Článek
Klíčovým slovem, které spojuje oba tyto případy dohromady, je důvěra. Důvěra je přehlížený pojem, který nám asi zevšedněl. Přestože pořád omíláme důvěru v politiku a politiky, neumíme s tím pojmem správně pracovat a vymýšlíme patvary, třeba jako že pro politika neexistuje presumpce neviny, ale presumpce viny.
To je velký nesmysl, od kterého odvozujeme, že abychom mohli vyvodit důsledky, musíme snad prokázat, že dotyčný spáchal něco nezákonného nebo alespoň pořádně nemravného. Ten správný pojem pro případ, že politik možná provedl něco nezákonného nebo nemravného, je ztráta důvěry. A ztráta důvěry je to, co naprosto dostačuje ke zbavení funkce.
Na důvěru není právní ani jiný nárok, důvěru zkrátka máte nebo nemáte a pokud ji nemáte, některé funkce a aktivity Vám mohou a mají být zapovězeny, aniž by bylo třeba prokazovat, že jste se něčeho doopravdy dopustili.
My nejsme povinni paní Netrebko věřit její odsudek války na Ukrajině, stejně jako nejsme povinni věřit panu Blažkovi, že se s Nejedlým u jednoho stolu ocitl náhodou kvůli bouřce.
Mimochodem v té restauraci jsem nedávno byl. Abyste si sedli k onomu stolu, musíte projít přední částí restaurace skrz uličku do zadní části, kde Vás od recepčního stolku uvede dále do restaurace číšník, v tomto případě až úplně dozadu. Dost námahy na někoho, kdo se chce prostě jen schovat před deštěm, ne?
Důvěra v Rusy obecně je problém. Rusko rozpoutalo agresivní útočnou válku, nicméně její odsudek ze strany ruské veřejnosti byl velmi chabý. O mnoho lépe si nevedou ani ruské komunity žijící v EU nebo USA. Můžeme namítnout, že Rusko je totalitní režim a projevení nesouhlasu má následky týkající se i rodin těch, kteří se vzepřou. Jenomže problém je, že minimálně část ruské komunity s činy Vladimíra Putina přímo souhlasí a velká část je naprosto netečná. Vytěsnění politiky ze svých hlav se zdá být racionální volbou k útěku ze zmaru a beznaděje, který ruský politický systém přináší, ale to nijak nezbavuje odpovědnosti za svou zem a její činy.
Neznamená to, že máme být na zde žijící Rusy hnusní a pronásledovat je, na druhou stranu je třeba to brát tak, že náš velkorysý přístup a rovné zacházení není jejich nárokem, ale privilegiem, které můžeme kdykoliv odebrat, a to opět pouze na základě ztráty důvěry v jejich sdílení západních hodnot.
Máme-li pouhé pochybnosti o původu jejich majetku a podezření na propojení s ruským státem, měli bychom volit mnohem tvrdší postup než dnes.
Paní Netrebko je talentovaná operní pěvkyně se světovými parametry, nicméně její postoje a činy jsou kontroverzní a opravdu to není řadový Rus.
V roce 2006 získala z rozhodnutí rakouské vlády rakouské občanství, aniž by splňovala obvyklá kritéria pro jeho udělení, sama prohlásila, že z pragmatických důvodů kvůli snazšímu cestování. V roce 2010 na oslavách konce války 9. května oblékla svatojiřskou stuhu a tričko s nápisem Na Berlín! Ve volbách v roce 2012 podpořila Vladimíra Putina a v roce 2014 podpořila anexi Krymu. Vyfotila se i s vlajkou Novoruska a doněckým „vzbouřencům“ předala šek na 1 milion rublů pro Doněcké národní divadlo opery a baletu. Své 50. narozeniny oslavila v Kremlu.
Je možné mít v takového člověka důvěru při odsudku války? Je snad její odsudek války něco, za co bychom jí měli udělit privilegium vystupovat jako by se nechumelilo? Přední umělci a sportovci jsou elitou každého národa a pokud se zrovna nejmenují Šulák, jsou si své role dobře vědomi. Říkat, že umění a sport nemají nic společného s politikou, je nesmysl.
My nemůžeme paní Netrebko prokázat obdiv k Putinovi, podporu jeho činů, ale to nemůžeme s jistotou vyloučit. Není to člověk, který by měl naši důvěru, za což se nezavírá do vězení, ale není žádný důvod, aby zde kontroverzní ruská umělkyně, která se nachází na ukrajinském sankčním seznamu, mohla koncertovat v našich veřejných institucí, jako by žádné války nebylo.
Stejně tak nemůžeme panu Blažkovi prokázat jakýkoliv zlý úmysl ze setkání s Nejedlým. Nemůžeme panu Blažkovi ani prokázat cokoliv nekalého na tom, že jindy hystericky řvoucí Babiš při každém vládním klopýtnutí je nezvykle nahlas zticha.
Ale jednoduše nemusíme mít důvěru v ministra spravedlnosti, který se schází s lidmi typu Nejedlý a na kterého si oligarcha v čele největší opoziční strany z nějakého důvodu netroufne pípnout.
Koalici SPOLU jsme přece dali dohromady proto, aby stát nebyl řízen jako firma patřící úzkému okruhu lidí. Důvěra není prázdné slovo. Vláda potřebuje důvěru občanů, že ten základní étos změny dokáže naplnit. I proto, že konsolidace veřejných financí vyžaduje, aby vláda sáhla do našich kapes. Když nám někdo sahá do kapsy, potřebujete mít důvěru, že se nejedná o lumpa a zloděje. S lidmi, jako je pan Blažek, to půjde těžko.
„Ozdravení veřejných financí a obnovení důvěry občanů ve spravedlivý a férový stát jsou dva klíčové úkoly, které stojí před vládou České republiky.“ Programové prohlášení vlády ČR.
--------------------------
Zdroje:
