Článek
Nacistický i komunistický režim mají mnoho společných prvků, které se vyvinuly paralelně za účelem ovládnutí společnosti a upevnění totalitní moci, jakkoliv ideologické zdůvodnění je odlišné.
Po bolševické revoluci procházel Sovětský svaz fází konsolidace moci do Stalinových rukou. Započala úmrtím Lenina v roce 1924. Během následujících let se Stalin vypořádal s jakoukoliv konkurencí a opozicí. V roce 1929 už jako neohrožený vůdce vyhlásil první pětiletku spojenou s masivní kolektivizací.
S odpůrci kolektivizace se režim vypořádal bez slitování. Nikde ne však tak tvrdě jako na Ukrajině. Celé vesnice byly připraveny o veškeré zásoby potravin a odsouzeny k smrti vyhladověním, pohyb a obchod byl zakázán. Během tohoto největšího uměle vyvolaného hladomoru v dějinách zemřelo 3-7 milionu lidí.
Od roku 1932 začal Stalinův režim cíleně likvidovat ukrajinské elity i církev, potlačovat jazyk i kulturu. Vrcholným obdobím Stalinistického teroru pak byla léta 1937-1939, kdy byly v rámci čistek a deportací brutálně rusifikovány celé oblasti.
Znalost těchto událostí je klíčová pro pochopení, proč se Ukrajinci zapojili do boje proti Stalinovu režimu pod vlajkou hákového kříže. O podstatě nacistického režimu netušili nic, ale ten komunistický znali velmi dobře. Část českého národa, který má přímou zkušenost s nacistickým terorem a žil 40 letech v komunistickém područí, kde nebyla jakákoliv negativní zmínka o Sovětském svazu přípustná, proto snadno naskakuje na dnešní ruskou propagandu o ukrajinských nacistech.
V srpnu 1939 podepsalo Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský svaz dohodu o neútočení známou jako pakt Ribbentrop-Molotov, jehož neveřejný dodatek rozdělil sféry vlivu Sovětského svazu a nacistického Německa ve východní Evropě.
Německo vpadlo do Polska už 1. září téhož roku. Sovětský svaz zaútočil z východu 17. září. Poláci se bránili statečně, ale proti dvěma totalitním mocnostem neměli šanci. Sověti likvidovali polské elity stejně nemilosrdně jako nacisté. Nejmasovější vraždou je likvidace až 22 tisíc Poláků při Katyňském masakru na jaře 1940. Vojáci, učitelé, kněží, spisovatelé, všichni, kteří se sovětské tajné službě NKVD jevili jako potenciálně nepohodlní, byli zatčeni, vězněni a nakonec zavražděni.
Dnešní Rusko se plánovalo po třídenní speciální vojenské operaci na Ukrajině stejným způsobem vypořádat i s ukrajinskými elitami. Je k nevíře, že máme v naší zemi politiky, kteří by nad tím nejraději zavřeli oči, aby mohli odebírat ruský plyn.
30. listopadu 1939 napadl Sovětský svaz Finsko, v červnu 1940 Pobaltí a Finsko. Stalin opravdu nebyl kladný hrdina evropských dějin a glorifikace role Sovětského svazu při porážce nacistického Německa není na místě. Neznamená to, že bychom měli tento podíl Sovětskému svazu upírat, avšak jsme si také vědomi, že Sověti nepřišli osvobozovat, ale dobývat.
V roce 1968 nám dali invazí jasně najevo, nakolik respektovali československou státnost. Na druhou stranu si přiznejme, že hlavní síly, které nás táhly do sovětské sféry vlivu, měly domácí původ. My si české dějiny rádi idealizujeme, ale je v nich i hodně temnoty. Už jen v tom, jak se nastupující komunistický režim vypořádal s hrdiny českého národa. Heliodor Píka, Karel Kutlvašr, Karel Janoušek nebo František Peřina jsou jen špičky ledovce. Pronásledování, vyhazov z armády a vězení čekalo na tisíce vojáků západního odboje, jejichž příběh nezapadal do komunistické propagandy, podle které nacismus porazil Sovětský svaz.
Je diskutabilní, zda by Sovětský svaz dokázal nacisty porazit bez západní pomoci. Historici se zdají být konsensuální v tom, že nakonec ano, jen by to stálo mnohem více obětí a válka by končila o několik let později. Oběti i tak byly neuvěřitelné. Sovětský svaz přišel až o 27 milionů lidí včetně civilistů.
Na české síti X se objevuje argumentace počtu obětí jako způsob měření zásluh, což je ovšem naprosto mimo mísu. Sovětský způsob boje se na životy vojáků ani civilistů příliš neohlížel a Rusko se k této sovětské tradici hrdě hlásí.
Je na nás, abychom byli schopni chápat historické události komplexně a v souvislostech. Pak se z nich můžeme poučit pro dnešní dny. Víme, že agresora nelze usmířit, ať mu dáme cokoliv, nikdy nebude mít dost. Víme, že totalitním režimům nelze věřit nos mezi očima. Při pohledu do historie si vážíme našich hrdinů, nikoliv těch, kteří ohnuli páteř, zradili nebo kolaborovali.
Přesto máme politiky, kteří mír požadují po oběti agrese, což je s naší historickou zkušeností naprosto nechutné. Máme politiky, kteří věří v kompromis s Putinem. A co je nejhorší, máme občany, kteří takové politiky podporují.
Putinovo Rusko je stejně nebezpečné jako Hitlerovo Německo. Dokud nebude Putinův režim poražen a zničen, nebude v Evropě bezpečno. Dnes je podpora Ukrajiny nejefektivnější způsob, jak zajistit bezpečnost Evropy. Až budou ruská vojska z Ukrajiny vyhnána, pak bude mír. Třeba se pak Rusko konečně dokáže vypořádat se svou minulostí plnou agresivity a násilí, překrytou závojem vítězství nad nacistickým Německem. Evidentně k tomu ještě nedošlo.
--------------------------
Zdroje:
