Článek
Písek byl náležitě připraven, vlajka SPOLU byla vidět na druhou stranu řeky a k obloze stoupaly balónky s héliem. První školní den prozářený sluncem je přesně to, co potřebujete pro úspěšný meeting. Petr Fiala viditelně přitahoval pozornost, už dlouho před časem příjezdu bylo prostranství i Kamenného mostu zaplněné příznivci, zvědavci i několika odpůrci.
Pozdravil jsem se s dalšími členy TOP 09 a SPOLU a zaujali jsme pozice v rozumné vzdálenosti od malého pódia, kde měl brzy Petr Fiala přednést projev. Většina lidí se usmívala, bavila se, jen pár nasupených obličejů naznačovalo, že ne všichni budou Petru Fialovi tleskat.
Moderátor mezitím uvedl na pódium naši topáckou lídryni a čtyřku jihočeské kandidátky SPOLU Radku Vaňousovou, která popřála příchozím úspěšný první školní den a rozpovídala se o zemědělství a rozvoji venkova. Veterinářka, chovatelka psů a máma tří dětí působila lidsky a sklidila potlesk dokonce i od těch nasupených tváří. Čas se přiblížil, a zatímco na pódiu se střídali další tváře jihočeské kandidátky SPOLU, prostor se začínal zahušťovat.
Zesílená přítomnost policistů naznačovala, že premiér je blízko a lidé se začali tlačit k pódiu. Šum a následný potlesk přivítali přicházejícího Petra Fialu i početným doprovodem asistentů a ochranky. Poprvé se rázněji projevili odpůrci. Někdo volal hanba, ale nejvíce byla slyšet trojice lidí s píšťalkami, což Petr Fiala okomentoval, že je rád, že si ho přišli poslechnout i lidé s jinými názory a že se těší na diskusi.
„Fůůůj!“ zařvala mi náhle do ucha paní, o které vůbec nevím, kdy a odkud se tam objevila. „Fůůůj!“ zařvala znovu, načež jsem udělal krok vzad a otočku abych dal důrazně najevo, že poněkud narušuje můj prostor. „Paní, prosím vás, neřvěte mi do ucha!“ „Já tu můžu řvát, jak chci!“ nedala se odbýt. „Vy tomu hajzlovi děláte ochranku?“ „Jo, děláme mu ochranku,“ pobaveně odpověděl můj kolega z topky, který se slunečními brýlemi a svojí postavou ten dojem mohl celkem snadno vyvolat. „Já dělám taky ochranku, abyste věděli!“
A tak jsme zapomněli na to, že Petr Fiala něco říká a pustili se do komplikované debaty s uřvanou paní. Prý celý život tvrdě pracovala, někdy musela chodit i do dvou prací a pořád musí obracet každou korunu. Dokonce musela uklízet dobytek, což byla stížnost, která u kolegy úspěšného farmáře nepadla na úrodnou půdu. „Proč jste u toho nevydržela, kdybyste vydržela, jste dnes v balíku!“ nepáral se s ní.
Vyprávěla nám, kolik vydělá, kolik dá za nájem a co my na to. „Co jste dělala, abyste se měla líp?“ „Jak za to může Petr Fiala?“ nechápal jsem. Zákeřné otázky. Petr Fiala za to sice nemůže, ale také ničemu nepomohl. Paní vyjmenovala plejádu důvodů, proč se o sebe nemohla postarat lépe včetně svého zdraví. Tyhle osudy se hodnotí těžko, ale pokud má někdo čas jít si zařvat na Petra Fialu, má i čas se sebou něco dělat.
A tak jsme se dozvěděli, že byly časy dávné, než jsem se já cucák narodil, kdy se tu žilo mnohem lépe a zemi se dařilo. Kdy šly peníze Čechům a ne Ukrajincům. Vysypal jsem z rukávu pár čísel o tom, jak se zemi daří i jsem se pokoušel vysvětlit, že podpora Ukrajiny je prevence návratu ruských tanků. Ruské tanky by jí ale nevadily.
Lidí, kteří jsou schopni najít tisíce důvodů, proč na sobě nepracovat a nechytit se příležitostí, které se nabízejí, je ve skutečnosti mnoho. Lze říci, že je to definiční znak levé části spektra, která zároveň očekává, že její problémy vyřeší někdo za ně a jejich útrapy jsou vinou někoho jiného, zejména vlády. Jen vzácně ale docházejí k tomu, že za komunistů bylo líp.
Paní byla opravdu fantastický exemplář ztraceného příznivce Stačilo! nespokojeného se svým životem, ale zároveň naprosto neochotného udělat cokoliv pro jeho zlepšení. Po starých časech se jí nestýská proto, že by jí bylo objektivně lépe, ale protože na tom byli všichni ostatní tak nějak podobně mizerně jako ona. Předvedla nám nesmírně toxické myšlení, které obviňuje z nezdarů ve vlastním životě kohokoliv, jen ne sebe.
Nikdy jsme neměli svůj životní osud tolik ve vlastních rukou jako dnes. Máme neomezený přistup k informacím a možnostem, o kterých se předchozím generacím nesnilo. A přesto je tu část lidí, kterým to není po chuti. Chtějí se mít lépe, ale nevidí důvod, proč by pro to měli něco dělat. Se svobodou neumějí zacházet, tak ji bez lítosti obětují těm, kdo jim slíbí lepší život bez vlastního přičinění. Vidět v komunistické totalitě lepší časy než ty dnešní, vyžaduje mimořádnou dávku pokrytectví a nerozumu.
Přesto jsme diskutovali relativně slušně a věcně. Z projevu Petra Fialy jsem neměl vůbec nic, ale i tak bylo setkání s opravdovou živoucí komunistkou přínosné. Takoví lidé nejsou jen na internetu, skutečně žijí mezi námi. Není jich mnoho, ale jsou to disciplinovaní voliči. Za jejich útrapy mohou jiní, pro zlepšení svého osudu nehnou prstem, ale k volbám přijdou. Přijďte k nim také, ať toto toxické myšlení udržíme mimo sněmovnu.
Nemyslím, že je možné nějak změnit názor té paní, ale i pro ni to byl střet s jinou realitou. Možná, že jí v hlavě utkví alespoň něco z toho, co jsme ji řekli. Možná ne. Mezi tou paní a někým, kdo volí SPOLU je ale pořád pestrá paleta světonázorů a myšlenkových pochodů, se kterými má smysl diskutovat, vysvětlovat a přesvědčovat. Nerezignujme na to a nenechme tuto zemi padnout do rukou primitivních populistů a extrémistů.
Paní už po zbytek meetingu na nikoho neječela a relativně normálně si povídala i s jinými lidmi. Petr Fiala pokračoval dál do Tábora a já domů. Když se nad tím zamyslím, tak můžu považovat za velký posun i to, že jsme dokázali přejít od emotivního překřikování do věcné diskuse. To se Vám na netu nestane. Ještě není nic ztraceno.
