Židé a mnohoženství – kniha Genesis

Dnešní obrazovky přetékají „vztahovými reality show“, sliby lásky, svádění i zrady – a přesto všechno bledne ve srovnání s tím, co už dávno vyprávěla kniha Genesis. Tam, kde se televizní emoce často ztrácí v povrchnosti, Bible nabízí něco mnohem opravdovějšího – vášeň a touhu, která není pro efekt, ale skutečná.

Genesis je plná příběhů, které by se daly číst jako starověká kronika lásky, těla, touhy, zrady i víry: podvedení ženichové, žárlící sestry, ženy podstrkující svým mužům vlastní služky. A v tom všem Bůh nestojí stranou. Nezakrývá oči před lidskou touhou, neodsuzuje ji, ale nechává ji být součástí příběhu – materiálem, z něhož se kují dějiny.

A tak se v této „biblické reality show“ střídají obrazy lásky a zrady, víry a touhy, zoufalství a naděje – a čtenář si s překvapením uvědomí, že Genesis má všechno, co dělá i dnešní příběhy přitažlivými. Jen s jediným rozdílem: tady nejde o sledovanost, ale o životní osudy, na které je dnešní scénárista krátký.

Hned první kapitoly Genesis dávají tón:
„I stvořil Bůh člověka, muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27)
„A oba byli nazí, člověk i jeho žena, a nestyděli se.“ (Gn 2,25)

To není jen popis, ale teologické tvrzení: lidská tělesnost není hanbou. V Edenu není erotika zakázaným ovocem, ale přirozenou součástí života. Hanba a stud přicházejí až po porušení řádu, ne z těla samotného.

V době, kdy byla Tóra sepisována (cca 13.– 5. stol. př. n. l.), bylo mnohoženství běžnou společenskou praxí ve všech starověkých kulturách Blízkého východu – u Kanaánců, Egypťanů, Babyloňanů i u Izraelitů. Tóra tedy tento zvyk přijala jako danou realitu a snažila se ho právně usměrnit, aby chránila ženy, dědice a rodinný řád.

První výslovná zmínka o mnohoženství v celé Bibli je:
„Lámech si vzal dvě ženy; jmenovaly se Ada a Cilla.“ (Gn 4,19)

A hned přichází s varováním: Lámech je potomek Kaina a podle tradice (Midraš Berešit Rabbah 23:2) spíš symbol morálního úpadku než inspirativní manželský poradce. Rabíni si všimli, že první polygamista Bible je zároveň muž, který se v dalším verši chlubí, že zabil člověka – takže to možná není úplně náhoda. Ale samotná Tóra o jeho dvou manželkách neříká ani slovo odsouzení. Spíš nám tiše ukazuje, že civilizace se rozrůstá – a komplikace s ní. Příznačná jsou i jména manželek: Ada znamená „ozdoba“ a Cilla „stín“– v hebrejštině poetická jména, ale dohromady trochu ironická dvojice. Ozdoba a stín – jak poeticky vystihnout složitost polygamního vztahu!

Tóra však přináší i praktické řešení.
„Sára Abramovi nerodila, měla však egyptskou otrokyni jménem Hagar. Sára řekla Abramovi: ‚Hle, Hospodin mi zabránil rodit. Vejdi tedy k mé otrokyni, snad skrze ni budu mít syna.‘ Abram Sarainu radu poslechl. Abram vešel k Hagaře a ta počala.“ (Gn 16,1–4)

Sára stárne, dědic nikde – a tak se zrodí první „náhradní mateřství“ v dějinách. Hagar počne Izmaela, ale jakmile se stane matkou, rovnováha mezi ženami se zhroutí. Text nic nemoralizuje – pouze konstatuje: dvě ženy pod jednou střechou znamenají napětí. A Bůh? Nezasahuje proti tomu, ale situaci nakonec „přesměruje“ – Sára nakonec porodí Izáka a Boží plán se naplní skrze ni, nikoli skrze Hagar.

Polygamie se tak v biblickém příběhu ukazuje jako lidské řešení, které Bůh respektuje, ale nenadchne ho. V rabínské literatuře se Abraham někdy obhajuje: „Jednal podle rady své ženy“ (Midraš Berešit Rabbah 45:2). Jinými slovy – tohle nebyl rozmar muže, ale zoufalá touha po synovi.

Další velký příběh Genesis ukazuje mnohoženství už ne jako společenský zvyk, ale jako osobní drama, v němž se mísí láska, klam i Boží tajemství. Jákob, vnuk Abrahamův, přichází do domu svého strýce Lábana, kde se setkává s jeho mladší dcerou Ráchel.
„Jákob Ráchel políbil, pozvedl hlas a zaplakal.“ (Gn 29,11)

Od první chvíle je zřejmé, že Ráchel je láskou jeho života. Jákob nabídne Lábanovi sedm let práce jako věno – a sedm let ubíhá „jako několik dní, protože ji miloval.“(Gn 29,20)

Ale o svatební noci, po slavnosti a víně, se odehraje jeden z nejpůsobivějších obratů Tóry. Místo Ráchel mu otec podstrčí Leu. Jákob, který kdysi obelstil svého otce Izáka a bratra Ezaua, se nyní sám stává obětí lsti. Tóra to podává suše, ale lidsky je to téměř tragikomické:
„Večer Lában vzal svou dceru Leu, přivedl ji k němu a on s ní obcoval… Ráno však – hle, byla to Lea!“ (Gn 29,23–25)

Když si stěžuje Lábanovi, ten jen pokrčí rameny: „U nás se nedává mladší před starší.“ (Gn 29,26) Ironie osudu je dokonalá. Podle rabínské tradice (Berešit Rabbah 70:19) prý Ráchel ze soucitu se sestrou Leji předala svatební znamení, která si s Jákobem domluvila, aby Lea nebyla zahanbena. Z lásky k sestře obětovala svou první noc – gesto tiché velikosti, které jí později rabíni přisuzují jako důvod Božího milosrdenství.

Jákob si nakonec bere i Ráchel – po sedmi dnech, s příslibem dalších sedmi let služby. A tak pod jednou střechou žijí dvě sestry, dvě manželky, dvě srdce – jedno milované, druhé opomíjené. To ale zdaleka není konec zápletky.

Po svatební noci, která začala klamem a skončila prozřením, se Jákob ocitá mezi dvěma sestrami – Leou, kterou si nevzal z lásky, a Ráchel, kterou miloval, ale která dlouho zůstává bezdětná. V domě, kde vládne ticho, žárlivost a modlitba, se začíná psát nový příběh – zrození dvanácti kmenů Izraele.

Lea, „ta nemilovaná“, se stává první matkou. Každé jméno jejího dítěte je záznamem vnitřního rozhovoru s Bohem i se sebou samou.
„Hospodin pohlédl na mé pokoření, teď mě snad můj muž bude milovat.“ (Gn 29,32) říká při narození Rúbena – syna naděje, že láska může uzdravit.
Následuje Šimeón – „Hospodin slyšel, že jsem nemilovaná.“ (Gn 29,33) – znamení, že i bolest má své místo před Bohem.
Pak Lévi – „Snad se ke mně teď můj muž připojí.“ (Gn 29,34) – touha po spojení, které stále uniká.
A konečně Juda – „Tentokrát budu chválit Hospodina.“ (Gn 29,35). Lea už nehledá uznání od muže, ale dává chválu Bohu.

Ráchel, stále bezdětná, v zoufalství dává Jákobovi svou služku Bilhu, aby porodila „na jejím klíně“. Z této dohody se narodí Dan – „Bůh mě obhájil.“(Gn 30,6) – a Neftalí – „Velkým zápasem jsem zápasila se svou sestrou.“ (Gn 30,8). Lea reaguje stejně: dává svou služku Zilpu. Rodí se Gád – „Štěstí přišlo!“ (Gn 30,11) – a Ašer – „Blahoslavená jsem, protože mě budou nazývat šťastnou.“ (Gn 30,13).

Nakonec se Lea stává znovu matkou: Isachar – „Bůh mi dal mou odměnu.“ (Gn 30,18), Zebulun – „Bůh mi dal krásný dar; teď mě snad můj muž bude ctít.“ (Gn 30,20) – a dcera Dina, jejíž jméno znamená „soudkyně“.
A po letech čekání přichází naplnění Rácheliny bolesti – „Bůh odejmul mou hanbu.“ (Gn 30,23) říká, když rodí Josefa. Jeho jméno, „ať přidá“, je modlitbou, že požehnání nikdy není konečné.

Nakonec porodí ještě Benjamína – „Když jí duše odcházela, pojmenovala ho Ben-óni – syn mé bolesti; ale jeho otec mu dal jméno Benjamín – syn pravice.“(Gn 35,18)

Nakonec se člověk neubrání úsměvu. Který muž by dnes chtěl čtyři ženy, třináct dětí a Boha, který všechno sleduje shora? Jákobův stan musel být plný lásky, diplomacie i vyčerpání – a přesto v něm byl Bůh, který neodsuzoval, jen tiše přihlížel. Dnes už mnohoženství nemáme, zato máme spoustu těch, kteří by s chutí soudili ostatní. Místo abychom zpytovali vlastní skutky, raději rozebíráme cizí hříchy. Zatímco Bůh v Genesis mlčí, člověk dneška mluví příliš. Genesis tak působí až nečekaně současně – svět se změnil, ale pokušení hrát si na soudce zůstalo stejné. A možná právě proto je lepší Bůh, který mlčí, než člověk, který nikdy nezavře ústa.

Jak říká jedno staré přísloví: „Manželství má tu výhodu, že si člověk zašuká, i když se mu nechce.“ Jákob by k tomu asi jen unaveně dodal, že výhoda to rozhodně nebyla. Čtyři ženy, třináct dětí a žádný svatý klid – i patriarchové měli své povinnosti. Možná i proto Bůh v Genesis mlčel: věděl, že některé zkoušky jsou trestem samy o sobě. A právě proto, zřejmě z čistého soucitu, zavedl Židům šabat – den, kdy se konečně nemusí dělat vůbec nic…

Zdroje: https://www.bible21.cz/online/genesis#2