Článek
Když se nám narodilo první vnouče, byla jsem přesně ta babička, které se celá rodina trochu směje. Hračky jsem měla doma dřív, než vnuk uměl chodit, a z každé návštěvy jsem měla v telefonu tolik fotek, jako bych dokumentovala významnou historickou událost. O tři roky později přibyl druhý vnuk a náš byt se definitivně přizpůsobil. V obýváku krabice lega, v koupelně dětské kartáčky a v mrazáku nanuky, které jsme s manželem měli přísně zakázáno jíst.
Kluci u nás začali také přespávat. Nejdřív jednou za měsíc, když si dcera s manželem chtěli zajít do kina nebo na večeři. Byla jsem ráda. Udělali jsme palačinky, vyrazili ven a večer pustili pohádku. Postupně ale začali jezdit častěji. Jednou za čtrnáct dní, potom skoro každý víkend. Ani nevím, kdy přesně se z občasného hlídání stala pravidelná sobotní služba. Ve čtvrtek mi většinou přišla zpráva, v kolik děti v sobotu dorazí. Už ne otázka, jestli můžu, ale rovnou čas příjezdu.
Dlouho mi to vlastně nevadilo. Vnoučata mám ráda a byla jsem ráda, že se mnou chtějí být. Jen jsem si postupně všimla, že naše víkendy mají pevný scénář. Dopoledne nákup, odpoledne hřiště, večer pohádka a v neděli vrátit děti rodičům. Potom doma posbírat lego, objevit pod gaučem půlku rohlíku a hledat druhou ponožku, která během víkendu záhadně zmizela. Manžel tomu začal říkat moje babičkovská víkendová směna. Smála jsem se tomu, protože na tom vlastně něco bylo.
Pak mě kamarádka, kterou znám ještě ze školy, pozvala na sobotní výlet. Skoro půl roku jsme hledaly termín, kdy bychom mohly obě, a tentokrát to konečně vyšlo. Ve čtvrtek mi jako obvykle napsala dcera, že kluky přiveze v sobotu kolem desáté. Odpověděla jsem, že tentokrát nemůžu, protože už mám program. Čekala jsem obyčejné „dobře, tak příště“. Místo toho začala zjišťovat, kam jedeme, jestli výlet nejde přesunout a nakonec mi oznámila, že s manželem už mají na sobotu vlastní plán a počítali s tím, že děti budou jako vždycky u nás.
Právě to „jako vždycky“ mě zarazilo. Já totiž celou dobu žila v přesvědčení, že jim pomáhám. Dcera už to očividně vnímala jako běžnou součást rodinného programu. Sobota znamenala babičku podobně samozřejmě jako středa plavání nebo pondělí školku. Něco jako pravidelná služba, jen bez otevírací doby a s domácími palačinkami.
Na výlet jsem nakonec odjela, i když jsem první hodinu měla výčitky. Pořád jsem kontrolovala telefon a přemýšlela, jestli nejsem špatná babička, když jsem jednou dala přednost vlastnímu programu. Pak se mě kamarádka u oběda zeptala, kdy jsem naposledy měla celou sobotu jen pro sebe. Chtěla jsem odpovědět okamžitě, ale zjistila jsem, že vlastně nevím.
Po návratu jsme si s dcerou sedly a celou věc probraly. Žádná velká rodinná hádka se nekonala. Spíš jsme zjistily, že jsme několik měsíců fungovaly podle pravidla, na kterém jsme se nikdy nedohodly. Ona byla přesvědčená, že mi pravidelné hlídání vyhovuje, protože jsem nikdy neprotestovala. Já zase předpokládala, že je samozřejmé, že někdy budu chtít mít vlastní program.
Dnes u nás kluci pořád přespávají a pořád jim dělám palačinky. Někdy přijedou dvakrát za měsíc, jindy máme několik víkendů volných. Změnila se vlastně jen jedna maličkost – dcera se nejdřív zeptá, jestli můžu, a teprve potom něco plánuje.
Vnoučata miluji úplně stejně jako předtím. Jen jsem zjistila, že mezi babičkou, která ráda pomůže, a babičkou, která má každou sobotu automaticky službu, je docela podstatný rozdíl.
