Článek
Dříve podfinancovaná armáda má sotva vybavení pro profesionály a aktivní zálohy. Představa, že by dnes armáda dokázala povolat do zbraně desetitisíce či statisíce lidí, je naprosto iluzorní.
Přesto se musí připravit na variantu, že budeme muset natvrdo bojovat za naše životy, naše blízké, za naši svobodu a za naše hodnoty. To znamená schopnost rychle navýšit početní stavy i reálnou bojovou sílu české armády. Přitom otázka zbraní, techniky a dalšího vybavení je ta snáze řešitelná. Skutečnou výzvou je otázka lidských zdrojů.
Moje generace již vojnu nezažila, avšak nepochybuji, že budeme tuhle zemi ochotni bránit, bude-li třeba. Být ochoten je jedna věc. Být schopen věc druhá, která je právě oním nelehkým úkolem pro armádu.
Že se povinná vojenská služba nevrátí, je fakticky dáno ohromnou náročností na zdroje, které navíc nejsou efektivně využity. Plýtvat zdroji na výcvik někoho, kdo má k vojsku odpor, či je přímo proruský dezolát, nedává žádný smysl.
Pozornost musíme věnovat přípravě těch, kteří jsou ochotni svoji vlast bránit. Ti mají dnes jen tři možnosti. Profesionální armádu s 28 tisíci vojáky, aktivní zálohy s 5 tisíci členů a tzv. dobrovolné předurčení. Ochotných je mnohem více, ale pokud jim nevyhovuje ani jeden z nabízených způsobů zapojení, armáda o nich neví vůbec nic, stejně tak oni netuší, zda a jak by byli v případě ohrožení státu užiteční.
Dnes je jedinou zálohou s výcvikem aktivní záloha, která je časově velmi náročná, a proto z mnoha osobních a pracovních důvodů potenciálním zájemcům nedostupná. Registrace k dobrovolném předurčení neklade sice žádné nároky, nicméně se jedná spíše o administrativní úkon podobný dobrovolnému odvodu.
Ať už stát povolá lidi z dobrovolného předurčení či z nějaké formy mobilizace, bojová připravenost je fakticky nula.
Pro armádu zvyklou na direktivní řízení je nesmírně těžké pracovat s dobrovolnou motivací a zároveň dosáhnout obranných cílů, přesto taková cesta existuje. Říká se jí modulární výcvik.
Cvičení aktivních záloh vyžaduje 41 dní, kdy se člověk musí odtrhnout od práce i rodiny. Pokud bude dobrovolné předurčení spojeno s nabídkou výcvikových modulů, které by pobíhali na jedno až dvoudenní bázi (víkend), může armáda získat jako zálohu poměrně široké spektrum lidí s různými dovednostmi.
Samozřejmě to nebudou plnohodnotní vojáci, úroveň výcviku se těžko přiblíží profesionálům nebo aktivním zálohám. To podstatné je, že armáda bude vědět, že tito lidé jsou ochotní, způsobilí, a dokonce i něco umí. To je ta přidaná hodnota oproti dnešnímu stavu, kdy o mé generaci armáda neví vůbec nic ani co do způsobilosti ani co do dovedností.
Přidaná hodnota pro zúčastněné je, že budou vědět nejen, že chtějí vlast bránit, ale i jak to budou dělat a systematicky pracovat na příslušných dovednostech v intenzitě podle svých možností. V případě ohrožení tak bude armáda schopná povolat značné množství lidí s nenulovými dovednostmi přesně k těm útvarům, kde budou potřeba a které budou nejlépe odpovídat jejich potenciálu.
Pro mnoho lidí by takový systém byl i výtahem mezi aktivní zálohy a profesionály. Někoho můžou motivovat soutěže. Ostatně armáda by se mohla věnovat podpoře sportu výrazně silněji, než je tomu dnes. Dron může teoreticky pilotovat i tlouštík, ale fyzička vojáka zůstává důležitým faktorem přežití. Pro někoho budou získané dovednosti užitečné v civilním povolání.
Dnešní bojiště vyžaduje úplně jiný soubor dovedností než to minulé. Společnost je dnes jiná než v minulosti. Nechceme trávit čas nesmysly, ale naše ochota bránit vlast nikam nezmizela. Armáda se musí přeškolit od masového přístupu k mobilizaci na individuální práci se svými zálohami, které pak budou mít i potřebnou kvalitu pro dnešní bojiště.
-----------------
Zdroje:
