Článek
Judaismus se k otázce vzniku člověka staví zásadně odlišně od moderního náboženského doslovnému výkladu. Neusiluje o biologický popis počátků lidstva ani o chronologickou rekonstrukci událostí, ale o pochopení smyslu člověka, jeho odpovědnosti a místa ve světě. Už samotná Tóra naznačuje, že otázku vzniku člověka nelze zjednodušit na jeden doslovný příběh. Naopak – klade vedle sebe více vrstev vyprávění, které se navzájem doplňují.
Tóra totiž obsahuje dva rozdílné popisy stvoření člověka, a rabínská tradice je nikdy nechápala jako rozpor či omyl. Naopak je považuje za záměrné napětí, které má čtenáře přimět k hlubšímu zamyšlení nad tím, kým člověk je.
První popis stvoření: „I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu jej stvořil; jako muže a ženu je stvořil.“ (Genesis 1,27)
V tomto prvním vyprávění je člověk představen jako součást kosmického řádu. Je stvořen současně jako muž a žena, bez hierarchie, bez časové posloupnosti. Člověk zde vystupuje jako bytost povolaná ke správě světa, k odpovědnosti za stvoření a k aktivní účasti na jeho řádu.
Klíčovým pojmem je zde „obraz Boží“ (celem Elohim). Rabínská tradice důrazně odmítá jakýkoli tělesný výklad tohoto obrazu. Bůh nemá podobu a nelze jej zobrazit. „Obraz Boží“ proto znamená něco jiného: schopnost rozlišovat dobro a zlo, svobodně se rozhodovat, nést odpovědnost a jednat eticky. Člověk je obrazem Boha nikoli tím, jak vypadá, ale tím, jak jedná.
Druhý popis stvoření: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl mu v chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí.“ (Genesis 2,7)
Druhý příběh se soustředí na jiný rozměr lidské existence. Zatímco první zdůrazňuje velikost a důstojnost člověka, druhý klade důraz na jeho křehkost a závislost. Člověk je vytvořen z prachu země – z něčeho pomíjivého a nestálého – a teprve Boží dech (nešama) mu dává život.
Tento dech není pouhým oživením hmoty, ale vyjádřením osobního vztahu mezi Bohem a člověkem. Člověk zde není anonymní součástí kosmu, ale bytostí, která vstupuje do dialogu s Bohem, může jej oslovovat a být jím oslovena.
Midraš Berešit raba tuto dvojznačnost výstižně shrnuje slovy: „Člověk je poslední ve stvoření, aby nebyl pyšný, a první v odpovědnosti, aby věděl, že svět byl stvořen pro něj.“
(Berešit raba 8,1)
Člověk je tedy zároveň malý i velký: z prachu, ale s dechem života; omezený, a přesto odpovědný za svět. Právě v tomto napětí judaismus spatřuje jádro lidské existence – a klíč k pochopení celého příběhu stvoření.
Talmud toto napětí mezi oběma popisy stvoření rozvíjí dál a dává mu etický a existenciální rozměr. V traktátu Sanhedrin čteme: „Člověk byl stvořen jediný, aby bylo zřejmé, že kdo zničí jeden lidský život, zničí celý svět, a kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět.“ (Sanhedrin 37a)
Tento výrok vychází právě z dvojí perspektivy stvoření. Člověk je na jedné straně jeden z mnoha, součást lidského rodu a stvořeného světa. Na straně druhé je však jedinečný a nenahraditelný, protože v sobě nese celý svět vztahů, možností a odpovědnosti. Každý člověk je „světem sám o sobě“, nikoli pouhou kopií druhých.
Rabíni z toho vyvozují, že člověk musí po celý život udržovat rovnováhu mezi dvěma vědomími. Na jedné straně si má říkat: „Kvůli mně byl stvořen svět“ – aby nezanedbal svou odpovědnost, pasivitu či zbabělost. Na straně druhé si má říkat: „Jsem jen prach a popel“ – aby nepropadl pýše a nepovýšil se nad druhé. Obě věty jsou pravdivé současně a teprve dohromady dávají smysl.
Talmud tak chápe vznik člověka nikoli jako uzavřený akt minulosti, ale jako trvalé napětí, v němž se lidský život odehrává. Člověk není hotový výsledek stvoření, ale bytost, která má stvoření dál naplňovat svými činy. Právě proto je stvořen „dvojím způsobem“: aby byl zároveň pokorný i odpovědný, zakořeněný v zemi i otevřený nebi.
Judaismus důsledně odmítá jakoukoli představu Boha v lidské podobě. Výrok, že člověk byl stvořen „k obrazu Božímu“, proto nemůže znamenat tělesnou podobnost. Rabínská tradice jej vykládá eticky a duchovně: obraz Boží se projevuje ve schopnosti člověka jednat svobodně, rozlišovat dobro a zlo, nést odpovědnost a vstupovat do vztahů.
Mišna k tomu říká: „Proto byl člověk stvořen jediný, aby nikdo nemohl říci: můj otec je větší než tvůj.“ (Mišna, Sanhedrin 4:5)
Tento výrok míří proti jakékoli nadřazenosti, rodové pýše či kolektivnímu povyšování jedněch nad druhými. Všichni lidé mají stejný původ, stejnou důstojnost a stejnou hodnotu, bez ohledu na původ, postavení či víru. „Obraz Boží“ tedy není výsadou určité skupiny, ale společným základem lidství.
Mišna tento princip dovádí k jednomu z nejsilnějších etických tvrzení judaismu:
„Kdo zachrání jediný život, jako by zachránil celý svět.“ (Mišna, Sanhedrin 4:5)
Tím se obraz Boží přestává chápat abstraktně a stává se praktickým závazkem. Hodnota člověka není měřitelná počtem, užitečností ani zásluhami. Každý lidský život má nekonečnou cenu, protože v sobě nese celý svět možností. Z toho plyne zásadní důraz judaismu na nedotknutelnost lidského života a odpovědnost každého člověka chránit život druhého – právě proto, že v něm rozpoznává obraz Boží.
Judaismus nikdy netvrdí, že by byl člověk stvořen dokonalý. Naopak – lidská nedokonalost je považována za podmínku svobody, nikoli za chybu stvoření. Kdyby byl člověk hotový a bez rozporů, nebyl by schopen skutečné volby ani morálního růstu.
Talmud to vyjadřuje stručně a přesně: „Vše je v rukou nebes, kromě bázně před nebem.“ (Berachot 33b)
Odpovědnost člověka
Tento výrok shrnuje základní učení o člověku v judaismu. Existují skutečnosti, které člověk nemůže ovlivnit – místo narození, tělesné schopnosti, okolnosti života. To vše patří „do rukou nebes“. Jedna věc však člověku nebyla odejmuta: způsob, jakým na tyto okolnosti odpoví. Bázeň před Bohem zde neznamená strach, ale vědomí odpovědnosti, respekt k dobru a ochotu jednat správně. Člověk je proto vybaven svobodnou volbou (bechirah). Je schopen dobra i zla, a právě tato možnost dává lidským činům váhu. Judaismus nezná pojem „pád“ ve smyslu ztráty původní dokonalosti; člověk neupadl z ideálního stavu, ale byl od počátku stvořen jako bytost, která se má rozhodovat.
Talmud dále učí, že v člověku působí dva sklony – yetzer ha-tov (sklon k dobru) a yetzer ha-ra (sklon ke zlu). Nejde však o boj dobra se zlem v kosmickém smyslu, ale o vnitřní napětí, bez něhož by nebyla možná svoboda ani odpovědnost. I sklon ke zlu má v judaismu své místo: bez něj by nebyla touha, iniciativa ani tvořivost. Problém nevzniká z jeho existence, ale z jeho neovládnutí.
Nedokonalost člověka tedy není důkazem selhání stvoření, ale prostorem, v němž se odehrává lidská odpovědnost. Člověk není souzen za své sklony, ale za své volby. Právě v tomto smyslu je stvořen „k obrazu Božímu“ – ne tím, že je bezchybný, ale tím, že může volit, nést následky a růst.
Judaismus nezná pojem dědičného hříchu ani představu, že by se lidstvo ocitlo v trvale zkaženém stavu vinou prvního selhání. Příběh Adama a Evy proto není vyprávěním o pádu z dokonalosti, ale o přechodu člověka do stavu morální odpovědnosti. Nejde o katastrofu stvoření, nýbrž o jeho dovršení.
Odpovědnost člověka za své činy
Před ochutnáním ze stromu poznání člověk žije v jakési nevinnosti, bez plného vědomí následků svých činů. Teprve poznání dobra a zla z něj činí bytost, která ví, že může volit, a zároveň nese odpovědnost za to, co si zvolí. Vyhnání z Edenu tak není trestem ve smyslu zavržení, ale vstupem do reality lidského života – světa práce, bolesti, rozhodování a růstu.
Midraš tuto myšlenku vyjadřuje překvapivě otevřeně: „Kdyby Adam nezhřešil, nebyl by člověkem, ale andělem.“(Berešit raba 21)
Tím rabínská tradice říká, že schopnost chybovat patří k lidskosti. Člověk není povolán k bezchybné dokonalosti, ale k odpovědnému jednání v nedokonalém světě. Andělé nehřeší – ale ani nerostou. Člověk naproti tomu padá, učí se, napravuje a vrací se.
Proto judaismus klade důraz nikoli na „vykoupení z hříchu“, ale na teshuvu – návrat a nápravu. Každý člověk začíná svůj život bez viny a každý má možnost znovu a znovu volit dobro.
Příběh Adama a Evy tak neříká, že lidstvo selhalo, ale že se stalo skutečně lidským.
Zdroje:
Text vychází z hebrejské Bible (Tanachu), především z knihy Genesis (Berešit1,27; 2,7),.
Mišny (Sanhedrin 4:5),
Babylónského Talmudu (Sanhedrin 37a; Berachot 33b)
Midraše (Berešit raba 8,1; 21).
Rabínská tradice - výklad pojmů celem Elohim, nešama, bechirah, yetzer ha-tov / yetzer ha-ra, teshuva
