Článek
Před polovinou 13. století, zachycuje zpráva u anglického kronikáře Matěje Pařížského (Matthew Paris) ve spise Historia Anglorum o situaci v Čechách po vpádu Tatarů. Konkrétně jde o list lantkraběte Jindřicha Duryňského (Heinricha von Thüringen), který psal vévodovi Bavorskému a Bononskému (pravděpodobně Bononskému biskupovi), aby ho informoval o postupu Mongolů v Evropě: „Tataři, kteří království České, zemi a města plení, nešetříce křesťanů ani Židů.“
Papež Innocenc IV. vydal v Lyonu 5. července 1247 listinu, kde tehdy sídlil, protože Řím byl kvůli politickým nepokojům nebezpečný. Adresována byla všem arcibiskupům a biskupům v říši Německé tedy i těm, kteří měli jurisdikci nad českými zeměmi. Listina zakazuje pronásledování Židů na základě „nepodložených a lichých podezření“, zejména těch, která se v Evropě od 12. století opakovala — jako např. rituální vraždy křesťanských dětí, znesvěcení hostie nebo trávení studní.
Papež výslovně přikazuje: „Židé nemají být trestáni bez zákonného důkazu; nesmí být sužováni obviněními, která nepocházejí z jistoty, ale z nenávisti.“ Bula se dovolává učení svatého Augustina, že Židé mají být „trpěni“, protože jejich existence svědčí o pravdivosti Písma – a tudíž nemají být hubeni ani násilně obraceni na víru. Tento dokument se stal základem pro oficiální postoj církve k Židům po celé 13. století. Papež Řehoř X. ji obnovil 7. července 1273, v době příprav Lyonského koncilu. Bulu dále převzal Albert Veliký (Albertus Magnus) roku 1274. Její opis je znám z městských archivů v Kolíně nad Rýnem a Frankfurtu. Nakonec ji potvrdil císař Rudolf Habsburský roku 1275, čímž získala i civilní platnost v říši. Tato bula je důkazem, že i ve vrcholném středověku, kdy se protižidovské pogromy šířily Evropou, papežská kurie se občas pokoušela Židy chránit, i když praxe na místní úrovni (včetně českých zemí) byla často zcela opačná. Dokument je tak jedním z nejranějších precedentů církevní ochrany menšiny, založené na principu právní spravedlnosti – i když z teologických, nikoli humanistických důvodů.
Roku 1249 – období vlády Václava I. a jeho syna Přemysla (pozdějšího krále Přemysla Otakara II.). Tehdy byla městská práva Jihlavská (Ius municipale Iglaviae) potvrzena a rozšířena i pro Kutnou Horua okolní horní města, kde se rozvíjela těžba stříbra.
Tyto právní kodexy tvořily základ městského práva v Čechách po celá staletí – a jejich český překlad z 15. století (rukopis ze Strahovského kláštera) nám zachoval i náhled na tehdejší morálku a tresty. Text zakazuje přijímat do zástavy kostelní předměty– poháry, svícny, paramenta apod. – což byla tehdy častá praxe, když se farnosti nebo kněží zadlužili. Zákaz platil pro všechny – tedy pro kupce, šenkýře, kramáře, i Židy, kteří často půjčovali peníze proti zástavě.
Kapitola LV. jihlavských městských práv je pozoruhodný ukázkou středověkého náboženského myšlení a sexuální morálky. Stanovuje, že: „Nižádný Žid v den Velikého pátka nižádného obcovánie s křesťany mieti nemá celý den.“ „A ač některý Žid s křesťanskou ženou cizoložil by, dopaden jsa a dvěma svědkama přemožen, oba pohřbeny budou.“ To znamená trest smrti zahrabáním zaživa – velmi krutý, ale v té době běžný u „zločinů proti přirozenosti“ a „porušení víry“. Zajímavé je, že i křesťan, který by „s židovkou smiesil se“, měl být potrestán stejně přísně, pokud by jej usvědčili jeden křesťanský a dva židovští svědci.
To ukazuje, že právní text formálně uplatňoval princip rovnosti viny, i když v praxi byli postihováni častěji Židé než křesťané. Velký pátek byl den nejpřísnějšího půstu, a pro křesťany i dnem, kdy si připomínali ukřižování Krista — podle středověké teologie „způsobené Židy“.
Zákaz tedy měl rituální i symbolickou rovinu: měl zabránit „zneuctění svatého dne“.
