Hlavní obsah

Aljašská ostuda: Jak červený koberec Hitlerovi v roce 1940

Foto: Martin Procházka, AI generated (GROK)

O víkendu jsme byli svědky velice smutné podívané, kdy se válečnému zločinci, který rozpoutal brutální konflikt v Evropě, dostalo vřelého přijetí se všemi poctami.

Článek

Pro mír má smysl občas něco obětovat. V zahraniční politice občas musíte spolknout ropuchu, pravil kdysi Karel Schwarzenberg. Vše má ovšem nějakou míru a toto bylo dalece za ní.

Nic proti vrcholnému summitu dvou zemí s největšími jadernými arzenály na planetě. Určitě si umím představit některé dílčí cíle, které mohly být jednáním dosaženy. Třeba návrat unesených ukrajinských dětí nebo válečných zajatců, z nichž někteří trpí v nelidských podmínkách i několik let. Vážnosti situace a témat by odpovídali i skromnější kulisy, to by však nesměl být prezidentem Spojených států egomaniak Donald Trump.

Pompézní přijetí člověku, který má na svědomí krvavou válku, statisíce mrtvých v boji, miliony uprchlíků a tisíce zdokumentovaných válečných zločinů proti civilistům, prostě nepřísluší. Pokud stál Donald Trump o hezké fotky a Nobelovu cenu míru, měl by nejprve doručit nějaké výsledky.

Že výsledky nejsou pak nemusí být nutně chybou Donalda Trumpa, ale tím, že Vladimír Putin je tím, kým je. Jeho mocenské postavení mu vlastně neumožňuje směřovat k míru, protože konec rozjeté ruské válečné mašinerie by ho ohrozil.

Co tedy máme na stole za onen červený koberec pro válečného zločince? Nemáme absolutně žádný reálný posun ruské pozice, která by naznačovala alespoň jen teoretickou šanci na mír. Donald Trump přestal usilovat o příměří a podle not přivezených Putinem chce nově komplexní mírovou dohodu. V dílčích otázkách zajatců a unesených dětí žádný viditelný posun.

Nákladem za toto nic je výrazné posílení prestiže Vladimíra Putina doma i navenek. Opětovné posílení víry v to, že agresí může dosáhnout alespoň části svých cílů. Posílení víry v to, že kombinace vlivových operací a agresivní diplomacie umožní Rusku jinak hospodářsky násobně silnější Západ ponížit a porazit. Vzrostla rizika eskalace konfliktu do globální úrovně.

Bylo opravdu nechutné pozorovat ta přátelská gesta a chemii vzájemného porozumění mezi Trumpem a Putinem, obzvláště v kontrastu s přijetím Zelenského v Bílém domě. Neznamená to ještě, že to musí mít pro Ukrajinu praktické důsledky, ale nutí to k zamyšlení, jak odporně musí chutnat ta ropucha ze Schwarzenbergova citátu.

Putin dal na stůl nabídku příměří, pokud se Ukrajina stáhne z doposud nedobytých částí Donbasu. On se prý pak nebude snažit o další postup v Záporoží a Chersonské oblasti. Podle odhadů vojenských analytiků britského ministerstva obrany by současným tempem Rusové dobývali ona území nejméně 2 roky za cenu zhruba 2 milionů životů ruských vojáků. V Záporožské a Chersonské oblasti žádnou ofenzivu nedělají, protože na to naštěstí nemají síly.

Všichni asi chápeme, že tahle nabídka je past. Chápe to Donald Trump? Že na to nemáme sebejistou odpověď, je samo o sobě děsivé. Přestože my zde vidíme průhlednou past, mnichovskou analogii, opuštění cenných opevněných pozic s jistotou, že Putin zaútočí, jakmile se mu to bude hodit, Donald Trump může chtít věřit v sílu svého ega. Jeho ego mu může říkat, že Putin by si nedovolil porušit slovo, které dává jemu.

Putin ovšem z Donalda Trumpa žádný respekt nemá. Američtí prezidenti přicházejí a odcházejí, zatímco Putin je věčný. Vlastně si může s novým útokem počkat, až bude mít Trump svoji vysněnou Nobelovu cenu míru. Možná by ze zdvořilosti k Trumpovi mohl provést i nějakou operaci pod falešnou vlajkou, aby to vypadalo, že příměří bylo porušeno Ukrajinou. Možná, že se s tím už ani nebude obtěžovat, protože ve výsledku je to jedno.

Analogie z Mnichovem 1938 samozřejmě trochu kulhá v tom, že tehdy se ještě neválčilo. Chamberlain a Daladier tehdy upřímně věřili, že masovému umírání ve válečné vřavě zabrání. Válka na Ukrajině už ale probíhá více než tři roky. Transformace ruské ekonomiky z válečného stroje k normálu by si vyžádala obrovské změny v tocích peněz a distribuci moci. To Putin riskovat nemůže. Dokud jeho režim existuje, skutečná cesta k míru je zavřená.

Ti, co se poučili z naší krvavé historie, tohle samozřejmě vědí. Nyní se musejí bolestně koukat, jak se nejmocnější muž na planetě chystá historické chyby v ústupcích agresorovi opakovat. Pokud to shora pozorují Churchill a Roosevelt, musejí se chytat za hlavu. Oni by Hitlerovi určitě červený koberec nenatahovali.

------------------

Zdroje:

Poznámka autora: Článek vznikl v neděli večer, tedy před pondělními událostmi.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz