Článek
(Seniorát byla zásada nástupnictví v českém knížectví, podle které se vláda nepředávala z otce na syna, ale nejstaršímu členovi rodu Přemyslovců. Cílem bylo zabránit sporům mezi jednotlivými větvemi dynastie.) Bořivoj II., který usedl na knížecí stolec v rozporu se zavedeným seniorátním pořádkem, byl na jaře roku 1107 svržen moravským knížetem Svatoplukem. Ten byl následně uvězněn císařem Jindřichem V., který jej propustil výměnou za slib výkupného ve výši 10 000 hřiven stříbra. Tyto prostředky bylo nutné někde opatřit…
Kosmas ve své kronice České: „Když Svatopluk přišel do Prahy, ihned oloupil posvátné chrámy, sebral ženské šperky a vše, co jen se v Čechách třpytilo zlatém a stříbrem, oškrabal, ale stěží sehnal jen sedm tisíc hřiven stříbra, za ostatní dal svého bratra Otu králi jako rukojmí. Rovněž i biskup Heřman, navrátiv se domů, půjčil z důchodu svátého kostela knížeti sedmdesát hřiven čistého zlata. Též bylo zastaveno z téhož kostela pět lemovaných plášťů u Židů v Řezně za pět tisíc hřiven stříbra. Opravdu nebylo opata ani probošta, nebylo duchovní- ho ani laika, nebylo Žida, ani kupce ani penězoměnce, ne- bylo hudce, který by nebyl rád něčím přispěl knížeti ze svého měšce. Po několika dnech však Ota vyvázl útěkem a vrátil se od královského dvora к svému bratru, což vzbudilo u krále velikou nelibost.“
Tyto události popisuje i později Johannes de Marignola ve své Chronicon Bohemiae, která ale vychází z kroniky Kosmovi.
O přesném židovském osídlení v Čechách a na Moravě v tomto období stále neexistují spolehlivé písemné zprávy. Lze však vycházet ze skromných archeologických nálezů a pozdějších pramenů, které dokládají existenci rozvinutých komunit v těchto lokalitách. Jednalo se především o sídelní místa podél zemských stezek, kde probíhal čilý obchodní ruch.
Kromě Prahy šlo zejména o Olomouc a Brno, tehdejší údělná centra Přemyslovců, dále o oblast Podyjí, Litoměřice na cestě směrem k Sasku, knížecí dvorec v Mělníku s celnicí na soutoku Labe a Vltavy, nebo Starý Plzenec na zemské stezce do Bavorska.
Židovský obchodník
Středověcí kronikáři si byli vědomi židovských svátků a často je dokázali správně časově zařadit. Několikadenní svátek Pesach, známý také jako svátek nekvašených chlebů, bývá v některých kronikách označován nepřesným výrazem „židovské Velikonoce“. Svědčí o tom například zápis z Kosmovo kroniky „Roku od narození Páně 1122. Dne 24. března bylo zatmění měsíce o půlnoci; byly právě židovské velikonoce.“
Kronikář Kosmas ve své kronice zachytil též slova biskupa Heřmana, jež téhož roku na smrtelné posteli vyznal jako hřích svou někdejší nedostatečnou péči o židovské konvertity, kteří pak od křesťanství odpadli a vrátili se ke své víře: „Běda mi, že jsem mlčel, že jsem lid odpadlý od víry nevolal zpět a že jsem mečem klatby nebojoval za Krista: nýbrž strpěl jsem, abych se sám i lid křesťanský poskvrnil dotykem ruky s národem nesvatým, jakož psáno jest: Kdo se dotkne nečistého, nečistý bude' a kdo se dotkne smůly, pomaže se od ní‘ nebo jaké jest srovnání Krista s Belialem ?‘ Odpadlým lidem nazývám Židy, kteří z naší nedbalosti upadli po křtu zase v židovství. Proto se velmi bojím, aby mi to Kristus nevytýkal a neuvrhl mne do hlubiny pekelné.“ Kronikářova slova reagují na neúspěch násilných křtů během první křížové výpravy koncem května roku 1096, kdy křižácké vojsko vtrhlo do Prahy a nutilo zdejší židovské obyvatelstvo k přijetí křtu. Židé, kteří byli pokřtěni pod nátlakem, křty neuznali a nadále setrvávali ve své víře. Církevní kruhy i široká veřejnost je kvůli odmítnutí křtu označovaly za odpadlíky.
Kronikář Kosmas zachycuje i událost z července roku 1124, že Žid a konvertita Jakub Apella, vicedominus českého knížete Vladislava, odpadl od křesťanství a vrátil se k judaismu. Snad na důkaz toho znesvětil oltář, který byl patrně krátce před tím postaven v původní synagoze. Žid Apella byl za tyto své skutky uvržen knížetem do vězení a odsouzen k smrti. Před popravou ho však zachránila židovská obec, která za něj zaplatila vysoké výkupné – tři tisíce hřiven stříbra a sto hřiven zlata. Kosmasovo barvité vylíčení této události, nedá pochybovat o jeho rozhořčení: Téhož roku moc Krista Boha a moudrost Boží, řídící vše na světě svou vůlí, ráčila naši zemičku vyrvati z osidel satana a jeho syna Žida Jakuba. Jeho usmolená pravice, čeho se dotkne, poskvrní a jeho dech, smrdutý jak baziliškův, usmrtí ty, jež ovane; o něm svědčí i velmi mnozí lidé pravdomluvní, že bylo častokrát viděti, jak mu po boku stojí a služby koná satan v lidské podobě. A tak ho svými lstmi strhl k takové smělosti, ba šílenosti, že onen ničemný zlosyn, povyšuje se nad svůj stav, zastával úřad místo pána po knížeti, což bylo hrozné peklo pro lid křesťanský. Tento člověk, stav se po křtu zase odpadlíkem, dal v noci rozbořiti oltář, vystavěný a vysvěcený v židovské synagoze, a vzav svaté ostatky, neostýchal se hoditi je do svého záchodu. Kníže Vladislav, pln jsa Boha a horle horlivostí pro Krista, dal tohoto svatokrádce a zločince dne 22. července zatknouti a do těsného vězení zavříti. Ach, co mamonu nepravosti bylo z domu toho podvodníka pobráno a do pokladny knížecí uloženo! Mimo to Židé, jemu rovní v hříchu, složili knížeti, aby řečený kurvy syn nebyl sťat, tři tisíce hřiven stříbra a sto hřiven zlata; kníže pak z vnuknutí milosti Boží vykoupil křesťanské otroky ode všech Židů a zakázal, aby žádný křesťanu nich nesloužil. „Amen, amen,“ pravím; čím se kdy kníže provinil, všecko tímto chvalitebným činem odčinil a jméno věčné si získal.
Tento zápis zároveň svědčí o značném bohatství tehdejší židovské komunity. Zatímco kníže Svatopluk nikdy nedokázal shromáždit deset tisíc hřiven stříbra na své výkupné, jedna židovská obec zvládla dát dohromady polovinu této částky zřejmě velmi rychle.
Tento Kosmův zápis je patrně nejstarším spolehlivým dokladem o existenci pražské synagogy. Není jisté, o které synagoze Kosmas mluví. Snad se jednalo o předchůdkyni dnešní Staronové synagogy na Starém Městě pražském. Mohlo se ale také jednat o synagogu v prostoru dnešní Malé Strany. Stejně tak není jisté, kdy a proč Žid Jakub Apella konvertoval ke křesťanství. Téměř určitě to nebude jeho pravé jméno. Je použito z Horatia, Satiry 1,5 a ve středověku bylo toto často používáno „Credat Iudaeus Apella, non ego“ („Ať tomu věří Žid Apella, já ne“). Dokazuje to i znalost dávných římských autorů a textů na našem území. Titul „vicedominus“, kterým kronikář Kosmas označuje Žida Jakuba Apellu, je v českých a moravských poměrech neobvyklý a v jiných souvislostech se neobjevuje. Například historik Josef Žemlička jej v souladu se starší literaturou překládá jako „místopán“.Podle jeho výkladu se jednalo o vlivný, patrně finanční úřad na dvoře knížete.
Součástí synagogy byla obvykle mikve
Bez bližšího časového (přibližně v letech 1125 – 1140) určení Dalimil uvádí, že kníže Soběslav I. nařídil útok na Židy, protože prý zabíjejí křesťanské děti. Při drancování židovských domů objevili útočníci v modlitebně obrovského hada nevídané velikosti. Ať už o jeho existenci Židé věděli či nikoliv, ponechali si prý toto tajemství pro sebe.
V díle tzv. Mnicha sázavského je uvedeno, že roku 1142 vyhořela pražská synagoga a řada dalších staveb v pražském podhradí. V případě zmiňované židovské modlitebny (synagoga Iudaeorum) se v této době mohlo jednat o malostranskou synagogu, která se zmiňuje již v kauze Jakuba Apelly, nebo o staroměstskou synagogu, o jejímž fungování po roce 1096 však nejsou přímé zprávy. Termín „v pražském podhradí“ (latinsky: in suburbio Pragensi) je vykládán různě a lze jej vztáhnout jak na oblast dnešní Malé Strany, tak na území pozdějšího Starého Města pražského.
Židé se tehdy mohli volně usazovat v hrazených dvorcích podél obchodních cest nebo v blízkosti tržišť, obchodovat a provozovat řemesla. Jejich obce měly plnou vnitřní autonomii. V Čechách židé obchodovali převážně s přírodními produkty – s kožešinami, obilím, vlnou, voskem, cínem a suknem, ale také s dobytkem, koňmi a otroky. Do země dováželi exotické spotřební zboží, drahé látky, šperky, zbraně, sůl, víno a orientální koření. Jednotlivci se uplatňovali zřejmě také jako lékaři nebo dvorští úředníci.
