Článek
Ačkoliv spořitelny tvrdí, že míč na zlepšení funkce produktu leží na straně státu, realitou je, že za jeho archaičnost mohou především samy spořitelny. Produkt s vázací dobou 6 let s připisováním oproti trhu nízkých úroků jednou ročně a čtvrtletními poplatky za vedení účtu, které tento úrok spolehlivě zkonzumují minimálně v prvním roce, by bez státní podpory nikoho nelákal.
Vklady stavebního spoření od 3,2 milionu klientů jsou levným zdrojem peněz pro úvěry, které stavební spořitelny poskytují v objemu zhruba 360 mld. korun. Pro srovnání objem nesplacených jistin hypoték dosahoval v prosinci 2022 1545 mld. korun.
Úvěry ze stavebního spoření sice mají regulovanou úrokovou sazbu do 3 % nad úrovní spoření, ale po většinu uplynulé dekády byly levnější formou financování bydlení hypotéky a jedinou výhodou úvěru ze stavebního spoření byla dostupnost nižší částky například pro rekonstrukce.
Výhrůžka stavebních spořitelen, že bez státní podpory nebudou levné úvěry, je proto scestná. Kromě toho, levné úvěry nevedou k lepší dostupnosti bydlení. V uplynulé dekádě se tato dostupnost stále zhoršovala, protože levné úvěrování vytlačilo ceny nemovitostí vzhůru. Nedostupnost bydlení není způsobena tím, že by lidé neměli peníze, ale tím, že mají příliš mnoho peněz na příliš malou nabídku nemovitostí.
Právě strana nabídky je dlouhodobý problém. Pokud trvá jakýkoliv bytový projekt přes 10 let jen v papírování, logicky to bytovou výstavbu značně prodražuje, protože kapitál opravdu není zadarmo.
Při nedostatku bydlení způsobeném na straně nabídky nemá smysl státní podporou nafukovat poptávku. Eticky problematické je to i z pohledu přerozdělování od chudých k bohatým. Čtyři miliardy, které ročně stojí stát podpora stavebního spoření, lze rozhodně využít efektivněji.
Stejně jako 6 mld., které stát tratí kvůli odpočtům úroků z hypoték, což je fakticky daňová výjimka vlastníkům nemovitostí na úkor poplatníků, kteří si nikdy nebudou moci nemovitost dovolit. Těchto 10 mld. nevhodné podpory poptávkové strany si dejme do kontextu s podporou na straně nabídky.
Plánovaná, nikoliv uskutečněná, podpora výstavby nájemního bydlení za 800 milionů korun ve formě úvěrů. 1,6 mld. na přípravu projektů pro obce a 8 mld. na samotnou výstavbu v obecním provedení, nicméně tento program nebyl ani doposud schválen. A to je vše.
Na odstranění následků nepříznivé bytové situace, tedy příspěvky na bydlení, letos stát plánuje vydat 13,2 mld. Měřítkem úspěšné bytové politiky a dostupnosti bydlení by měl být pokles této částky.
Z toho pohledu je oněch 10 mld. velmi významný objem zdrojů, které lze využít lépe, počínaje snížením strukturálního schodku rozpočtu o 5 %, přes přímou podporu bytové výstavby až po rozsáhlé investice do digitalizace a automatizace státní správy včetně stavebního řízení.
Zrušení státní podpory stavebního spoření nových smluv ovšem uspoří pouze zhruba šestinu z oněch 4 mld. každý rok, což vede vládní politiky k úvahám o snížení podpory stávajících smluv.
Zásah do stávajících smluv je údajně z právního pohledu v pořádku, stát je oprávněn podporu snížit, ovšem z hlediska etického je to nepřijatelné. Země rozhodně není v situaci rozpočtové krize takového rozsahu, kdy by úspory měly mít přednost před etikou.
Dosažená míra úspory snížením podpory u stávajících smluv zhruba 1,66 mld. docela bolestně zasáhne zhruba 2,6 milionu lidí, kteří ze svých smluv ještě nemohou utéci. Vláda by tedy měla pečlivě zvážit, zda narušení etiky, důvěry ve stát i vlastní popularity za oněch 1,66 mld. stojí.
Zrušení podpory stavebního spoření je krok správným směrem, nicméně je potřeba to udělat správně, není nutné mít lidi nešťastné jak z produktu, tak z chování státu. Pokud stát vyzve občany pobídkou ke spoření, donutí je vázat své zdroje po mnoho let a následně podmínky jednostranně zhorší, je ten vztek naprosto oprávněný.
Zdroje:
Asociace českých stavebních spořitelen www.acss.cz
Ministerstvo pro místní rozvoj mmr.cz
Česká bankovní asociace cbaonline.cz
