Článek
A pak je tu druhá věta, která se neříká tak nahlas, ale o to víc platí:
„Já nejvíce.“
Ne proto, že by to někdo přiznal. Ale protože systém je nastavený tak, že kdo má víc, ten si vezme víc. A ještě u toho dokáže přesvědčit ostatní, že je to vlastně v pořádku.
Malý zemědělec vyplní žádost o dotaci. Třikrát ji opraví, dvakrát doplní a jednou se omluví, že zapomněl přiložit správný formulář v barvě, kterou nikdo nikdy neviděl. Čeká. Dlouho. A pak přijde odpověď, že podmínky nebyly splněny. Nebo byly, ale jinak.
Velký hráč vyplní žádost. Peníze přijdou. Pak přijde audit. Pak se řekne, že je problém. Pak se řekne, že to vlastně není tak jednoduché. Pak se řekne, že se to musí právně posoudit. A mezitím se jede dál.
Tomu se říká kontinuita.
Stát stojí někde uprostřed a snaží se působit důstojně. Jednou oznámí, že se dotace budou vracet. Podruhé, že se ještě neví. Potřetí, že se to musí analyzovat. A počtvrté už to nikoho nezajímá, protože přišla další kauza, další číslo, další důvod být naštvaný na někoho jiného.
A veřejnost? Ta si mezitím zvykla.
Zvykla si, že pravidla nejsou pro všechny stejná. Že čím větší jsi, tím víc si můžeš dovolit. Že když se mluví o milionech, vždycky se najde někdo, kdo vysvětlí, že je to složité. A když se mluví o stovkách, vždycky se najde někdo, kdo řekne, že to je jasné porušení pravidel.
Zvykla si i na ten zvláštní klid, který přichází s rezignací. Protože když „kradou všichni“, tak vlastně nemá smysl hledat konkrétní odpovědnost. Stačí pokrčit rameny a jít dál.
A tak se z krádeže stane kulisa. Něco, co je všude, ale nikde konkrétně. Něco, co rozčiluje, ale už nepřekvapí.
Jen občas, úplně potichu, probleskne nepříjemná myšlenka: že to není pravda.
Že nekradou všichni.
Že jen někteří mají dost prostoru, aby tomu mohli říkat systém.
A že zatímco většina se smíří s větou „všici kradnů“,
ale jen někdo si může říci:
„Já nejvíce.“
Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/domaci-agrofert-muze-podle-szfi-cerpat-dotace-40574703
