Článek
Představte si obyčejný panelák v 70. letech. V jednom z bytů zemře člověk. Přijde lékař, provede prohlídku – ale tělo nemusí být okamžitě odvezeno. Co následovalo, nebylo ponecháno jen na rodině. Československé předpisy určovaly další postup poměrně přesně.
Podle tehdejší vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 47/1966 Sb. muselo být úmrtí mimo zdravotnické zařízení oznámeno příslušnému orgánu nebo obvodnímu lékaři. Po prohlídce následovalo zajištění dalšího postupu se zemřelým.
A právě tady se objevuje zajímavé pravidlo. Pokud byla v místě vhodná místnost pro dočasné uložení zemřelých, mělo tam být tělo člověka zemřelého mimo zdravotnické zařízení přemístěno nejpozději do osmi hodin po prohlídce, pokud nebylo převezeno například do krematoria, na pohřebiště nebo k pitvě.
Jenže osm hodin neznamenalo vždy osm hodin na hodinkách. Doba mezi 22. hodinou večer a 6. hodinou ráno se do této lhůty nezapočítávala. Člověk, který zemřel doma večer, tak mohl v určitých případech zůstat v bytě až do následujícího dne. Nešlo tedy automaticky o okamžitý odvoz, jak si ho můžeme představovat dnes.
Přesná pravidla platila také pro pohřeb. Stejný předpis uváděl, že zemřelý měl být zpravidla pohřben nejpozději do 96 hodin, ale ne dříve než 48 hodin po smrti. I zde samozřejmě existovaly výjimky, například v souvislosti s pitvou.
Na konci 80. let starší předpis nahradila vyhláška č. 19/1988 Sb.. Také ta řešila úmrtí mimo zdravotnické zařízení a další nakládání s tělem zemřelého velmi podrobně.
Pro dnešního člověka je možná nejzajímavější právě obyčejná představa tehdejšího večera: za dveřmi panelákového bytu mohl po lékařské prohlídce ještě několik hodin ležet zemřelý člen rodiny a všechno přitom probíhalo podle tehdejších pravidel.
Je to jedna z těch méně známých stránek života v Československu, o kterých se dnes příliš nemluví.