V České kronice Martina Boregha z Wittenbergu je zachycena událost: Roku 1252 se mladý šlechtic Velislav zamiloval do dcery jednoho Žida, u něhož si půjčoval peníze, aby ji mohl častěji vídat. „Stalo se pak, že její otec byl nemocen a ležel na lůžku; proto přišel Velislav do domu Žida a skrýval se tam tajně. A když dívka vyšla z otcovy ložnice, vrhl se na ni, odvedl ji proti její vůli stranou a znásilnil ji. A když byla tak zbavena cti, plakala a křičela a nepřestávala se vzpouzet, proto ji uškrtil.“ Jeden ze sousedů jej však prozradil. „Když byl Žid zpraven o tom, že byla jeho dcera zavražděna, ranilo ho to víc než jeho nemoc. Přesto svůj žal, jak mohl, skrýval, protože se obával, že pokud by Velislava, který byl u dvora v králově přízni, obvinil ze znásilnění a vraždy, mohl by být on sám zostuzen dalším hanebným podezřením.“ Žid se tedy snažil Velislava potrestat tajně a podařilo se mu velkou sumou peněz přimět Velislavova sluhu, aby svého pána zavraždil. Když se čin rozhlásil, vzbudilo to velké rozhořčení mezi šlechtou proti králi, jemuž bylo vyčítáno, že „je spíše nakloněn lidu obecnímu a Židům než šlechtě, a znovu se proti králi chystali k novému povstání“. Dalimil k tomu ještě píše: „Přátelé Velislavovi jej pomstili a kvůli němu mnoho Židů pobili. Král je všechny chtěl dát popravit, proto museli všichni odejít ze země. Poté však dosáhli královy milosti a se Židy se mezi sebou dohodli. Avšak protože Židy měli smět bít, vzali židovský klobouk do svého znaku.“
slavení svátku Pesach
Židé si pečlivě zachovávali starobylý zvyk pít o Velké noci červené víno na památku vody v Nilu, která se podle biblického příběhu proměnila v krev, a také jako připomínku faraonova rozkazu zabíjet židovské děti, v jejichž krvi se prý koupal. Od starověku toto křesťané zneužívali a obviňovali Židy, že pijí krev křesťanské zavražděné mládeže a o Velké noci pojídají lidská srdce. Přitom pouze dodržovali své tradice, svátek Pesach. Vše probíhalo v atmosféře očekávání, ale i určité opatrnosti, protože Pesach často připadal na dobu křesťanských Velikonoc, kdy se šířily protižidovské pověry.
Pesach patří k nejvýznamnějším svátkům židovské tradice a je úzce spojen se svátkem nekvašených chlebů (Chag haMacej). Jeho kořeny sahají hluboko do biblické historie a pojí v sobě jak duchovní symboliku, tak dávné agrární i pastevecké rituály.
Biblický příběh o vyjití z Egypta, popsaný v knize Exodus, tvoří základ Pesachu. Izraelité podle tradice opustili Egypt náhle, v takovém spěchu, že nestihli nechat těsto vykynout. Z této události pochází základní prvek svátku – maces, nekvašený chléb, který se během Pesachu jí. Exodus zároveň představuje okamžik, kdy se z otroků rodí nový lid, vedený Bohem a směřující ke svobodě a vlastní identitě.
Historici však upozorňují, že rituály Pesachu pravděpodobně vycházejí ze dvou starších před izraelských svátků. První byl pastevecký obřad spojený s jarním stádem, v jehož rámci se obětoval mladý beránek (pesach). Druhý byl zemědělský svátek začátku ječmené sklizně, během něhož se jedly nekvašené chleby. Teprve později byly tyto dvě tradice spojeny a interpretovány v kontextu biblického vyjití z Egypta.
Ve starověku, kdy stál Jeruzalémský Chrám, se Pesach slavil poutí do Jeruzaléma. Rodiny přinášely oběť pesachového beránka, kterou společně jedly během prvního večera. Po zničení Chrámu v roce 70 n. l. však byla oběť nahrazena symboly – beránčí kostí na sederové míse a liturgickými texty. Rabíni převedli svátek z chrámové roviny do roviny rodinné a paměťové, kde ústřední roli převzalo domácí vyprávění příběhu prostřednictvím Hagady.
Dnešní oslavy vrcholí tzv. sederem, slavnostní večeří první noci Pesachu (v diaspoře dvou nocí). Seder začínal po setmění. Hlava rodiny požehnala první pohár vína — tehdy nejčastěji červeného — a zahájila vyprávění o exodu. Ve 13. století ještě neexistovaly tištěné Hagady; většina rodin používala rukopisné texty, zatímco chudší domácnosti se spoléhaly na ústní tradici. Děti se už tehdy ptaly známými otázkami „Ma ništana“, které dávají sederu jeho dialogický charakter. Následovaly jednotlivé rituální kroky: namáčení zeleniny do slané vody jako symbol slz, lámání prostředního macesu, hořké byliny, obvykle křenu a tradiční „sendvič“ podle rabbiho Hillela. Večeře byla skromná, ale pestrá: kuřecí maso, ryby, cibulová a kořeněná jídla či macesové pokrmy. Důležitým vrcholem bylo pojídání afikomanu, části macesu schované na začátku večera. Tento pradávný zvyk měl připomínat zaniklou pesachovou oběť.
Během večera se pily celkem čtyři poháry vína, symbolizující čtyři biblické výrazy Božího vysvobození. Zpěvy a žalmy, známé jako Halel, doprovázely modlitby jednoduchými a často velmi starobylými melodiemi. Seder končil přáním „Příští rok v Jeruzalémě“ – výrazem naděje, který spojoval generace napříč staletími. Seder ve 13. století v českých zemích i v celé středověké Evropě spojoval starobylé rituály s realitou života menšiny, která byla odkázána na soudržnost a víru. Přestože probíhal často za zavřenými okenicemi a s vědomím možné křesťanské nevraživosti, zůstával nejsilnějším svátkem roku, večerem rodinné pospolitosti, příběhu svobody a pevných tradic, které přežily všechny bouře dějin.
Seder kombinuje symbolické pokrmy, čtení, otázky, vyprávění a zpěvy. Důraz je kladen na předávání příběhu z generace na generaci – každý účastník má vnímat, jako by sám vycházel z Egypta. To dává svátku hluboký osobní i kolektivní rozměr.
svátek nekvašených chlebů
Svátek nekvašených chlebů, který trvá sedm dní (v diaspoře osm), pak připomíná spěch exodu i symbolickou prostotu nekvašeného chleba. Během této doby je zakázáno jíst i vlastnit kvašené pečivo (chaméc). Přípravy začínaly dny před svátkem. Domácnosti pečlivě odstraňovaly veškerý chaméc, jakékoli kvašené pečivo a důkladně uklízely dům. Macesy se pekly rychle a jednoduše, často ve společných pecích ghetta. V mnoha rodinách existovalo i zvláštní nádobí „na Pesach“ nebo se náčiní čistilo žárem. Odstranění kvasu má také duchovní význam: představuje očištění, zbavení se „nadýmání“ či pýchy a návrat k jednoduchosti.
Pesach se tak stal nejen svátkem historické události, ale také slavením svobody, obnovou duchovní identity a připomenutím hodnot, na kterých židovská tradice stojí. Je to svátek minulosti, přítomnosti i budoucnosti – svátek, který pomáhá každé generaci znovu si uvědomit, co znamená cesta ke svobodě a vlastnímu poslání.
Rabbi Hillel ha-Zaken, tedy Hillel Starší, patří mezi nejvýznamnější osobnosti židovských dějin. Žil na přelomu 1. století př. n. l. a 1. století n. l., v období, kdy stál Druhý chrám, a jeho učení ovlivnilo judaismus natolik, že jeho stopy nacházíme v Talmudu, halachických rozhodnutích i etických výrocích, které přetrvaly dvě tisíciletí.
Hillel se narodil pravděpodobně v Babylónii a jako mladý muž se vydal do Jeruzaléma studovat Tóru. Navzdory skromnému původu se stal jedním z největších učenců své doby. Později byl jmenován Nasi, tedy předsedou Sanhedrinu – nejvyšší židovské náboženské a právní instituce. Založil školu Bejt Hillel, která se vyznačovala mírnějším, soucitným a flexibilním výkladem Tóry. Jeho přístup byl v kontrastu k přísnějším interpretacím školy Bejt Šamaj. Spory obou škol tvoří významnou část talmudických diskusí, přičemž halacha byla v převážné většině případů stanovena podle Hillelova výkladu. Jeho vliv tak určoval podobu rabínského judaismu až do současnosti.
Hillel proslul svou moudrostí, trpělivostí a hledáním hlubšího smyslu zákona. Je autorem několika výroků, které se staly symboly etického judaismu. Asi nejznámější z nich říká:
„Co je tobě nenáviděno, nečiň druhému. To je celá Tóra; ostatní je komentář – jdi a uč se.“
Tento výrok se často označuje jako židovská varianta „zlatého pravidla“.
Další jeho slavná věta zdůrazňuje rovnováhu mezi odpovědností k sobě i ostatním:
„Jestliže nejsem pro sebe, kdo bude pro mě? A když jsem jen pro sebe, co jsem? A jestliže ne teď, kdy?“
Kromě etiky měl Hillel i praktický vliv na každodenní život. Zavedl prozbol, právní mechanismus, který umožnil obcházet ekonomické těžkosti spojené se sedmým ročním cyklem (šmitou). Tento krok ochránil chudé dlužníky i věřitele a stal se ukázkou jeho schopnosti spojit lidskost s věrností zákonu.
Hillelův odkaz přetrval díky jeho potomkům, kteří vedli židovský národ jako Nesijimpo mnoho generací, ale především díky jeho učení, jež ovlivňuje židovské myšlení dodnes. Je považován za jednoho z otců rabínského judaismu, za učitele, který dokázal propojit moudrost, soucit a praktičnost.
Zdroje:
Z knih: K historii Židů v Čechách, na Moravě a v Slezsku 906 až 1620 – František Dvorský
Kosmova kronika česká – Kosmas
Židé v zemích českých – Řezníček Václav
Encyclopaedia Judaica (vol. 5, s.v. Bohemia)
H. H. Ben-Sasson (ed.), A History of the Jewish People (Cambridge, 1976)
Gershom Scholem, Major Trends in Jewish Mysticism (1938)
Alexander Putík, Židovské osídlení v Praze do roku 1250
H. Beinart, The Jews in Medieval Central Europe
