Článek
Na rozdíl od svátků, které Bůh přikázal v Tóře a které mají přesně stanovené rituály, příkazy i oběti, vznikl Tu be-Av zcela jinak. Z potřeby člověka znovu tančit a radovat se ze života.Nebyl ustanoven od Boha, ale vyrostl z lidského úsilí zlomit ticho po tragédiích.
Rabíni připomínají, že patnáctý den měsíce Av je spjat se šesti šťastnými událostmi, které uzavřely éru bolesti a přinesly lidu úlevu: skončilo čtyřicetileté putování po poušti, kmen Benjamín byl po občanské válce přijat zpět, zrušeny byly mezikmenové zákazy sňatků, Izraelitům bylo konečně dovoleno pohřbít mrtvé z Bejtaru, skončila služba přinášení dřeva na oltář, a podle midraše tehdy Bůh odňal Izraeli svůj hněv. Všechny tyto události mají jedno společné: po utrpení přichází smíření, po rozdělení spojení.
Rabíni svátek přijali ne proto, že by byl povinností, ale proto, že radost sama je formou víry.V době, kdy se svět dívá na náboženství skrze zákazy, Tu be-Av připomíná, že i tanec a láska mohou být modlitbou. Je to den, kdy si Izrael dovolil radost bez příkazu, kdy svatost nevychází z obřadu, ale z prostého lidského gesta. Z tance ve vinici, z úsměvu, z odpuštění.
A tak se v kalendáři, který jinak zná dny půstu a zkázy, objevil den tichého světla – svátek, který vznikl z potřeby srdce.
Uprostřed žhavého léta, v době, kdy se v Izraeli suší fíky a voní víno z vinic, přichází den, který je v Talmudu popsán s nečekanou něhou. Tu be-Av, patnáctý den měsíce Av, byl kdysi dnem tance, zpěvu a milostných setkání. „Nebyly v Izraeli krásnější dny než Tu be-Av a Jom kipur,“ říká Talmud (Taanit 30b–31a). Jom kipur – den pokání a smíření s Bohem. Tu be-Av – den smíření lidských srdcí. Dva póly téže osy: očištění a láska. Pokora a radost.
Podle tradice se tehdy mladé dívky oblékaly do bílých šatů, všechny stejně. Bohaté i chudé, dcery kněží i prostých rolníků. Bílé šaty si půjčovaly navzájem, aby se žádná necítila méněcenná. Poté vycházely do vinic Jeruzaléma, kde v kruzích tančily a zpívaly:
„Mládenče, pozdvihni své oči a hleď, co si vybíráš. Nehleď na krásu, hleď na rod.“
Byl to rituál rovnosti a volby, ne svádění, ale hledání spřízněné duše.
Ne náhodou se tento svátek stal symbolem židovské lásky. Ne té vášnivé, ale věrné, která hledá partnerství a Boží požehnání.
Podle Mišny (Taanit 4:8) byl Tu be-Av dnem, kdy „mládenci vycházeli do vinic“, aby si vybrali nevěstu mezi tancujícími dívkami. To zní možná jako biblická seznamka, ale mělo to hlubší význam. Nešlo o pouhé „vybírání“– byl to rituál vzájemného pohledu, kde muž a žena stáli rovnocenně. Rabíni zdůrazňovali, že dívky tančily v půjčených šatech, aby nikdo nebyl posuzován podle majetku, a že muži měli hledět na charakter, ne na krásu.
Byla to tedy i etická lekce o lásce, že vztah má začínat duší, ne tělem.
Z hlediska náboženského rámce byli muži povzbuzováni, aby se radovali, ale v čistotě.
Tanec nebyl smyslný, ale spíše rituálně veselý, podobně jako tanec při svatbě.
Rabíni dokonce tento den přirovnávali k Jom kipuru – den, kdy Bůh odpouští, a kdy i lidé odpouštějí sobě navzájem.
Talmud uvádí, že Tu be-Av byl dnem šesti radostných událostí – koncem kmenových zákazů, obnovením míru mezi Izraelity, dovolením pohřbít mrtvé z Bejtaru po potlačení Bar Kochbova povstání. Jinými slovy: vždy, když skončila válka, když ustoupil hněv a lidé se mohli znovu nadechnout, vstoupil Tu be-Av jako svátek smíření. Den, kdy Bůh přestal trestat a člověk se mohl znovu radovat.
