Článek
Najednou se mým článkům přestalo dařit a přestaly se dostávat na hlavní stránku Seznam.cz, což je pro autora na Médiu přes veškerou sílu vlastních sociálních sítí klíčové pro čtenost i výdělek. Zpočátku jsem to přikládal poklesu frekvence mého psaní v důsledku obskakování manželky před narozením druhého potomka.
No nedalo mi to. U článku, který se na sociálních sítích jevil velmi úspěšně, a přesto se mu zařazení na hlavní stránku seznam.cz nedostalo, jsem se dotázal, co konkrétně tento článek diskvalifikovalo. Odpovědí mi bylo, že příspěvky politiků – všech, plošně, bez ohledu na výši pozice a politickou orientaci – umisťujeme nejvýše na Medium.cz. Au.
Médium.cz trpí chronicky prachmizernou komunikací ke svým autorům, takže nebylo překvapivé, že tuhle informaci fakticky veřejně nikde nenajdete. Nicméně pro mě to znamenalo, že veškerý ten čas věnovaný vytvoření kvalitních článků byl vynaložen zbytečně. Usiloval jsem o kvalitu hodnou hlavní stránky, které jsem ovšem nemohl dosáhnout, i kdyby byly ty články opravdu TOP.
Vlastně je velké štěstí, že mě psaní článků neživí a výpadek příjmů z Média mě nijak neohrožuje. Pro člověka, který by se tvorbou obsahu živil, by to byla mnohem větší rána a mnohem větší nespravedlnost.
Jak to je s mojí politickou aktivitou a veřejným angažmá obecně? Když jsem začal psát ještě při studiu svůj první blog na Idnes, doma nebyli nadšeni. Ne proto, že by nesouhlasili s obsahem, ale proto, že je tam moje jméno, moje fotka a co když mi to v budoucnu bude na překážku v kariéře a životě?
Pro mě námitka nesrozumitelná. Já znal pouze svobodný svět, kdežto moji rodiče prožili značnou část života ve světě, kde bylo pro přežití nutné držet hubu a krok, a hlavně moc nevyčnívat. Ve světě, kde je lépe své úspěchy skrývat, a naopak si v mezích společenské normy furt na něco stěžovat, aby si náhodou okolí nemyslelo, že se máte moc dobře. Ve světě, jehož odrazy pozoruji v české společnosti dodnes a který upřímně nesnáším.
Rodiče byli, stejně jako mnoho lidí v Česku, původní členové ODS, kteří ze zklamání stranu opustili v roce 1998 a svojí deziluzí z politiky mě odrazovali od aktivnějšího zapojení jak do politiky, tak do veřejného života obecně. Dnes už vědí, že se tenkrát mýlili a že schopnost veřejného vystupování je velmi důležitá nejenom v politice, ale i v komerční sféře.
Jediná politická strana, do které jsem kdy vstoupil, byla TOP 09. Učinil jsem tak v roce 2013 poté, co jsem zkousl hořkost porážky v kampani za Karla Schwarzenberga. Motiv tehdy byl stranu podpořit placením ročního členského příspěvku, na nic více jsem tehdy necítil kapacitu. Práce v Praze mi umožňovala mnohem větší zapojení do zajímavých akcí v hlavním městě než do schůzí v jižních Čechách.
Změna nastala někdy v roce 2016, kdy šla TOP 09 do nadcházejících voleb sama a já šel poprvé na regionální schůzi poznat lidi, se kterými v té straně vlastně jsem. Trochu to nabralo spád, jehož výsledkem jsem se v následujících letech stal předsedou regionální organizace na Písecku, pravidelným členem krajského výboru i delegátem celostátního sněmu. V květnu tohoto roku jsem byl zvolen místopředsedou krajské organizace v jižních Čechách.
Přesto považovat mě za politika je trochu odvážné. Nemám žádnou veřejnou volenou či jmenovanou funkci a do poslanecké sněmovny nekandiduji. Medium však na mě pohlíží jako na politika a moji tvorbu předem odsuzuje k nezdaru.
Ne, že bych pro Médium neměl pochopení. Novinářská obec a vydavatelé jsou pod permanentními útoky politiků i jejich fanatických příznivců ze stranění tomu či onomu. Zařazování textů politických kandidátů na hlavní stránku Seznamu by někdo mohl s trochou fantazie vykládat jako exkluzivní podporu stylisticky zdatným kandidátům a jak k tomu kandidáti SPD, jejichž životním úspěchem je dát dohromady souvislé dvě věty, potom přijdou? Co když si Babiš bude stěžovat, že editoři nevzali v potaz kvality jeho textu ve stylu dadaismu?
To, že to chápu, ale neznamená, že je to v pořádku. Kdepak, tento přístup je ze strany Média jen ukázkovou českou malostí, stažením kalhot před brodem a rezignací na profesní hrdost. Pokud provozuji službu, jejíž kvalita stojí a padá se schopností editorů oddělovat pro čtenáře zrno od plev a podporovat tvorbu kvalitních autorů, je ostudou předběžně rezignovat na schopnost stát si za kvalitou své práce a za každou cenu se snažit předcházet situacím, kdy by mohla být konfrontována.
Zároveň mě Medium fakticky říká, že jsem možná dobrý autor, ale tím, že jsem člen politické strany, se stávám méněcenným. Ozvěna minulosti. Milý autoři, chcete-li být úspěšnými autory, tak se politicky neangažujte anebo to alespoň před Médiem zatajte. Je mi to odporné stejně, jako rady rodičů, že bych neměl být se svými názory moc vidět. Takový svět já nechci.
Jsme zvláštní společností, která by chtěla v čele země supermany a více žen v politice, ale chováme se podle starých vzorců. Vzorců, kde na každého, kdo se zapojí do veřejného dění, házíme kýble špíny. Politiku bereme jako podřadnou profesi. Z tohoto vzorce i redakce Média stvořila hloupé pravidlo, ve kterém se mé texty až do voleb na hlavní stránku nepodívají a z desetitisíců čtenářů jsou stovky nebo maximálně jednotky tisíc. V předvolební době, která překypuje zajímavými tématy, to bolí obzvláště.
Možná to bolí jenom mě, protože až na několik výjimek politici zpravidla nedisponují čtivým psaným projevem. Buď ty texty nejsou moc dobré (zdravím Jiřího Paroubka) nebo jsou dokonce tak strašné, že i sám politik se jimi raději nechlubí. Pokud už je potřeba se k něčemu touto formou vyjádřit, najme si shadow writera, který jim ten text napíše a někde je pak vydán pod jejich jménem.
Na Médiu píše mnoho dobrých glosátorů a komentátorů, kteří buď v politické straně nejsou nebo to veřejně nepřiznávají. Oni budou svými články tvořit veřejnou debatu. Já jsem z ní zdá se vyloučen, ale úplně se nevzdávám, přestože bude mé publikum komornější.
Já si nebudu vybírat, zda chci být politikem nebo člověkem, zůstanu i nadále obojím, protože tak to má být. Možná někdy přijde den, kdy budeme považovat přihlášení se k hodnotám skrze členství v politické straně za naprosto samozřejmé a nenapadne nás dívat se na lidi, kteří se aktivně podílejí na směřování země, jako na něco divného, co potřebuje speciální pravidla. Možná někdy přijde den, kdy si nedovolíme na sociálních sítích druhému napsat, co bychom si nedovolili říci tváří v tvář. Možná jednou z té české malosti vyrosteme, ale je před námi očividně ještě dlouhá cesta.
