Článek
„Pod celou Jižní Amerikou se nachází rozsáhlá síť podzemních chodeb dlouhých stovky až tisíce kilometrů, spojujících nejenom prastará lidská sídla, ale i současné jihoamerické státy: Ekvádor, Peru, Bolívii, Argentinu, Uruguay. Vybudovali je Inkové, kteří žili současně na povrchu země i hluboko v podzemí,“ tvrdili dlouhá léta mnozí badatelé.
Popularizátoři
Legendu o jihoamerických podzemních tunelech v roce 1615 poprvé představil světu kronikář španělského dobyvatele Franciska Pizzara, Felipe Guaman Poma de Ayala (1535–1616). Jeho sdělení bylo ještě poměrně střízlivé: Ayala popsal nalezené dutiny jako štoly, ve kterých kutali Inkové zlato.
Ruská mystička, Helena Petrovna Blavatská, hlásala na přelomu 19. a 20. století odvážnější teorii. V knize Odhalená Isis aneb Hlavní klíč k mystériím starověké a moderní vědy a teologie považovala jihoamerické podzemní dutiny – chodby a sály – přímo za sídla Inků, kteří žili současně „nahoře i dole“.
Legendu o doposud neprozkoumaném podzemí pod inckou říši v roce 1945 ještě více zpopularizoval spisovatel Harold Tom Wilkins (1891–1960), když vydal knihu Dávné záhady Jižní Ameriky.
A v neposlední řadě v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století se tajemnými jihoamerickými podzemními tunely podrobně zabýval i známý švýcarský záhadolog Erich von Däniken (nar. 1935), který je měl i navštívit a prozkoumat společně s Januszem Juanem Moritzem, argentinským badatelem maďarského původu. Oba dva v podzemí údajně zaujaly například prastaré hieroglyfické nápisy, podivné kovové pláty nebo nazelenalé světlo prostupující z hlubin skrze stěny štol…
Co na to seriózní věda?
Nejpřekvapivější zjištění ale přinesly současné archeologické výzkumy (2010, 2017, 2019…). Podle profesora Heinricha Franka, z Federální univerzity v Rio Grande de Sul v Rio de Janeiru, podzemní tunely pod Jižní Amerikou skutečně existují. Jsou jich stovky, možná i tisíce, ale nevybudovali je staří Inkové, nýbrž… obří pravěcí lenochodi a pásovci!
Heinrich Frank nejprve podrobně zmapoval, kde se v Jižní Americe populární dutiny nacházejí – konkrétních lokalit objevil přibližně patnáct set (tunely většinou odkryli stavební dělníci při budování silnic a dálnic). Změřil rovněž průměry jejich vstupů. Ty překvapivě obvykle dosahovaly hodnot jen okolo jednoho a půl až dvou metrů. Nakonec změřil i délku tunelů: ty byly většinou dlouhé jen okolo čtyř metrů (některé ale měly délku až dvacet metrů a obsahovaly několik odboček).
Nejzásadnější zjištění učinil badatel při analýze povrchu stěn zkoumaných tunelů. Takřka vždy se na nich objevovaly výrazné obří škrábance a rýhy. Díky nim nakonec Frank dospěl, k již zmíněnému závěru, že jihoamerické tunely vydlabali… pravěcí lenochodi rodu Glossotherium či Scelidotherium nebo prapásovci rodů Propraopus, Pampatheres či Etutatus. Vyhloubili je svými velkými tlapami opatřenými drápy.
Pravěcí lenochodi a pásovci žili v Jižní Americe přibližně před deseti až osmi tisíci lety, dosahovali délky přibližně čtyř metrů, vážili průměrně jednu tunu a podzemní nory si hloubili podobně jako dnešní syslové, jezevci nebo bobři.
„Neexistuje žádný geologický proces, díky němuž vznikají dlouhé tunely s kulatým nebo elipsovitým průřezem, které se větví a míří nahoru i dolů a na jehož zdech jsou stopy drápů,“ uzavřel své pátrání Heinrich Frank a vyřešil tak populární záhadu, nad kterou si lámaly hlavy stovky badatelů dlouho před ním.
Zdroje a další info:
