Článek
S Janou jsme seděly v jedné kanceláři skoro tři roky. Nebyly jsme nejlepší kamarádky, ale dobře jsme spolu vycházely, chodily na oběd a v práci si běžně pomáhaly.
Když se po téměř měsíční nemocenské vrátila, čekaly na ni stovky e-mailů, několik rozdělaných úkolů a telefon, který skoro nepřestával zvonit. Bylo mi jí líto, a tak jsem nabídla pomoc.
První den jsem převzala dva menší úkoly, potom dokončila tabulku pro klienta a zkontrolovala prezentaci. Brala jsem to jako samozřejmost. Kdybych se po měsíci vracela já, také bych byla ráda, kdyby mě kolegové nenechali ve všem vykoupat.
Jenže uběhl týden, potom druhý a Jana už žádný pracovní skluz neměla. Moje pomoc ale pokračovala.
Skoro každý den se objevilo něco, co potřebovala „jen rychle“ udělat. Jednou tabulka, podruhé nabídka, jindy telefonát klientovi. Samostatně šlo o drobnosti, ale dohromady už mi zabíraly dost času.
Definitivně mě to začalo štvát ve chvíli, kdy jsem jedno odpoledne dokončovala její podklady, zatímco ona seděla v kuchyňce s kávou a řešila s kolegyní víkend. O pár dní později jsem za ni zase něco kontrolovala a ona si vedle mě prohlížela telefon.
Tehdy mi došlo, že už jí nepomáhám zvládnout návrat po nemoci. Prostě si zvykla, že část její práce udělám já.
Přesto jsem nic neřekla. Nechtěla jsem kvůli několika drobnostem vytvářet v kanceláři nepříjemnou atmosféru.
Pak přišla pondělní porada.
Šéf se dostal k jednomu z Janiných projektů. Poslední týdny jsem na něm strávila tolik času, že jsem některé podklady znala lépe než ona. Projekt dopadl dobře a šéf ji pochválil za to, jak rychle se po nemocenské dostala zpátky do pracovního tempa.
Čekala jsem alespoň krátkou zmínku o tom, že jsem jí pomáhala.
Místo toho Jana s úsměvem poznamenala, že poslední týdny sice nebyly jednoduché, ale když si člověk umí dobře zorganizovat práci, všechno se dá zvládnout.
Málem mi zaskočila káva.
V tu chvíli se mi vybavily všechny tabulky, telefonáty a prezentace, které jsem za ni během posledních týdnů řešila. A také mi došlo, že jsem si za to částečně mohla sama. Nikdy jsem totiž neřekla ne.
Příležitost přišla ještě ten den. Jana potřebovala dokončit tabulku před odpolední schůzkou a automaticky se obrátila na mě.
Tentokrát jsem jí napsala, že mám vlastní práci a nestihnu to.
Tabulku zvládla sama.
Druhý den potřebovala zkontrolovat nabídku. Poslala jsem jí pouze podklady. Když chtěla pomoct s klientem, dostala ode mě kontakt. Během několika dní její prosby téměř zmizely.
Kupodivu se ukázalo, že svou práci zvládne.
Nějakou dobu mezi námi panovalo lehké napětí. Přestaly jsme společně chodit na oběd a komunikovaly hlavně pracovně. Asi po týdnu za mnou ale Jana přišla sama. Přiznala, že si zvykla na moji pomoc víc, než bylo zdravé, a omluvila se.
Dnes spolu zase normálně vycházíme a občas si pomůžeme. Jen už mám nastavenou hranici, kterou jsem předtím neměla.
Pomoci kolegovi, který je nemocný nebo nestíhá, je podle mě naprosto normální. Problém nastává ve chvíli, kdy se z laskavosti stane samozřejmost.
A od té doby si dávám pozor ještě na jednu věc.
Když někdo dostane pochvalu za to, jak skvěle si zorganizoval práci, možná stojí za to zjistit, kdo všechno mu ji ve skutečnosti organizoval.