Když se dnes slaví Tu be-Av, málokdo si uvědomí, že tenhle „židovský Valentýn“ je vlastně svátkem života po katastrofě. Jen o týden dříve připadá Tiša be-Av, den zničení chrámů, nářků a půstu. Tu be-Av je tedy jako vydechnutí po bouři– náhlé světlo po tmě.
Zatímco Tiša be-Av říká: „Vzpomínej na bolest,“ Tu be-Av odpovídá: „A přesto miluj.“
V tom je židovská odvaha – ne popírat tragédii, ale po ní znovu vstát, tančit a usmívat se.
Židovský Valentýn
V moderním Izraeli se Tu be-Av vrátil na scénu jako den svateb, zásnub a romantiky.
Města pořádají koncerty pod širým nebem, páry tančí mezi vinicemi, někdy i s bílem na sobě – jako ozvěna dávné Jeruzalémské noci. Ale i mimo Izrael se v synagogách čte o lásce, o Rút a Bóazovi, o věrnosti, která přetrvá všechno. A rabíni říkají: „V ten den, kdy přestane být svět unavený, lidé se znovu učí tančit.“
Tu be-Av je svátkem bez příkazů, bez zákazů, bez přísných rituálů – jen se raduj.
Možná proto přežil všechny ztráty a exily. Je to malý zázrak v kalendáři, připomínka, že láska má v judaismu stejnou vážnost jako pokání. A že někdy, po všech zkouškách, je největší zbožnost a to umět znovu milovat.
Talmud zmiňuje, že „dny Tu be-Av a Jom kipur jsou si rovny, protože oba přinášejí odpuštění a lásku. Rabíni tedy neoslavovali tanec, ale vyučovali smysl lásky jako božského daru. V některých komunitách se tento den stával příležitostí ke studijním setkáním, ke čtení Písně písní, nejlyričtější knihy Tóry, kterou sami rabíni chápali jako dialog mezi Bohem a Izraelem, ne jen mezi mužem a ženou.
V současném Izraeli nebo diaspoře je Tu be-Av často příležitostí ke svatbám, zásnubám nebo obnově manželského slibu. Rabíni bývají ti, kdo svatební obřady vedou, ale zároveň kážou o důstojnosti lásky – o tom, že vztah je forma služby Bohu (avodat ha-šem).
Mnozí rabíni (např. Abraham Joshua Heschel) vykládají Tu be-Av jako svátek rovnováhy mezi Erosem a vírou – tedy že tělesná láska není v judaismu hříchem, ale „náboženským darem“, pokud je prožitá s úctou.
A židovští muži dnes často dávají ženám květiny, básně, dárky, připravují romantické večeře. Je to svátek něhy, ale i duchovního spojení. Mnozí dodržují i starší zvyk: v předvečer Tu be-Av studovat Píseň písní nebo žalmy o lásce, aby „otevřeli srdce“.
Tu be-Av není svátek mužů ani žen – je to svátek Boha, který dává lidem znovu milovat. Muži zde nejsou „hlavní aktéři“, ale spíše svědkové lásky, kteří ji mají přijímat s pokorou. Rabíni jej chápou jako připomínku, že víra bez lásky je prázdná – a láska bez víry je slepá.
V době, kdy se svět znovu učí milovat beze studu a hledá, jak spojit tělo s duší, působí Tu be-Av jako jemná připomínka, že víra nikdy nestála proti vášni. Tento svátek neoslavuje dokonalé, ale ty, kdo se nebojí znovu milovat po bolesti. V tanci vinic, v bílých šatech a ve světle měsíce se nevyznává jen lidská touha, ale i odvaha být zranitelný. Rabíni říkají, že láska je nejtišší forma modlitby – protože v ní se člověk otevírá druhému stejně, jako se kdysi Izrael otevřel Bohu. A právě v tom je Tu be-Av aktuálnější než kdy dřív: připomíná, že i v časech hluku, přetvářky a rychlých lásek má ticho a upřímnost stále posvátnou sílu.
Tanec ve vinici se tak mění v modlitbu za svět, který znovu hledá odvahu milovat opravdově.
A trochu Židovského humoru na závěr:
Roubíček povídá Kohnovi:
„Víš, Kohn, dneska je Tu be-Av, den lásky! Já jsem koupil Roubíčkové růže a pozval ji na večeři.“
Kohn se usměje:
„Tak to je hezké, a co na to říkala?“
Roubíček pokrčí rameny:
„Říkala, že kdybych to dělal častěji než jednou do roka, možná by to byl i den zázraků!“
Zdroje:
Tóra
Talmud
Halacha