Původně téměř zcela svobodné postavení židů v raně středověké společnosti se však od konce 11. století začalo výrazně zhoršovat. Synoda v Narbonne roku 1050 zakázala křesťanům žít v židovských domácnostech., nebyl to první krok k omezování soužití z Židovskou komunitou. Už dřívější narbonská synoda z r. 589 (visigótské období) mířila na židovské rituály. Například zákaz zpívání žalmů při pohřbech a ukazuje, že v Narbonne se k „separačním“ opatřením vraceli opakovaně v různých staletích.
Z první poloviny 12. století nejsou z českého území známy žádné konkrétní židovské osobnosti ani jména rabínů. České židovské obce tehdy posílaly náboženské dotazy (šejlot) do významných center židovského učení, jako byly Regensburg, Worms a Mohuč. Učenci z Čech odcházeli studovat do tohoto aškenázského okruhu, který představoval tehdejší vrchol rabínské vzdělanosti. Jedním z významných učenců této tradice byl Efrajim (Efrayim) ben Jicchak z Regensburgu (≈ 1110–≈ 1175), známý jako tosafista – tedy učenec, který psal Tosafot, stručné glosy a doplňky k talmudickým pasážím, jež rozvíjely a komentovaly výklady předchozích autorit.
Narození dítěte je v katolické církvi provázeno křestem. U Židů tomu tak není a je rozdíl mezi narozením chlapce a dívky. Dítě matky Židovky je Židem od narození. Komunitní život však rámovaly tři události: brit mila, pidjon ha-ben (jen někdy, psal jsem v minulém příspěvku) a pojmenování dívky.
obřízka
Pro chlapce byl významný 8. den a rituál brit mila – obřízka. Provádí se, i když připadne na šabat, odkládá se pouze kvůli zdravotním důvodům. Obřad vede mohel (rituální obřezávač – člověk odborně i nábožensky způsobilý vykonat brit milu (obřízku) a vést její liturgii. Uplatní se tři kroky popsané v Talmudu milá – pri’á – me cicá.
Mohel pronáší berachu (požehnání)„…al ha-milá“, otec dítěte „…le-hachniso bivrito šel Avraham avinu“ („uvést do smlouvy Abrahama“). Následuje doušek vína a skromná seudat micva, tedy slavnostní jídlo pořádané na počest vykonání náboženské micvy.
Jméno se vyhlašuje přímo při obřízce formulí typu „Vejikra šemo be-Jisrael…a následuje jméno“. Častý je sandek(držitel dítěte) a symbolická „Eliášova stolice“ je symbolické sedadlo připravené při brit mila. Podle tradice je prorok Eliáš „andělem smlouvy“ a přítomní se každé obřízce, aby byl svědkem věrnosti smlouvě s Abrahamem (vyvozováno z Mal 3,1 a z midrašů k 1 Král 19,10). Místem nemusela být jen synagoga, ale idům, dvůr kde se dalo utvořit důstojné prostředí.
Dívky se neobřezávají. Jméno se obvykle vyhlašuje při nejbližším čtení Tóry: otec obdrží aliju (otec povolán k Tóře (hebr. alijá – „vystoupení“). Stojí u svitku a pronese požehnání před a po příslušném úseku čtení. Je to čest a zároveň příležitost, při které se novorozené oznámí hebrejské jméno) a rabín pronese „Mi šeberech“(pevná požehnávací formule „Ten, kdo požehnal [našim praotcům…] nechť požehná) za matku a novorozenou. Někdy následuje drobná domácí hostina.
Matka je po porodu v halachické kategorii jóledet (status rituální nečistoty (biblický základ Lv 12) až do rituální očistě v mikvi se zdržuje manželské intimity. Po porodu vyčká, až ustane krvácení, pak odpočítá 7 „čistých“ dní (šiva neki’im) a poté se ponoří do mikve (rituální lázeň z tekoucí vodou, pro kompletní ponoření těla). Za přežití porodu se říká Birkat ha-gomel (děkovná beracha za bezpečné překonání nebezpečí).
Ponoření v mikve se u židovsky narozených dětí nekoná. Výjimkou je gijur katan (přijetí nezletilého do židovství, např. u adopce): dítě se ponoří před tříčlenným bejt dinem „v jeho prospěch“. To je jediná situace, která vzdáleně připomíná křest – ve skutečnosti jde o konverzi, nikoli uvítací rituál.
Zdroje:
Z knih: K historii Židů v Čechách, na Moravě a v Slezsku 906 až 1620 – František Dvorský
Kosmova kronika česká – Kosmas
Židé v zemích českých – Řezníček Václav
