Článek
Poslušnost se často považuje za samozřejmou ctnost. Už od dětství slyšíte, že máte poslouchat rodiče, učitele, nadřízené, úřady, pravidla a zákony. Člověk, který poslouchá, je „slušný“. Ten, kdo se ptá proč, bývá označen za problémového. Kdo se dokonce odváží neposlechnout, je vyvrhel. Nezřídka přímo zločinec.
Jenže poslušnost sama o sobě ještě není dobro. Záleží na tom, komu, proč a za jakých okolností se podřizujete.
Existuje poslušnost, která dává smysl. Tou poslušností je ta, ke které jste se sami rozhodli. Možná jste podepsali pracovní smlouvu a zavázali se tak k podřízenosti v nějaké hierarchii. Možná jste se rozhodli poslouchat rady a pokyny zkušenějšího člověka, protože věříte, že tak dojdete ke kýženému cíli vaší snahy. Rozhodli jste se být poslušní, protože věříte, že vám to přinese výhody. A to je naprosto v pořádku.
Problém nezačíná tam, kde člověk dobrovolně přijme závazek a potom ho dodržuje. Problém začíná tam, kde se po něm chce, aby vypnul rozum a svědomí a bez odmlouvání dělal věci, které dělat nechce.
Každý to zná z běžného života. Vyplníte nějaké hlášení nebo formulář, protože vám to úředník řekl. Dítěti se ve škole zakáže jíst v hodině jen proto, že „taková jsou pravidla“. Ve své vlastní restauraci si nezapálíte, protože za vás někdo jiný rozhodl, že to dělat nesmíte.
Pro většinu lidí to není problém. Ne proto, že by byli hloupí nebo dokonce zlí. Ne proto, že by s tím nutně souhlasili. Ale proto, že „se to tak má“, „někdo to nařídil“, „já za to nemůžu“ nebo „nechci mít problémy“.
Tahle každodenní poslušnost je nenápadná, ale právě proto nebezpečná. Učí vás potlačovat vlastní potřeby a úsudek. Učí vás dělat věci, které byste sami od sebe neudělali. Učí vás přestat se ptát, zda je něco rozumné, spravedlivé nebo lidské, a místo toho se ptát jen na to, zda je to předepsané.
Ve velkém měřítku má stejný mechanismus mnohem horší následky. Žádná válka se neobejde bez lidí, kteří uposlechnou rozkaz. Někdo musí střílet a bombardovat. Války se nevedou v hlavách politiků a generálů. Války se vedou na bojištích rukama obyčejných lidí, kteří poslušně dělají vše, co jim nadřízení přikáží.
Kdyby nikdo neposlechl rozkaz zaútočit, kdo by útočil? Kdyby lidé odmítli dělat věci, které jsou zjevně kruté nebo nesmyslné, kolika utrpením by se dalo zabránit?
Znakem dospělosti je prý poslušnost a podřízenost. Není tomu tak. Skutečná dospělost je v tom, že se člověk umí zastavit a zeptat se sám sebe: Je tohle správné? Dává to smysl? Neublížím tím někomu zbytečně? Udělal bych to i tehdy, kdyby mi to nikdo nenařídil?
Myslím si, že by se nám žilo lépe, kdybychom poslušnost přestali automaticky považovat za ctnost. Dobrovolně přijaté závazky mají smysl. Dohody se mají dodržovat. Ale nikdo by neměl poslouchat tak, že přitom vypne vlastní rozum. Nikdo by neměl poslouchat druhé jenom proto, že si na čelo napsali „autorita“. Kvůli tomu, že lidé neposlechli „autoritu“, nikdy nikdo neumřel. Uposlechnutí, naproti tomu, už historicky vedlo ke stovkám milionů zbytečných úmrtí.
Možná bychom si měli víc vážit lidí, kteří se nejprve ptají „proč?“ A když odpověď nedává smysl, dokážou říct: „Tohle dělat nebudu.“
Právě tam často začíná skutečná svoboda.
