Gottwaldovští automodeláři zničili vůz Porsche. Schválně

„Naši kaskadéři se totiž na to necítí a nechceme ohrožovat jejich životy,“ vysvětlili, proč se s takovou žádostí, obrátili v roce 1986 sovětští filmaři na gottwaldovské (dnes už samozřejmě zlínské) automodeláře a ti, zřejmě jako první na světě, umístili miniaturní RC soupravu do opravdového vozu a přesně podle instrukcí filmařů ho také zničili. Svoji činnost přitom zdokumentovali, vyfotili desítky fotografií a pád automobilu ze srázu nakonec zachytila i filmová kamera.

Netradiční spolupráci automodelářů s filmaři popisuje Antonín Hráček na DVD Vzpomínky na začátky RC aut:

Lidé od filmu chtějí „nemožné“

Celá akce začala nevinným dotazem pana Samohýla na schůzi předsednictva Veterán Car Clubu (VCC) Gottwaldov v pondělí 26. května 1986. Pan Samohýl se mě zeptal, jest-li bychom dokázali dálkově uřídit normální auto a svrhnout ho ze silnice dolů. Prostě zastoupit rádiem kaskadéra. Tento problém řešila Slovenská televize, která se podílela na výrobě nového filmu ve spolupráci s filmaři z Moskvy. Scéna se už jednou točila, ale nepodařilo se ji uskutečnit dle představ režiséra. Musela se proto natočit znovu. Při prvním pokusu bylo auto ze silnice do dřevěných svodidel navedeno pomocí provázků. Tento způsob se však neosvědčil, a proto se přišlo na myšlenku řídit auto pomocí vysílačky.

Hned druhý den, v úterý, jsem s tímto dotazem seznámil ostatní členy našeho modelářského klubu. Po krátké diskuzi bylo rozhodnuto, že tuto akci odmítneme, protože bychom ji časově nezvládli a taky technickými problémy se naprosto odlišovala od naší stávající činnosti. Měli jsme totiž těsně před akcí k Mezinárodnímu dni dětí a za měsíc na to jsme pořádali největší akci v roce – II. ročník Grand Prix Barum. Očekávali jsme velký počet závodníků. Na soutěž jsme pozvali paní Elišku Junkovou a nechtěli jsme si přidělávat další starosti a s tím spojené riziko, že se na naplánovaných akcích něco nepovede. Mimo to jsme organizátory seriálu Poháru Elišky Junkové, sami se ho aktivně zúčastňujeme a příprava modelů na tyto závody nám prakticky zabírá veškerý volný čas.

Následující den, ve středu, byla členská schůze VCC, kde jsem panu Samohýlovi oznámil naše rozhodnutí. Ten mi ale sdělil, že asi za hodinu přijedou zástupci Slovenské televize a moskevského filmu a konkrétně s námi domluví podmínky ke spolupráci na filmu. Když jsem to přišel oznámit hochům k našemu stolu, tak bylo chvíli ticho. Začali jsme si uvědomovat, že to vlastně musíme udělat, že se nejedná pouze o nás, ale o dobré jméno celého klubu VCC. A hned se taky rozvinula diskuze s prvními nápady.

Do kůže vlka cpeme beránka

Asi za hodinu přivezla služební Volha pracovníky televize a my se poprvé setkali s Petrem Skubákem, který tento úkol dostal na starost. Od něj jsme se dozvěděli první podrobnosti o natáčeném filmu i o scéně s autem, která se při prvním natáčení nepovedla. Film se má jmenovat „Velký muž“ a natáčí ho sovětské studio Mosfilmu. Auto, které má ve filmu havarovat je Porsche 924. Pro scénu s havárií byla zpracována přesná laminátová kopie karoserie a připevnila se na podvozek Škoda S 105. Podvozek škodovky byl zakoupen v prodejně autobazaru v Gottwaldově.

První natáčení proběhlo v Bratislavě, v květnu 1986. Dle záměru režiséra mělo auto v pravotočivé zatáčce na mimoúrovňové křižovatce prorazit ochranná svodidla, provést efektní asi sedmimetrový skok, sjet po stráni dolů a rozbít se o svodidla na spodní silnici. Původně měl celou akci provést kaskadér, ale ten pro velké riziko odmítl spolupráci.

A tak se nakonec přišlo na myšlenku řídit auto jako model – rádiem. Geniální nápad amatérů, kteří nikdy neměli RC soupravu v ruce. Při dálkovém řízení modelu auta, letadla nebo lodě se elektrické impulzy pomocí serv přenášejí na mechanické pohyby. Jenomže síla tohoto pohybu je velmi malá vzhledem k velikosti auta, kde při řízení a ovládání pedálů vynakládá řidič sílu, která dosahuje několika kilogramů. A servo je velké asi jako krabička od zápalek.

Volant ovládaný řetězem…

Na tomto problému pracovali Pepa Číhal a táta a syn Horčičkovi. Byla zakoupena tříkanálová souprava Futaba. Pro řízení jsme sehnali inversní motor, který měl na hřídeli připevněno malé kolečko z normálního kola. Motor byl připevněn na podlaze pod volantem. Na hřídeli volantu bylo namontováno velké převodové kolo z kola a celé to bylo propojeno řetězem z kola. Rádiem jsme do motoru dávali impulzy pomocí serva na propojení s přídavnou baterií a motor roztáčením na jednu nebo druhou stranu celkem bez problémů otáčel volantem. Původní systém byl proporcionální s automatickým vracením do nulové polohy – stejný systém, jaký používáme při řízeni modelů aut. Ten nám však při první zkoušce vyhořel a tak se řízení muselo provádět dost složitě. Když se dal impulz na vysílači doleva, auto zatáčelo doleva. Když se ale mělo s autem znovu přejít do přímého směru, tak se musel dát impulz doprava. Bylo to velmi nezvyklé a při větší rychlosti jízda vypadala dost divoce. S takto ovladatelným vozem jsem se měl trefit do čtyřmetrové „škvíry“.

Servo z letadla…

Nejjednodušší bylo ovládání plynu. Ten jsme pomocí páky mohli ovládat přímo přes servo. Řazení rychlostí jsme neřešili pro velkou náročnost. Horší to bylo s ovládáním spojky a brzdy. Tady jsme nutně potřebovali sehnat motor, který by zasouval a vysouval rameno malou rychlostí ale velkou silou. Takový motor se nám nakonec podařilo sehnat, upravit a seřídit pro naše potřeby. Byl ze zatahovacího podvozku letadla.

Dalším „oříškem“ byla koordinace pohybů pedálů spojky a brzdy tak, aby při vypnuté spojce se zároveň brzdilo a při pozvolném zapínání spojky se stejnoměrně povolovala brzda. Do toho se musel s citem přidávat plyn. Před tím byla pochopitelně zařazena jednička. Reakce i pocity byly úplně stejné jako v autoškole. Když jsem příliš přidal plyn, tak sebou auto škublo dopředu. Když bylo naopak plynu málo, tak motor zhasnul.

Celé toto zařízení jsme vymýšleli, vyráběli, sháněli různé dílce po několik dnů a nocí, než mohl konečně nastat okamžik, kdy jsme se měli s tímto „modelem“ poprvé rozjet. Bylo to v druhé polovině června roku 1986, před garážemi na Jižních Svazích v Gottwaldově.

První jízda a… rozbitá vrata od garáže

A hned první, asi dvacetimetrová, jízda byla úspěšná. Byl jsem tak šokován z toho, že se TO na „jedničku“ rozjelo, že jsem zazmatkoval při řízení a najel bokem na vrata garáže. Naštěstí se toho moc nestalo, ale od dalších zkušebních jízd před garážemi jsme raději upustili. Pro zajížděcí jízdy byla zvolena přistávací plocha pro letadla ve Štípě u Gottwaldova.

