Článek
Jedním z nejzajímavějších rysů židovského pojetí času je skutečnost, že neexistuje pouze jeden Nový rok. Židovský kalendář rozlišuje několik „začátků roku“, z nichž každý slouží jinému účelu. To může na první pohled působit matoucím dojmem, ale právě tato mnohovrstevnatost ukazuje, že v judaismu není čas chápán jen jako neutrální plynutí dnů, nýbrž jako nástroj řádu, paměti a odpovědnosti.
Zatímco Roš ha-šana je novým rokem duchovním a morálním, existují i další „nové roky“, které mají právní, správní nebo zemědělský význam. Tento systém vychází z biblické tradice a byl podrobně rozpracován rabínským učením, zejména v Talmud, v traktátu Roš ha-šana.
Rabíni hovoří o čtyřech nových rocích, z nichž každý otevírá jiný druh počítání času. Nejde tedy o konkurující si kalendáře, ale o paralelní časové osy, které se používají podle situace.
Roš ha-šana, připadající na 1. tišri, je novým rokem pro člověka a jeho vztah k Bohu. Podle tradice je to výročí stvoření světa, přesněji řečeno stvoření člověka. Právě proto je tento den chápán jako okamžik soudu: člověk se symbolicky znovu ocitá na začátku své cesty a je vyzván k sebereflexi.
Vedle toho však existuje například nový rok pro krále a úřední záležitosti, který připadal na 1. nisanu (jarní měsíc). Ve starověkém Izraeli bylo zásadní přesně určit, v kterém roce vlády panovníka byl vydán zákon, uzavřena smlouva nebo sepsán rozsudek. Pokud se král ujal vlády třeba těsně před Roš ha-šana, jeho „první rok“ se stejně počítal až od 1. nisanu. Tento systém zajišťoval právní jednotnost a přehlednost.
Podobně existoval i nový rok pro právní dokumenty a dluhy. Bylo nutné jasně stanovit, od kdy se počítá platnost smluv, závazků nebo úroků. Čas zde není abstraktní – je pevně svázán s odpovědností a spravedlností.
Další nový rok, připadající na 15. švatu, sloužil k počítání stáří stromů a úrody. Tento den, dnes známý jako svátek Tu bi-švat, určoval, kdy lze plody považovat za „nové“ z hlediska náboženských předpisů o desátcích. I zde vidíme, že čas není jednotný, ale přizpůsobený konkrétní oblasti lidské činnosti.
Nejdůležitější občanský nový rok se jmenuje Roš ha-šana – doslova „hlava roku“ – a má zcela jiný charakter, než jaký známe z moderního občanského kalendáře. Nejde o hlučnou oslavu, ale o svátek ticha, přemýšlení, paměti a odpovědnosti.
Rozdíl v datu není náhodný. Zatímco dnešní občanský kalendář vychází ze slunečního roku a jeho kořeny sahají do antického Říma a pozdější křesťanské tradice, židovský kalendář je lunisolární. To znamená, že kombinuje pohyb Měsíce i Slunce. Měsíce začínají novoluním, ale celý kalendář je zároveň pravidelně vyrovnáván tak, aby svátky zůstaly ve stejném ročním období. Díky tomu Roš ha-šana každý rok vychází na jiné datum podle našeho kalendáře, obvykle do září či října, ale vždy na začátku podzimu.
Překvapivě se v Tóře svátek Roš ha-šana přímo nejmenuje. V biblickém textu se hovoří o „dni troubení“ (jom terua). V knize Leviticus (23,24) stojí: „V sedmém měsíci, prvního dne toho měsíce, budete mít slavnostní den odpočinku, památku troubení, svaté shromáždění.“
Podobně v knize Numeri (29,1): „Bude to pro vás den troubení.“
Oslava Židovského Nového roku v synagoze
Teprve pozdější rabínská tradice, zachycená především v Talmudu, tento den výslovně spojuje s novým rokem a dává mu jeho dnešní duchovní význam. Talmud, traktát Roš ha-šana 8 a učí, že existují různé „nové roky“ pro různé oblasti života. Například pro zemědělské cykly nebo náboženské svátky, a právě první den měsíce tišri je novým rokem pro lidský život a morální hodnocení. Traktát Roš ha-šana 8a vznikl jako součást Babylonského Talmudu ve 3. až 5. století n. l. a představuje kolektivní rabínskou interpretaci Tóry, která proměnila biblický „den troubení“ v duchovní Nový rok spojený se stvořením světa a Božím soudem.
Podle židovské tradice je Roš ha-šana výročním dnem stvoření světa, přesněji řečeno stvoření člověka. Nejde tedy o „technický“ začátek kalendáře, ale o připomínku okamžiku, kdy se na světě objevila bytost nadaná odpovědností, svobodnou vůlí a schopností rozlišovat dobro a zlo.
Tato myšlenka má zásadní důsledky. Pokud je Roš ha-šana připomínkou stvoření člověka, pak je zároveň výzvou k otázce: co člověk se svým životem a svěřeným světem udělal? Právě zde se rodí pojetí Božího soudu, které je se svátkem neodmyslitelně spojeno.
Rabínská literatura popisuje, že v těchto dnech je otevřena „Kniha života“ a „Kniha smrti“. Nejde o doslovnou účetní knihu, ale o obraz hlubokého morálního bilancování. V Talmudu (Roš ha-šana 16b) se píše, že „v den Roš ha-šana procházejí všechny bytosti před Bohem jako ovce před pastýřem“. Každý člověk je viděn jednotlivě, se svými činy, úmysly i možnostmi.
