Článek
Izraelská rozhodnost umožnila zachování vlastního státu i ve zdánlivě beznadějných situacích. Před šestidenní válkou stál Izrael proti sjednocujícím se arabským státům s papírově mnohem větší vojenskou silou. Skvělé provedení leteckého úderu proti egyptskému letectvu, kdy bylo během několika hodin zničeno 419 egyptských letadel, poměr sil zvrátilo.
Izraelská armáda se ukázala být velmi schopná i na zemi a ač se zde izraelský postup neobešel beze ztrát, zasadil svým nepřátelům tak tvrdé rány, že i pod tlakem mocností arabské státy souhlasily s příměřím.
Evropa je v úplně jiné situaci. S vysokou životní úrovní a úrovní HDP srovnatelnou se Spojenými státy je ohrožována největším státem na světě co do rozlohy, nicméně jehož HDP se nachází hluboko pod Itálií.
Bohužel pro EU je příznačné, že se nejedná o federaci, ale o 27 států s vlastními partikulárními zájmy, které k posunu vpřed potřebují tlak vnějších okolností nebo velmi silný leadership v čele velkých zemí Německa a Francie.
Ten ovšem Německo v uplynulém období postrádalo. Po kancléři Olafu Scholzovi zůstane ruská agrese, drahé energie, úpadek německého průmyslu i vlivu. A samozřejmě dokonalý protiklad izraelské rozhodnosti – „scholzování“.
Je těžké zodpovědět otázku, zda mohlo Německo ruskému vpádu na Ukrajinu zabránit. Rusové si v každém případě naši neochotu přímo se za Ukrajinu postavit vyložili jako naši slabost a volnou ruku k čemukoliv. Německá vláda zprvu odmítala poskytnout jakoukoliv vojenskou pomoc s tím, že to přece již nemá cenu. Rusové měli podle svých plánů za tři dny ovládnout Kyjev.
Papírové předpoklady jsou jedna věc, reálná bitva ale může vypadat úplně jinak. Ruské vítězství bylo doslova rozstříleno u letiště Hostomel, kde se ruské vojenské elitě zprvu bránilo jen 300 dobrovolníků, ale ve statečném odporu sestřelili mnoho ruských vrtulníků a s posilami zabránili tomu, aby bylo letiště použitelné jako předmostí pro útok na Kyjev.
Rusové se na zemi zasekli v dlouhých kolonách, které Ukrajinci začali efektivně likvidovat a začínalo být jasné, že ruské bleskové vítězství se nekoná. I tak ale platilo Německo jako velká brzda vojenské pomoci, zejména v dodávkách tanků Leopard, ke kterým odmítala dát Scholzova vláda souhlas i jiným státům.
Zatímco se Scholz vymlouval na hrozby eskalace a reminiscencí 2. světové války, kdy budou opět německé tanky bojovat proti ruským, Česko už první tanky a obrněné transportéry posílalo, dokonce jako první země NATO. Málokdy je člověk na svoji vládu tak pyšný.
Dnes už Německo dodává Ukrajině i těžké zbraně tak nějak samozřejmě, jen rakety dlouhého doletu pod stejnými záminkami opět odmítá. Pomoc Ukrajině zůstává opatrná a váhavá, jako by si Scholz snad nebyl jistý, čeho chce na Ukrajině dosáhnout.
Není přitom potřeba přejmout kompletně izraelský přístup, kdybychom proti ruským silám na Ukrajině vrhli síly NATO. Ta bitva by byla krátká, přesto s nenulovým rizikem jaderné eskalace. To ovšem není nulové ani dnes. Pamatujme, agresor nepotřebuje důvod k agresi.
Vůbec nejhorší je přistoupení na to, že necháváme agresora kreslit nějaké červené linie a pořád kalkulujeme, co udělá při jejich překročení. Nehrajeme svoji hru, ale hru agresora. Na něco takového by Izrael nikdy nepřistoupil. To my musíme dávat červené linie!
Větší rozhodnost a cílevědomost mohla konflikt zkrátit a ušetřit mnoho ukrajinských životů. Pomáháme stále málo a pomalu, zatímco Putin vysílá další hordy ruských i severokorejských vojáků na smrt.
Scholze budou dějiny odsuzovat ne za to, co udělal, ale zejména za to, co neudělal. Kromě váhavé vojenské pomoci zejména špatná, respektive žádná reakce na energetickou krizi. Jen pod velkým tlakem mírně prodloužil provoz posledních tří německých jaderných elektráren s výkonem 4 055 MW, které ročně vyprodukovaly 32 TWh levné stabilní bezemisní elektřiny, v německém jaderném mixu sice jen 6%, ale je to srovnatelné s produkcí českých jaderných bloků.
Pokud to chcete nahradit solární energií, potřebujete instalovaný výkon téměř 30 000 MW zabírající plochu téměř 13 tisíc hektarů. Vypínat funkční jadernou elektrárnu je v tomto kontextu prostě špatné rozhodnutí.
Tranzitní poplatky za plyn zrušené až ke konci roku 2024 při absenci zákazu dovozu ruského plynu tento na evropském trhu zvýhodnily. Dokonce ani ukončení podpory elektromobility není příliš konzistentní s tím, co bychom nazývali strategií odklonu od ruských fosilních paliv.
Samozřejmě, žádný tento krok nebyl veden se zlým úmyslem, všechny mají určité zdůvodnění. Ale co je podstatou toho rozdílu mezi přístupem Izraele a Německa?
Opravdu to není o odvaze něco rozstřílet. Je to o tom, že všechna politická rozhodnutí Izraele jsou vždy zvažována v kontextu nejvyšší priority – národní bezpečnosti. Každý diplomatický a hospodářský krok zapadá jako perfektně padnoucí dílek skládačky do ucelené strategie, jejíž výsledným obrazem je velmi úspěšný stát.
Německu není potřeba vyčítat sázku na levný ruský plyn v transformaci energetiky. Je mu potřeba vyčítat naprostou neschopnost reakce v okamžiku, kdy se riziko naplnilo. Evropě jakákoliv konzistentní strategie stále chybí. Nejsme schopni propojit cíle dílčích politik do funkčního celku. S nepřítelem před branami se musíme naučit být více jako Izrael.
--------------------
Zdroje:
