Článek
Občas mě cestování přivede na zvláštní místa. Jednou jsem se dostal na ostrov Manus, pátý největší ostrov na severu Papuy Nové Guineje, kde skoro před sto lety uskutečnila antropologický výzkum americká antropoložka Margaret Mead, která by dnes oslavila 101. narozeniny. Tak všechno nejlepší, Margaret Mead!
Byla to vskutku svérázná badatelka. Podnikla výzkumy v Oceánii, jihovýchodní Asii i v domácím prostředí Spojených států. Uměla vystoupit ze své komfortní zóny a jako angažovaná občanka svého státu se z antropologických pozic vyjadřovala k nejrůznějším tématům, která komentovala v tehdejší mediální krajině. Vyjadřovala se v podstatě ke všemu: ke vzdělávání, vztahům mezi ženami a muži, k manželství (kdo jiný, byla třikrát rozvedená), k náboženství, svobodné vůli a dalším tématům.
V sloupcích v jednom časopise dokonce odpovídala na dotazy zaslané do redakce. Reagovala v nich na širokou paletu témat. Když se do nich začtete, snadno zjistíte, že mnohá témata zůstávají aktuální, třeba by ale dnes nabídla jiné odpovědi.
Někdy se s jejími názory člověk dokáže hluboce ztotožnit: dostala například dotaz, zda by se malé děti měly účastnit pohřbů. Její odpověď si stále drží platnost: naši konečnost neumíme usmlouvat, musíme si umět nejen připustit, že tu nebudeme věčně, ale že musíme děti učit ztrátám - lidským, věčným, věcným, ale i ztrátám iluzí. Jinak řečeno, Mead hlasovala pro přítomnost dětí na pohřbech. Sám vzpomínám na to, jak jsem sotva pětiletý koukal z okna na rodiče odjíždějící na pohřeb mé prababičky Anny. Velmi dobře jsem věděl, co se děje, jen jsem se toho nemohl účastnit.
Kdyby Mead žila, co by si asi myslela? Třeba o genderu
Opravdu by mě zajímalo, jak by se Mead stavěla k některým tématům rezonujícím v současné společnosti – například k nebinárnosti či transgenderu. Výzkumy, které provedla na řece Sepik, nejdelší na Nové Guineji, přinesly o genderu pozoruhodná zjištění, takže si myslím, že by pro ně měla pochopení.
Ve své slavné práci Pohlaví a temperament u tří primitivních společností (č. 2010) předběhla dobu, když se zabývala flexibilitou genderu. Provedla výzkum u skupin Arapeš, Mundugumor a Čambuli a u každé z nich popsala jeho odlišné pojetí.
Zatímco u Arapešů se jí dospělí jevili – nahlíženo západní optikou – jako „ženské“ typy osobností, Mundugumory by prý bez ohledu na pohlaví západní oko vyhodnotilo jako „mužský“ typ osobnosti. Naprostý paradox údajně potkala u Čambulijů, kteří žijí na březích jezera Čambri. U nich sice našla genderový rozdíl mezi muži a ženami, ale z jejího západního hlediska se jevil převrácený: mužské osobnosti se jí jevily jako ženské a naopak.
Ještě chvíli však zůstaneme na řece Sepik, kde se Margaret Mead seznámila se svým budoucím manželem Gregory Batesonem. Pro zajímavost: jméno Gregory dostal její nastávající muž podle našeho lokálního hrdiny Gregora-Řehoře Mendela. Batesonův tatínek totiž jako první použil slovo „genetika“ a celkem nepřekvapivě Mendela obdivoval.
Zpět k jejich společným dobrodružstvím: Mead s Batesonem strávila nějaký čas u Jatmulů. U nich existoval zvyk rituálně parodovat opačné pohlaví: muži se převlékali za ženy a naopak. Dělo se tak při rituálech naven, při nichž například mladíkům nařezávali kůži na zádech, aby po zjizvení připomínala kůži krokodýla.
Ve světle těchto terénních zkušeností by si, myslím, řekla něco ve smyslu: „Jsou rozmanité způsoby, jak se stát člověkem, ale to neznamená, že se mi všechny ty způsoby líbí.“ Mead totiž své etnografické příklady brala jako kritický nástroj kultivující vlastní společnost, než aby brala lidskou rozmanitost za samozřejmost ve stylu: „Hej, koukněte, tady to vidí jinak.“
Kam by se antropoložka ve svém zkoumání světa vydala dále, aby nám ukázala, jak rozmanití lidé mohou být? Už by možná nepátrala v Melanésii, ale stačil by jí třeba newyorský Manhattan.
Za Matoušem na Manus
Má vlastní cesta do vesnice Pere na jihu ostrova Manus si řekla o nemalé úsilí. Dostat se na místo si vyžádalo mnoho hodin, s kolegou se nás po „vylodění“ ve vesnici chopil místní obyvatel Matouš – jméno mu prý dali podle „té bible, znáte evangelium podle Matouše?“. Mou motivací k návštěvě vesnice nebylo pouze spatřit místo, kde Mead provedla výzkum, ale také zjistit, jakou stopu tam zanechala, pokud vůbec nějakou.
Matouš se stal naším samozvaným průvodcem vesnicí a jeho péče vyvrcholila příchodem na náves, kde stojí Knihovna a muzeum Margaret Mead, ačkoliv nikomu nevadí, že v ní není jediná kniha. Ukázalo se, že tam zanechala výraznou stopu, všichni ji znají, mluví o ní a vzpomínají na její pobyt. Bodejť by ne, byla to jediná kultura, kam se celý život vracela. Fascinovalo mě, jak silně ovlivnila tamější komunitu.
Proč tam Mead vůbec odjela? Co se člověk může dozvědět o lidstvu, když prožije měsíce či roky ve vesnici na cizím ostrově? Nepochybně se dozvíme o tamějších lidech, ale bude to jen střípek lidstva. Věřím však, že právě na těchto střípcích lze demonstrovat jeho půvabnou rozmanitost a všestrannost. Když jsme konfrontování s jinakostí, můžeme se buď schovat do vlastní ulity, protože v ní jsme „normální“, nebo začít pochybovat o normalitě vlastní ulity a začít se zvědavě ptát.
Centrum Margaret Mead na ostrově Manus. Zdroj: Martin Soukup
Bylo by zapotřebí nějaké nové Margaret Mead
Jubilantka Margaret Mead mě léta fascinovala do té míry, že jsem ji věnoval i jednu ze svých knih s názvem Mýty Margaret Mead (2020). Opravdu těžko si lze představit někoho jiného, kdo by ve své době dokázal stimulovat společenskou debatu, jako uměla ona. Je mi jasné, že zemřela před desítkami let, mně nebyl ani rok, když 15. listopadu 1978 zemřela. Některé její závěry se staly předmětem kontroverzí, ale to není podstatné. Za důležité považuji její odvahu zdvihnout témata a z antropologických pozic na příkladu vlastních výzkumů dokázala kriticky nahlížet na vlastní společnost. Často si říkám, že nám nějaká taková Margaret Mead chybí, byť by půlka lidí s jejími názory okamžitě nesouhlasila.
V časech, kdy se společenská a kulturní kritika opírá často jen o špatné či předsudečné hodnocení vlastního prostředí, nezbývá než doufat, že v ní jednou bude přibývat hlasů, které budou náš životní styl hodnotit až poté, co projevily odvahu nahlédnout o kus jinam. A třeba to nemusí být ani na druhý konec světa. Margaret Mead zkoumáním lidské rozmanitosti strávila celý život – a dotkla se toho mého.
