Vodní elektrárna a jez v Poděbradech: technická památka, co nám slouží i po sto letech

Na počátku 20. století rostly nároky na lodní dopravu, což vedlo k rozsáhlým úpravám českých vodních toků. Na základě vodocestného zákona č. 66/1901 začaly práce na regulaci řeky Labe. Jedním z prvních míst, kde bylo nutné zasáhnout, byly Poděbrady, kde se pod zámkem řeka stáčela téměř v pravém úhlu a způsobovala tak závažné problémy v plavbě.

Nevhodné odtokové poměry ve starém řečišti, omezená průtočnost (pouze asi 260 m³/s) a pevný jez v úžině pod zámkem vedly k častým záplavám i trvalému podmáčení okolních pozemků. Projekt regulace Labe v Poděbradech zpracovala pražská expozitura Ředitelství pro stavbu vodních cest. Nové hlavní koryto bylo mírně odkloněno od města a vznikl na něm jez s vodní elektrárnou. V původním korytě a místě starého jezu byla vybudována plavební komora a pěší lávka přes pravobřežní přítok Skupici. Bývalé překladiště nahradil městský park.

Autorem architektonického návrhu poděbradského vodního díla je Antonín Engel významný český architekt, urbanista a profesor ČVUT. Narodil se v roce 1879 v rodině cukrovarnického inženýra Augustina Engela v Poděbradech. Studoval u Otto Wagnera na vídeňské Akademii výtvarných umění, kde si osvojil smysl pro klasicizující řád a monumentální kompozici. Engel patřil k hlavním představitelům neoklasicismu v české architektuře a jeho práce spojují technickou preciznost s výtvarnou harmonií. Kromě poděbradské elektrárny a jezu navrhl také Podolskou vodárnu a urbanistickou koncepci pražských Dejvic s Vítězným náměstím. Jeho tvorba se vyznačuje důrazem na proporce, jednoduchost a trvalou estetickou hodnotu – kvality, které činí jeho díla nadčasovými i po více než sto letech.

Stavba jezu začala roku 1914 a byla dokončena již za dva roky v roce 1916. Vodní elektrárna byla z podstatné části dostavěna v roce 1918 a o rok později zprovozněna. Do stavby zasáhla 1. světová válka, a to přineslo spoustu komplikací. Na stavbě pracovalo okolo 50 italských válečných zajatců, kteří byli internováni v táboře v Milovicích. Dílo provázeli ale i technické komplikace. Například při zakládaní objektu strojovny, bylo nutné řešit tekoucí písky ve stavební jámě, proto byla budova zakládána na betonových pilířích v hloubce až 8 merů.

Vodní elektrárna byla dokončena až v roce 1923, tedy několik let po zahájení výstavby, kterou zbrzdila první světová válka. Po uvedení do provozu ji spravovala společnost ESSO, která vlastnila také známou uhelnou elektrárnu v Kolíně – ta se pyšnila nejvyšším cihelným komínem v České republice a jejím autorem byl architekt Jaroslav Fragner.

Poděbradská vodní elektrárna se skládá ze dvou hlavních objektů – strojovny a manipulační budovy, kde byly umístěny rozvaděče, transformátor a další zařízení. Manipulační objekt zdobí malá kubistická věžička, která sloužila k napojení na rozvodnou síť. Kubistických detailů se však na stavbě nachází mnohem více – za zmínku stojí například dekorativně řešené dveře na půdu strojovny či elegantní schodiště v interiéru.

Technologické srdce elektrárny tvoří čtyři Francisovy turbíny o celkovém výkonu přibližně 1 MW, které dodala poděbradská firma J. Prokop a synové. Na dodávkách se podílely i další významné podniky své doby – ČKD dodala strojní části a firma Křižík elektrická zařízení.

Elektrárna je dodnes zachována téměř v původním stavu a stále plně funkční. Postupně se modernizují pouze některé technologické prvky – například převodovka u jedné z turbín. I po více než sto letech zůstává tato stavba důkazem mimořádné kvality tehdejšího řemesla a technické preciznosti – hodnot, které jsou v dnešní době téměř nepředstavitelné.

Na stavbě se podílely podniky Zdenko Kruliš, Lanna a. s., Ing. Jaroslav Hanauer, Ing. Vladimír Vlček a Ing. Karel Herzán. Železné konstrukce a strojní části dodaly Českomoravská továrna na stroje v Praze, bratři Prášilové z Libně, Josef Prokop synové z Pardubic, Železoprůmysl z Přelouče a elektrická zařízení firma Křižík.

Komplex patří k souboru technických staveb, které vznikaly od přelomu století při regulaci středního toku Labe. Jejich architektonické řešení svěřilo Ředitelství pro stavbu vodních cest především žákům Otto Wagnera a Jana Kotěry. Tyto projekty spojovaly tehdejší okrašlovací hnutí s důrazem na ochranu krajiny a zároveň sledovaly urbanistické a estetické principy technické architektury.

Velký vliv měl také Ing. Emil Zimmler, představitel Masarykovy akademie práce, která podporovala rozvoj moderní urbanistické teorie. Zimmler prosazoval propojení technických staveb s krajinářstvím a ochranou přírody, čímž předjímal i pozdější myšlenky Ladislava Žáka a jeho koncepci „Obytné krajiny“.

Architektura středolabských zdymadel tak řešila nejen technické, ale i urbanistické a krajinářské otázky – tedy vztah průmyslové stavby a krajiny. Poděbradská elektrárna je z těchto staveb nejstarší.

Engel zde vytvořil jednotnou architektonickou kompozici objektů v exponované poloze naproti historickému zámku. Jeho návrh vychází z klasického tvarosloví, jednoduchosti a funkčnosti, typické pro modernistickou architekturu počátku 20. století. V celkovém výrazu se odráží vliv wagnerovské moderny, zatímco v detailech lze rozpoznat i kubistické prvky. Při návrhu architektury byla kladen důraz nejen na technickou funkci, ale i na estetiku – např. na střeše manipulační budovy je umístěna osmiboká polygonální věž, která sloužila jako optický protějšek věže zámku v Poděbradech.

Na budovu vodní elektrárny v Poděbradech přímo navazuje jez se třemi poli, který tvoří nedílnou součást celého vodního díla. Už na první pohled zaujmou manipulační budky – výrazné architektonické prvky umístěné na pilířích. Tyto menší, kýlovitě tvarované stavby dávají jezu charakteristický vzhled.

Před vtokem do elektrárny je instalována plovoucí norná stěna z dřevěných prvků a desky, která sahá asi půl metru pod hladinu. Slouží k zachytávání nečistot, které by jinak mohly poškodit turbíny. Samotné vstupy na turbíny chrání jemná česla s otvory o šířce 30 centimetrů, čištěná mechanicky.

Dvě hlavní jezová pole, každé o světlosti 22 metrů a výšce stupně 1,74 metru, jsou vybavena stavidlovými uzávěry s motorickým pohonem. Nosné konstrukce tvoří horizontální příhradové nosníky Stoneova typu. Zajímavostí je, že zde inženýr Eduard Schwarzer tento typ konstrukce použil v Čechách vůbec poprvé – pravé pole má zdvihací systém, levé kombinovaný zdvižně-spouštěcí.

Stavidla jsou zavěšena na Gallových řetězech a pohybují se po válečkových podvozcích v drážkách pilířů. Třetí, menší pole o rozpětí 8 metrů slouží jako štěrková a jalová propust, uzavíraná ocelovým trojbokým stavidlem. Na pravém břehu se nachází rybí přechod komůrkového typu široký 0,5 metru.

Ve středu jezových polí stojí na železobetonové manipulační lávce malé budky s elektrickým pohonem a ovládacím zařízením. V případě potřeby lze ovládání přepnout i na ruční režim. Samotné jezové pilíře jsou železobetonové, široké 3,4 metru a dlouhé 16,25 metru. Uvnitř se nacházejí tři plošiny propojené schodišti, které umožňují přístup ke konstrukčním a provozním částem zařízení.

Poděbradský jez a vodní elektrárna představují jedinečně dochovanou technickou památku s původní, stále funkční technologií. Zároveň vynikají kvalitní architekturou a patří mezi nejstarší zdymadla na středním Labi. Jde o cenný příklad spojení technického pokroku, estetiky a krajinného začlenění, typického pro vodní stavby z počátku 20. století.

Zdroj: vlastní návštěva

https://pamatkovykatalog.cz/vodni-elektrarna-2308918