.“
Hrůzné události v Praze popisuje ve svém díle i Václav Vladivoj Tomek: „Nejprve se Praha naplnila množstvím chudých lidí — dílem domácích, dílem ještě více příchozích odjinud — kteří z hladu žebrali po domech. Měšťané brzy nestačili dávat almužny; mnozí sousedé sami přicházeli na mizinu, takže museli prodávat své dražší věci, nebo dokonce o vše přišedše, byli nuceni dát se na žebrotu. Zámožnější kvůli drahotě potravin propouštěli zbytečnou čeleď, čímž se ještě více rozmnožil počet hladovějících.“
Žebráci brzy začali lidem v domech brát hrnce od ohně a krást, jak se naskytla příležitost. Domy se jim ve městě zavíraly, a nikomu nebylo dovoleno přenocovat ze strachu před oloupením. Množství žebráků tak nocovalo na ulicích, a když nastala krutá zima, obkládali se hnojem, který býval vyhazován z koňských chlívů. Místo obyčejných lidských potravin se mnozí pokoušeli zahnat hlad trávou nebo senem; jiní jedli mršiny koní, psů a jiného dobytka, ba dokonce odřezávali viselce ze šibenic a krmili se jejich masem.
K hladu a mrazu se následkem bídného a nepřirozeného způsobu života přidal mor, jenž zachvacoval hladové i syté bez rozdílu. Kněží nestačili zaopatřovat umírající, ani pražské hřbitovy nestačily k pohřbívání mrtvých. Konšelé a starší měšťané dali kvůli rychlejšímu odstranění nákazy kopat šachty, do nichž se mrtvá těla házela bez přestání.
Bylo jich osm, každá hluboká tři láteře a dlouhá i široká deset loket, takže se do každé vešlo okolo tisíce mrtvých. Jedna byla u sv. Petra na Poříčí, do níž bylo vhozeno dva tisíce těl; dvě u kostela sv. Lazara v nynější Spálené ulici, dvě u sv. Jana na Bojišti (na Rybníčku), dvě pod Vyšehradem na Psářích, jedna na Malé Straně u sv. Jana v Oboře za městskou zdí.
Několik lidí ustanovených k odnášení mrtvých sotva stačilo pilnou prací od rána do večera odklidit všechny zemřelé toho dne. Na Starém Městě, jakožto lidnatějším, se k nakládání těl užívalo vozů. Po šesti měsících, kdy byly šachty naplněny mrtvými, se na jaře, když země roztála, začalo pohřbívat na písčitých ostrovech pod městem i v polích před městskými hradbami.
Vyobrazení hladomoru roku 1282
Všeobecná bída otupila lidský cit natolik, že ani krevní příbuzní neměli slitování nad svými blízkými, sami zápasíce s nouzí. Dály se zločiny jindy neslýchané a lidské přirozenosti odporující. V některých krajích se našli lidé, kteří jako dravá zvěř zabíjeli jiné a jedli jejich maso. Vypravuje se dokonce o matce, která zabila a snědla vlastní dítě, krmené na prsou. Tuto událost a mnohé další opět zachycuje Zbraslavská kronika perem opata Oty: „Když lidé neměli potravy, živili se rozličnými druhy bylin, aby vysíleni tísnivým hladem náhle nezahynuli, ale nikdy nemůže lidská přirozenost dlouho vydržet, živí-li se semeny a trávou. O neslýchaném soužení hladem svědčí i jedna matka, která zapomínajíc na mateřské city zabila nemluvně u svých prsou, aby nasycena jeho tělem mohla na chvilku prodloužit svůj bídný život. Většina lidí jedla mršiny koní a ostatních zvířat, ohryzující maso jako psi z kostí syrové a nesolené a tím rychleji hromadně umírali. Čím více byli souženi hladem, tím více se obraceli k nezvyklé stravě. Před očima synům hynou hladem rodiče, bezprostředně následujíc již zemřelé. Od zápachu mrtvol se kazí vzduch a ten, kdo snad mohl žít déle, nakažen smradlavým vzduchem náhle se zadusí. Bratr chystá pohřeb bratru a hned ho spěšně ve smrti následuje. Hřbitovy nestačí a pro pohřbívání jsou kopány velké jámy, do nichž neustále přivážejí na vozech mnoho mrtvol a shazují je tam. Stalo se, že byl jeden lékař domněle mrtvý vhozen do připravené jámy, tam nabyl trošku vědomí a po tři dny ohryzoval lidské maso, poté ho položivého vytáhli. Když tedy lidé schli strachem z hladu, část ztrápeného národa opustila rodnou půdu a přestěhovala se do okolních zemí, kde si vydělávala mezi neznámým lidem na životní potřeby způsobem, kterým dovedla.“
Ale letopisci zachytili i mnohé další zoufalé příběhy: Vedle Menšího Města Pražského, pod Petřínem ve vsi Oboře — v místě, které se dnes nazývá Pod Svatojanským vrškem — zabila jakási žena spolu se svým dvanáctiletým synem otrhanou žebračku, které poskytla nocleh, aby se zmocnila pěti krajíců chleba, jež měla v mošně. Ráno, právě na Velký pátek roku 1282, dne 27. března, vlekl chlapec mrtvé tělo za provaz s úmyslem vhodit je do šachty, vykopané nedaleko u sv. Jana Křtitele. Když ho spatřily ženy jdoucí do kostela a chtěly mu pomoci s tažením, všimly si zakrváceného těla — a tím byla vražda odhalena. Chlapec byl předán rychtáři Menšího Města Pražského a následně oběšen. Matka se mezitím útěkem zachránila.
Jiná žena nalákala čtyřletého, pěkně oblečeného chlapečka do svého příbytku ukazováním ovoce a lichotivými řečmi. Tam ho zabila, aby mu mohla svléknout oděv, který ihned odnesla na trh k prodeji. Řezník, známý s otcem dítěte, oděv poznal a tím se dostal na stopu zločinu. Ženu ihned zadržel a předal městskému rychtáři, který ji odsoudil k šibenici.
Byla také jedna vdova, která postupně pohřbila svého muže i všechny děti kromě jediné dcery. S ní se živila žebrotou. Jednoho dne se dcera vracela domů později než matka, navíc bez almužny. Když klepala na dveře, matka jí neotevřela a řekla, že vypadá více mrtvá než živá, a raději ať zůstane venku, neboť by mohla doma zemřít — a nebylo by nikoho, kdo by ji vynesl k pohřbu. Matka však zemřela ještě té noci a byla následujícího dne vhozena do šachty. Dcera prý přežila ještě dlouhý čas.
Rok 1282 se zapsal do českých dějin jako období hlubokého utrpení. Naštěstí bohatá úroda následujícího roku utrpení odvrátila. Hladomor, který tehdy zasáhl zemi, nebyl jen důsledkem přírodních podmínek, ale protože rozhodování o jejich osudech bylo v rukou cizinců. Tato historická zkušenost nám připomíná, že bezpečnost, soběstačnost a odpovědnost za vlastní budoucnost nejsou samozřejmostí. Když se vzdáme kontroly nad svým prostředím, když dovolíme, aby o nás rozhodovali ti, kteří nemají k naší zemi vztah, riskujeme opakování minulých tragédií.
Minulost nás učí, že národ, který zapomene na své dějiny, je odsouzen je opakovat, včetně všech chyb.
Kniha Zbraslavská kronika