Právě proto má svátek vážnou a slavnostní atmosféru. V synagogách se konají dlouhé modlitby a jedním z nejvýraznějších momentů je troubení na šofar, beraní roh. Jeho drsný, pronikavý zvuk nemá být hudbou v běžném smyslu, ale výzvou k probuzení svědomí. Má připomenout, že čas plyne, život je křehký a člověk by měl přemýšlet o tom, jak žije a jak se chová k ostatním.
Roš ha-šana zároveň otevírá období zvané Deset dnů pokání, které vrcholí nejposvátnějším židovským svátkem Jom kipur. Během těchto dnů se lidé snaží napravit vztahy, omluvit se, odpustit a změnit to, co se změnit dá. Nový rok tedy není jen okamžikem naděje, ale i morální výzvou: pokud chce člověk dobrý rok, musí se o něj sám přičinit.
Vedle hlubokého duchovního významu má Roš ha-šana také velmi intimní, rodinný rozměr, který dává svátku jeho lidské teplo a konkrétní podobu. Zatímco synagoga je místem modlitby a slavnostní vážnosti, domov se stává prostorem naděje, sdílení a tichého přání dobra. Právě zde se abstraktní myšlenky o soudu, paměti a novém začátku proměňují v každodenní gesta, chutě a slova.
Oslava Židovského Nového roku v rodině
Večer po návratu ze synagogy se rodina schází u svátečně prostřeného stolu. Často je slavnostnější než při běžných svátcích. Nechybí svíčky, bílé ubrusy a nejlepší nádobí. V mnoha rodinách má tento okamžik zvláštní atmosféru: je to chvíle, kdy se zastaví běžný čas a kdy se minulý rok symbolicky uzavírá. Hlava rodiny nebo nejstarší člen pronáší požehnání nad vínem (kidduš) a chlebem a vyslovují se tradiční přání dobrého a sladkého roku.
Jednotlivé pokrmy nejsou vybírány náhodně. Jablko namáčené v medu patří k nejznámějším symbolům Roš ha-šana. Nejde jen o sladkou chuť, ale o jednoduché, srozumitelné gesto: přání, aby dny nadcházejícího roku byly prosté hořkosti a plné laskavosti. Často se přitom pronáší krátká prosba, aby byl nový rok „dobrý a sladký“.
Zvláštní místo má také kulatá chala, slavnostní chléb spletený do kruhu. Na rozdíl od běžné, podlouhlé podoby připomíná nekonečný koloběh času, návraty a pokračování života. Kruh zároveň naznačuje úplnost a naději, že to, co bylo v minulém roce narušené nebo nedokončené, může být znovu uzavřeno a napraveno.
Na stole se často objevuje i granátové jablko, jehož množství semínek se v tradici spojuje s představou mnoha micvot, to znamená dobrých skutků. Jíst granátové jablko znamená přání, aby byl nový rok naplněn činy, které mají váhu, smysl a etický rozměr. Děti jsou často vedeny k tomu, aby se ptaly na význam jednotlivých jídel, a tím se přirozeně zapojují do tradice.
Rodinná oslava Roš ha-šana tak není hlučná ani okázalá. Je spíše klidná, rozjímavá a plná symbolických gest, která se opakují rok co rok a vytvářejí pocit kontinuity. Právě v těchto večerech se tradice nepředává knihami, ale sdíleným stolem, rozhovory a společnou pamětí. Nový rok zde nezačíná ohňostrojem, ale tichým přáním, aby člověk dokázal být v tom příštím roce o něco lepší, k druhým i k sobě samému.
Vedle toho však existuje i nový rok pro krále a úřední záležitosti, který připadal na 1. nisanu(jarní měsíc). Ve starověkém Izraeli bylo zásadní přesně určit, v kterém roce vlády panovníka byl vydán zákon, uzavřena smlouva nebo sepsán rozsudek. Pokud se král ujal vlády třeba těsně před Roš ha-šana, jeho „první rok“ se stejně počítal až od 1. nisanu. Tento systém zajišťoval právní jednotnost a přehlednost.
I dlužní úpisy, mají své datování
Podobně existoval i nový rok pro právní dokumenty a dluhy. Bylo nutné jasně stanovit, od kdy se počítá platnost smluv, závazků nebo úroků. Čas zde není abstraktní – je pevně svázán s odpovědností a spravedlností.
Další nový rok, připadající na 15. švatu, sloužil k počítání stáří stromů a úrody. Tento den, dnes známý jako svátek Tu bi-švat, určoval, kdy lze plody považovat za „nové“ z hlediska náboženských předpisů o desátcích. I zde vidíme, že čas není jednotný, ale přizpůsobený konkrétní oblasti lidské činnosti.
Z hlediska duchovního počítání času se dnes nacházíme v roce 5786 od stvoření světa (údaj se mění podle aktuálního data). Tento letopočet se používá především v náboženském kontextu – v modlitbách, svátcích a liturgii.
Pokud bychom však žili ve starověkém Izraeli, pro právní listiny nebo královské dekrety by se mohl používat jiný „rok“, počítaný od jiného data. Jedna a tatáž událost by tak mohla mít více „časových souřadnic“ podle toho, k jakému účelu se vztahuje.
Křesťanská a moderní západní kultura převzala lineární a jednotné pojetí času. Rok má jeden začátek – 1. leden – a letopočet se odvíjí od jednoho ústředního bodu: narození Ježíše Krista. Tento systém je přehledný a praktický, ale zároveň odděluje čas od konkrétních životních oblastí. Právní, duchovní i hospodářský život se odehrávají v rámci stejné časové osy.
Judaismus naproti tomu ukazuje, že čas může mít více vrstev zároveň. Jiný čas platí pro svědomí člověka, jiný pro stát, jiný pro půdu a přírodu. Nejde o chaos, ale o hluboké přesvědčení, že různé oblasti života vyžadují různé způsoby měření a odpovědnosti.
Zdroje: Tóra
Talmud
