Článek
„Pomůžeš mi prosím dva dny roznášet poštu? Musím ještě odpoledne na další brigády a nestíhám,“ požádala mě tento týden kamarádka, novopečená pošťačka.
„Jasně,“ souhlasil jsem a… neprohloupil. Stát se pošťákem byla mimořádně zajímavá zkušenost!
Boj o čas
Jak to mají na poště zařízené? Šikovně. Každá směna poštovních doručovatelů začíná už brzy ráno (obvykle už před šestou hodinou) předtříděním zásilek, následuje sportovní – chodecký okruh po rajonu a vše končí opět papírováním na „ústředně“.
Hlavně zde ale většinou platí sympatická rovnice: šikulové, kteří pracují pečlivě a systematicky, končí se vším už někdy po obědě, chaotičtí zoufalci i po sedmé večer.
Království tisíců gumiček
Kam oko pohlédne, samá gumička… Základní trik přípravy spočívá v tom, že si poštovní doručovatelé už ráno předtřídí oznámení, dopisy, rekomanda, složenky na peníze, letáky… podle jednotlivých čísel domů a bloků, přetáhnou si vždy takovýto „balíček“ gumičkou a dál už pracují s těmito většími „ogumičkovanými“ celky, které si na skládají na sebe do tašek.
Franta „rozvažeč“
Jeden z řidičů rozváží každý den ráno tyto předchystané tašky do uzlových bodů ve městě – do modrých schránek pro pošťáky. Další doručovatelé tak s sebou nemusejí celý den tahat vše, při pochůzce si jen postupně vyzvedávají poštu pro danou oblast.
Start! Jak se vyrábí teplo? Stačí jen mávnout rukou
„Ahoj!“ setkávám se s kamarádkou na smluveném místě ve městě (ranní přípravu absolvovala kolegyňka sama): je čas vyrazit. Pohled na teploměr: mínus čtyři stupně pod nulou. No tě pic!
„Dneska bude zima,“ usmívá se kamarádka a vytahuje pro mně speciálně zakoupené pošťácké rukavice. Kupodivu nezakrývají špičky prstů (aby se s nimi dobře manipulovalo s dopisy), ale přesto je v nich teplo – díky překlopné palčákové kapse, upevněné knoflíkem. „Ještě lepší je magnet, to pak vždy stačí jen mávnout rukou a prsty jsou v teple,“ představuje i další vychytávku dobrá víla.
Zipy už nejsou, co bývaly
Nejtěžší věci do modré kabely na kolečkách, další do modrého batohu na záda (zasloužil by si masivnější zip – celostátní výběrové řízení na poštovní batohy ale zřejmě vyhrál nějaký kamarád kamaráda), předtříděné letáky do ruky a… JDEME NA TO!
Crrr! „Dobrý den, paní Kadrnožková, poštááá, máte tu rekomando… :o)“
První dojmy?
Hřeje mě pocit, že jsme poslové (většinou) dobrých zpráv. Lidé nás vyhlížejí, usmívají se a my se usmíváme na ně… Stali jsme se součástí komunity, kterou mají lidé dlouhodobě rádi. A je to znát a těší to u srdce. Být pošťákem je příjemná, ale i zodpovědná, poctivá práce.
Krev!
Objevují se ale i první problémy. Kamarádka se věnuje náročnému předávání doporučených dopisů a peněz, já zápasím s gumičkami a házím do schránek předchystané letáky. A… zjišťuji, že je minimálně polovina všech poštovních schránek životu nebezpečná – lišty schránek mají ostré hrany a rohy!
„Škaredě jsem se pořezala a zkrvavila schránku hned první den, teď už si dávám pozor,“ povzdychává si kamarádka.
O poštovních zmetcích, hryzajících čelistích a přežvykujících kravách
Výrobci poštovních schránek jsou podle všeho opravdu naprosto pitomí. Schránky mají totiž nejenom nebezpečně ostré hrany, ale jsou často i tak úzké, že se do nich nevejdou širší dopisy. Je to až komický problém. Některé schránky pak uzavírá i záklopka s tak úmyslně tuhou pružinou, že doslova koušou a člověk z nich může mít obavy jako z ozubené tlamy bojového psa.
„Tubičky“ na noviny mají zase občas tak nepřirozeně malý průměr, že do nich musím časopis rolovat až násilím (pokud nejde dát jinam) a dokážu si představit, že bude tiskovina, po vytažení vypadat, jako by ji sežvýkala kráva – bohužel právě kvůli hlouposti výrobců schránek a naivitě lidí, kteří si takové zmetky kupují. Ach jo.
O Psu baskervillském a jiných chlupáčích
Apropo, co pošťáci a hafající hlídači? Co je pravdy na historkách o divokých honičkách, roztržených nohavicích a zoufalých skocích zoufalých pošťáků přes branky a ploty?
No, něco na nich možná bude. Spousta voříšků nás skutečně vítá (i rozkošnicky se protahující kočky za jinovatkou zkrášlenými okny, kanárci v klecích i hejna ptactva v mrazu u krmítek). Většina domácích hlídačů na nás ale vesele vrtí ocásky a k rodinným domům často nemusíme chodit ani přímo, protože mají schránky na plotech.
Zamilovaná psaníčka? Dobrá zpráva – občas ano
„Vyúčtování…“ „Dostanete slevu…“ „Výhodný nákup…“ Většinu pošty už dnes tvoří jen strojově psaná tištěná oznámení bank a dodavatelů elektřiny. Romantika vzala takřka za své a klasických dopisů je jako šafránu. I když…
Tady kdosi posílá paní Emílii ručně psaný dopis polepený cizokrajnými známkami až ze zámoří. Kdo ví, možná je od vnučky, světoběžnice, která s láskou myslí na svoji babičku. Podle jména by to tak vypadalo. To pošťáckou duši vždy zahřeje…
Ilustrační obrázek: Joseph Bernard Venus and Cupid (volné dílo, Wikipedie)
Komu co patří?
Přečíst vizitky na schránkách, případně zkontrolovat nenalezené jméno na zvoncích je ale někdy problém. Lidé jsou sami proti sobě, škrabou, štítky mají miniaturní nebo je nemají vůbec! Jako laik nad tím žasnu. A pak si někdo stěžuje, že nedostal poštu…
Jinde jsou ale pro změnu chytří a vzorní a rozhození dopisů do schránek trvá jen pár vteřin: to když má celý vchod jmenovky jednotné a navíc dostatečně velké. Paráda.
Jména? Je čas i na pubertální vtípky
„Jééé, Sobotka, tady bydlí bývalý premiér!“ „Tady Koukalová naše krásná biatlonistka…“ „A tady je i doupě masových vrahů, manželů Stodolových!“ dělám si legraci. „A tady dokonce bydlí i nejslavnější kůň: Železník, z Velké pardubické!“ :o)
Lidské příběhy…
Lidé jsou vůbec alfou a omegou celého našeho snažení. U vchodů většinou během mrazivého dopoledne potkáváme milé a usměvavé důchodce. „Dobrý den, paní Nováková, mám přijít s poštou nahoru? Posledně vás tak bolely nohy,“ domlouvá se kamarádka se stařenkou domovním telefonem.
V ubytovně pro sociálně slabé nás ale vítá i dav drsňáků s potetovanými bicepsy, mastnými vlasy a ve vytahaných, špinavých svetrech. „Už přišly složenky?“ usmívají se ale i tato lamželeza mezerami v chrupu.
„Občas ale mívám i trochu strach,“ svěřuje se kamarádka.
Zvláštní kapitolou jsou i pak příjemci pošty, kteří vyhlížejí pošťačku už před domem: „Můžete mi prosím dát tu zásilku už tady, nechci aby se o ní dozvěděl někdo jiný,“ šeptá k nám žena se záhadným výrazem v obličeji… Co asi skrývá?
Denní trasa – přibližně 7,5 km
Mrzne až praští a mně už pořádně polí nohy i záda od věčného shýbání s balíky letáků u schránek. „Máme za sebou pět kilometrů, ještě dva a půl,“ informuje mě kamarádka a upozorňuje na dvě místa, kde se dá chvilku odpočinout v teple a zahřát čajem z automatu.
Špiclování a šmírování
Ve vchodu lékařské ordinace nás přitom pozoruje a natáčí kamera. S „moderní“ technikou si užíváme i jinak: „Dnes s sebou povinně musím nosit GPS, sledují moji trasu,“ svěřuje se mi s povzdechem kolegyňka.
„Tak to bysme si mohli občas tu GPS přehodit přes silnici, ať si myslí, že děláš desetimetrový skoky, nebo desetkrát obkroužit poštovní schránku, ať si mají šmíráci na ústředně s čím lámat hlavu,“ dělám si legraci.
Konec dobrý, všechno dobré
Celkový pozitivní dojem ale ani tato „moderní“ piha na kráse zkazit nemůže. Obcházíme poslední čtvrť a posledních deset panelových domů a dokončujeme náročnou pochůzku.
Hotovo? Zdaleka ne, ale mrazivý maratón ulicemi už je za námi. Uff, bylo to obtížné, ale zvládnutelné.
Pak už jen ve tři odpoledne hltáme pozdní oběd z rychlého občerstvení na rohu, kamarádka se loučí a jde „papírovat“ do centrály.
A já jdu psát další reportáže a mám jasno: být pošťákem je zajímavé i náročné. Tohle povolání si zaslouží úctu a uznání.
Pošťácké práci čest!
Martin Lavay
P. S. Poštu jsem takhle s kamarádkou roznášel v zimě, v roce 2019. Změnilo se od té doby něco podstatného? K lepšímu? K horšímu? Jaké máte s pošťáckou profesí osobní zkušenosti vy?