Na plochu jsme „Porsche“ převezli na přívěsu, taženém služební Toyotou z prodejny Auto Škoda. Cesta se obešla bez problémů, i počasí bylo na úrovni. Krásný, slunečný podvečer s bezvětřím. Auto jsme opatrně svezli z přívěsu a dotlačili na zkušební úsek.

V autě bez posádky sedí „černí pasažéři“

Z bezpečnostních důvodů si dovnitř vlezli hoši Jirka s Petrem. Jejich úkolem bylo vypnout zapalování v případě, že bych ztratil při vysílání kontakt. Asi kilometr od plochy je vesnice. Každý si lehce představí, co by asi způsobil model auta, vážící 700 kilogramů a jedoucí rychlostí asi 30km/hod.

Havárie!

Hoši to brali jako příjemné zpestřeni podvečera. Jiné pocity jsme prožívali my – otcové, Horčička a já – když ke ztrátě kontaktu skutečně došlo a my sledovali auto i s hochy, jak ujíždí k vesnici. Naštěstí to brzy pochopili i oni a vypnuli zapalování. Další tréninkové jízdy jsme pro jistotu už prováděli na kratší vzdálenosti. I tak ale bylo stále nějaké „vzrůšo“.

Především to byly závady na podvozku. Skupina, která ho měla připravit asi dostala pokyn, že auto má ujet 100 metrů a pak se zřítit z mostu. Na to, že bude potřeba se s ním naučit jezdit asi vůbec nemysleli. A tak se dolévala voda do chladiče a seřizoval karburátor, opravovalo se řízení, které táhlo stále doprava, a musely se přitáhnout šrouby na kolech – těsně před upadnutím.

Ale taky se jezdilo. Na jedničku se mi dokonce někdy podařilo rozjet plynule a tak se zkoušely jízdy i se zařazenou dvojkou. Tady už jsme dosahovali rychlosti 40km/hod., což dle našeho odhadu mohlo stačit na skok, dlouhý asi 8 metrů.

Gottwaldovští příslušníci Veřejné bezpečnosti se podruhé narodili

Po tréninku jsme auto znovu naložili na přívěs a odjeli do Gottwaldova. V táhlém stoupání na Jižní Svahy za námi po celou dobu jel automobil Veřejné bezpečnosti (VB). Po následném sjíždění dolů mezi paneláky pokračovali rovně, my odbočili ke garážím. Před nimi je v mírném svahu malé parkoviště, na kterém jsme i z přívěsem zastavili. Ne však Škodovka na přívěsu. Ta sama od sebe sjela z přívěsu dolů a zastavila se až dole před potokem, který pod garážemi protéká. Naštěstí se v podstatě nic vážného nestalo. Ale při představě, že by se „couvání“ stalo v době, kdy za námi jelo VB, nás mírně mrazilo.

A už jedeme za filmaři do Bratislavy…

Do Bratislavy jsme měli odjet ráno 20. července. Ještě předtím jsem ale musel odvézt rodinu na prázdniny. 19. července vyjíždíme směr Vimperk. Předpokládal jsem, že se k ránu vrátím, přesednu k ostatním do Toyoty a budu pokračovat do Bratislavy. Za Brnem začalo pršet a pochopitelně to vydrželo až na Šumavu. Před Třeboní je v lese dlouhá rovinka. Najednou rána a nic nevidím. Sklo je úplně roztříštěné. Naštěstí se mi podařilo bezpečně zastavit. Někdo něco vyhodil z protijedoucího auta. Velmi sympatická situace: prší, místo předního skla čerstvý vzduch, vzadu čtyři děti – dva kluci a dvě holky – pětiletá dvojčata. A já MUSÍM být ráno v Gottwaldově. V Třeboni večer pochopitelně žádný fungující autoservis. Pokračujeme proto až do Vimperku. Děti obalené dekami, manželka s igelitkou před obličejem. Ve Vimperku předávám zmrzlou rodinu babičce, přikrývám odstavené auto dekou a jdu na vlak. Ten na štěstí funguje a mně se daří být ráno v Gottwaldově. Nasedám k hochům do Toyoty a odjíždíme – tentokrát směr Bratislava.

Máme před sebou dva dny na zkoušení a poslední úpravy. Zkušební jízdy probíhají na letišti ve Vajnorech. Také tady se nenudíme. Napřed se mi podaří omylem najet na odložené zadní sklo z Porsche a totálně ho zničit (přes noc bylo v ateliérech v Gottwaldově vytvarováno nové). V jednu chvíli jsem ztratil signál a auto mě začalo neovladatelně pronásledovat. Hoši málem pukli smíchy, když viděli jak před ním utíkám. Mně ale do smíchu moc nebylo.

Poslední vyšperkování detailů

Na karoserii se pracovalo ještě celou noc před natáčením. Soudruh režisér si přál odklopené přední světlomety a několik dalších „důležitých“ detailů.

Akce!

Akce začala 23. července v pět hodin ráno. Celou křižovatku zajišťovala bratislavská VB, aby byla prázdná a na vedlejším mostě stál celý filmový štáb včetně ruských zástupců a režiséra. Za mnou přišel kameraman s dotazem, kde po projetí svodidly dopadne pravé zadní kolo Porsche.

Jak mu vysvětlit, že budu rád když se vůbec do té „škvíry“ trefím. Ale nejistotu nesmíme dát najevo. Suverénně položím dlaň na trávu. On pečlivě 15 centimetrů od mé dlaně nainstaluje kameru (za 65 tisíc).

Skok smrti v přímém přenosu

Je krásné letní ráno a my tlačíme Porsche na start asi 50 metrů před svodidly. Odcházím s vysílačkou na druhou stranu silnice a dávám povel k nastartování. Start se povedl a kluci tlačí nastartovanou „Škodovku“ deset, dvacet, třicet metrů, ale auto se nechce rozjet. Hoši zapomněli zapnout přijímač. Mávám rukou na štáb – nic se neděje, zkušební jízda. Odtláčíme auto zpět a jede se znovu. Je zařazena „dvojka“ a já mírně přidávám plyn. Auto se rozjíždí pomalu, pomalu až příliš pomalu. S touhle rychlostí by to byl sjezd, ale ne skok. Zatáčím mírně vlevo, sjíždím po silnici dolů a zastavuji. Opět mávám na štáb – druhá zkouška. Z protějšího mostu se ozývá potlesk – mají nás za profesionály, kteří nic neponechávají náhodě. Nenápadně se domlouváme co dál. Zbývá jediná možnost. Auto si nechávám postavit přímo před sebe asi 15m od svodidel. Hoši vší silou nadzvedávají zadní část s koly do vzduchu a já dávám plný plyn. Další nastartování by motor asi stejně už nevydržel. Motor řve na nejvyšší výkon, kterého je ještě schopen, hoši auto pouštějí a to se řítí přesně tam, kam má.

Dole u vraku se začínají scházet přihlížející. Kameraman si odnáší neporušenou kameru s natočeným „skokem“ a z protějšího mostu na mě rukou kyne režisér. „Moloděc!“

Příští den se v novinách dočteme, že v Bratislavě vyhořel ateliér, ve kterém jsme minulou noc dělali poslední úpravy na Porsche – Škoda.

Antonín Hráček

P. S. Samotný film „Velký muž“ je tak trochu zahalený rouškou tajemství. Na internetu je nedohledatelný (?). Existuje z něj pouze tento nekvalitní krátký dobový záznam z VHS. Ale havárie a skok vozu Porsche, řízeného gottwaldovskými automodeláři, na něm je! Podívejte se:

Martin Lavay