Vodní elektrárna a jez v Poděbradech technická památka co nám slouží i po sto letech

Na počátku 20. století rostly nároky na lodní dopravu, což vedlo k rozsáhlým úpravám českých vodních toků. Na základě vodocestného zákona č. 66/1901 začaly práce na regulaci řeky Labe. Jedním z prvních míst, kde bylo nutné zasáhnout, byly Poděbrady, kde se pod zámkem řeka stáčela téměř v pravém úhlu a způsobovala tak závažné problémy v plavbě.

Nevhodné odtokové poměry ve starém řečišti, omezená průtočnost (pouze asi 260 m³/s) a pevný jez v úžině pod zámkem vedly k častým záplavám i trvalému podmáčení okolních pozemků. Projekt regulace Labe v Poděbradech zpracovala pražská expozitura Ředitelství pro stavbu vodních cest. Nové hlavní koryto bylo mírně odkloněno od města a vznikl na něm jez s vodní elektrárnou. V původním korytě a místě starého jezu byla vybudována plavební komora a pěší lávka přes pravobřežní přítok Skupici. Bývalé překladiště nahradil městský park.

Autorem architektonického návrhu poděbradského vodního díla je Antonín Engel významný český architekt, urbanista a profesor ČVUT. Narodil se v roce 1879 v rodině cukrovarnického inženýra Augustina Engela v Poděbradech. Studoval u Otto Wagnera na vídeňské Akademii výtvarných umění, kde si osvojil smysl pro klasicizující řád a monumentální kompozici. Engel patřil k hlavním představitelům neoklasicismu v české architektuře a jeho práce spojují technickou preciznost s výtvarnou harmonií. Kromě poděbradské elektrárny a jezu navrhl také Podolskou vodárnu a urbanistickou koncepci pražských Dejvic s Vítězným náměstím. Jeho tvorba se vyznačuje důrazem na proporce, jednoduchost a trvalou estetickou hodnotu – kvality, které činí jeho díla nadčasovými i po více než sto letech.

Stavba jezu začala roku 1914 a byla dokončena již za dva roky v roce 1916. Vodní elektrárna byla z podstatné části dostavěna v roce 1918 a o rok později zprovozněna. Do stavby zasáhla 1. světová válka, a to přineslo spoustu komplikací. Na stavbě pracovalo okolo 50 italských válečných zajatců, kteří byli internováni v táboře v Milovicích. Dílo provázeli ale i technické komplikace. Například při zakládaní objektu strojovny, bylo nutné řešit tekoucí písky ve stavební jámě, proto byla budova zakládána na betonových pilířích v hloubce až 8 merů.

Vodní elektrárna byla dokončena až v roce 1923, tedy několik let po zahájení výstavby, kterou zbrzdila první světová válka. Po uvedení do provozu ji spravovala společnost ESSO, která vlastnila také známou uhelnou elektrárnu v Kolíně – ta se pyšnila nejvyšším cihelným komínem v České republice a jejím autorem byl architekt Jaroslav Fragner.

Poděbradská vodní elektrárna se skládá ze dvou hlavních objektů – strojovny a manipulační budovy, kde byly umístěny rozvaděče, transformátor a další zařízení. Manipulační objekt zdobí malá kubistická věžička, která sloužila k napojení na rozvodnou síť. Kubistických detailů se však na stavbě nachází mnohem více – za zmínku stojí například dekorativně řešené dveře na půdu strojovny či elegantní schodiště v interiéru.

Technologické srdce elektrárny tvoří čtyři Francisovy turbínyo celkovém výkonu přibližně 1 MW, které dodala poděbradská firma J. Prokop a synové. Na dodávkách se podílely i další významné podniky své doby – ČKD dodala strojní části a firma Křižík elektrická zařízení.

Elektrárna je dodnes zachována téměř v původním stavua stále plně funkční. Postupně se modernizují pouze některé technologické prvky – například převodovka u jedné z turbín. I po více než sto letech zůstává tato stavba důkazem mimořádné kvality tehdejšího řemesla a technické preciznosti – hodnot, které jsou v dnešní době téměř nepředstavitelné.

Na stavbě se podílely podniky Zdenko Kruliš, Lanna a. s., Ing. Jaroslav Hanauer, Ing. Vladimír Vlček a Ing. Karel Herzán. Železné konstrukce a strojní části dodaly Českomoravská továrna na stroje v Praze, bratři Prášilové z Libně, Josef Prokop synové z Pardubic, Železoprůmysl z Přelouče a elektrická zařízení firma Křižík.

Komplex patří k souboru technických staveb, které vznikaly od přelomu století při regulaci středního toku Labe. Jejich architektonické řešení svěřilo Ředitelství pro stavbu vodních cest především žákům Otto Wagnera a Jana Kotěry. Tyto projekty spojovaly tehdejší okrašlovací hnutí s důrazem na ochranu krajiny a zároveň sledovaly urbanistické a estetické principy technické architektury.

Velký vliv měl také Ing. Emil Zimmler, představitel Masarykovy akademie práce, která podporovala rozvoj moderní urbanistické teorie. Zimmler prosazoval propojení technických staveb s krajinářstvím a ochranou přírody, čímž předjímal i pozdější myšlenky Ladislava Žáka a jeho koncepci „Obytné krajiny“.

Architektura středolabských zdymadel tak řešila nejen technické, ale i urbanistické a krajinářské otázky – tedy vztah průmyslové stavby a krajiny. Poděbradská elektrárna je z těchto staveb nejstarší.

Engel zde vytvořil jednotnou architektonickou kompozici objektů v exponované poloze naproti historickému zámku. Jeho návrh vychází z klasického tvarosloví, jednoduchosti a funkčnosti, typické pro modernistickou architekturu počátku 20. století. V celkovém výrazu se odráží vliv wagnerovské moderny, zatímco v detailech lze rozpoznat i kubistické prvky. Při návrhu architektury byla kladen důraz nejen na technickou funkci, ale i na estetiku – např. na střeše manipulační budovy je umístěna osmiboká polygonální věž, která sloužila jako optický protějšek věže zámku v Poděbradech.

Na budovu vodní elektrárny v Poděbradech přímo navazuje jez se třemi poli, který tvoří nedílnou součást celého vodního díla. Už na první pohled zaujmou manipulační budky– výrazné architektonické prvky umístěné na pilířích. Tyto menší, kýlovitě tvarované stavby dávají jezu charakteristický vzhled.

Před vtokem do elektrárny je instalována plovoucí norná stěna z dřevěných prvků a desky, která sahá asi půl metru pod hladinu. Slouží k zachytávání nečistot, které by jinak mohly poškodit turbíny. Samotné vstupy na turbíny chrání jemná česla s otvory o šířce 30 centimetrů, čištěná mechanicky.

Dvě hlavní jezová pole, každé o světlosti 22 metrů a výšce stupně 1,74 metru, jsou vybavena stavidlovými uzávěry s motorickým pohonem. Nosné konstrukce tvoří horizontální příhradové nosníky Stoneova typu. Zajímavostí je, že zde inženýr Eduard Schwarzer tento typ konstrukce použil v Čechách vůbec poprvé – pravé pole má zdvihací systém, levé kombinovaný zdvižně-spouštěcí.

Stavidla jsou zavěšena na Gallových řetězech a pohybují se po válečkových podvozcích v drážkách pilířů. Třetí, menší pole o rozpětí 8 metrů slouží jako štěrková a jalová propust, uzavíraná ocelovým trojbokým stavidlem. Na pravém břehu se nachází rybí přechod komůrkového typu široký 0,5 metru.

Ve středu jezových polí stojí na železobetonové manipulační lávce malé budky s elektrickým pohonem a ovládacím zařízením. V případě potřeby lze ovládání přepnout i na ruční režim. Samotné jezové pilíře jsou železobetonové, široké 3,4 metru a dlouhé 16,25 metru. Uvnitř se nacházejí tři plošiny propojené schodišti, které umožňují přístup ke konstrukčním a provozním částem zařízení.

Poděbradský jez a vodní elektrárna představují jedinečně dochovanou technickou památku s původní, stále funkční technologií. Zároveň vynikají kvalitní architekturou a patří mezi nejstarší zdymadla na středním Labi. Jde o cenný příklad spojení technického pokroku, estetiky a krajinného začlenění, typického pro vodní stavby z počátku 20. století.

Zdroj: vlastní návštěva

https://pamatkovykatalog.cz/vodni-elektrarna-2308918