Článek
Co si v takové situaci počnete? Jakmile trochu vstřebáte, co se dítěti stalo, utěšíte ho, uklidníte sebe? Nejdřív si pravděpodobně vyslechnete vysvětlení zdravotníků. Ti vám sdělí, že „to vypadá hůř, než jaké to ve skutečnosti je“, že „vyražený zub se stává a má se s tím počítat“ nebo že „máte být rádi, že to nedopadlo hůř“. Vážně? A o kolik hůř?
Těla, stroje, všechno jedno?
Představte si situaci, opravdu jen pro ilustraci, že dáte své auto do servisu, protože potřebuje vyměnit filtry. „Dopadlo to výborně,“ řekne při převzetí váš automechanik, „šlape jako hodinky, jen jsme nechtěně rozbili přední sklo, máte vysypaný světlomet, a taky jsme nalomili stěrač. Ale nebojte, vypadá to hůř, než jaké to je. S tím musíte počítat, když dáváte auto do servisu. Buďte rád, že už jezdí.“
Je to přehnané přirovnání? Opravdu není. Naše myšlení je výrazně ovlivněné myšlenkami francouzského filozofa Reného Descarta (1596—1650), který chápal těla zvířat i lidí jako věci (res extensa, věc rozprostraněná), tedy svého druhu stroje, soustavy pružin, rozmanitých hejblátek a jiných součástek.
Na rozdíl od zvířat však Descartes lidem přisoudil i duši, již ovšem nechápal jako stroj, který by se také mohl porouchat a vyžadovat opravu, přesto se i ni díval jako na věc (res cogitans, věc myslící). Na lidské tělo se pak můžeme dívat tak, že jej lze „opravit“ či „vytunit“ jako jakýkoliv jiný předmět kolem nás, a to i za cenu, že to bude bolet. A to se děje.
Při veškeré úctě k lékařskému stavu a filozofově odkazu: iatrogenní poškození, tedy poškození způsobené lékařem, které je následně bagatelizováno slovy vypadá to hůř, než jaké to ve skutečnosti je, není možné otrocky tolerovat.
Zdraví bolí, s tím se smiř
Samozřejmě, léčbu může provázet bolest. Dlouhou dobu byla nedílnou součástí chirurgie i běžné lidské zkušenosti. V románové podobě strasti a bolesti chirurgie vylíčil americký literát Noah Gordon v díle Ranhojič (č. 2004), kde přibližuje práci ranhojičů, jimiž lékařský stav pohrdal, protože dělali „špinavou práci“: vytrhávali zkažené zuby nebo amputovali nekrotické palce.
Ve strhující knize Umění řezničiny cituje Lindsey Fitzharris (č. 2019) pozoruhodné rekordy. Popisuje například obdivuhodné schopnosti anglického chirurga Josepha Listera, jenž v temném věku chirurgie před nástupem užívání chloroformu dokázal amputovat nohu za pouhých 28 vteřin, a to včetně šití.
Ano, operace musely být rychlé, když při nich lidé trpěli bolestí. A určitě po nich lidem mnohdy zůstaly nejen jizvy, ale i další trvalé následky. My jsme už naštěstí někde jinde, protože v polovině 19. století začali lékaři užívat chloroformu; látka objevená v roce 1831 zmírnila utrpení operovaných a lékařskému stavu zlepšila podmínky k práci.
Co všechno se dá vydržet? V podstatě všechno…
Bolest vždy patřila k lékařskému „opravování“ lidského těla a dosud k němu patří, nelze ji zcela eliminovat. Naši předci dokázali provádět obdivuhodné chirurgické zásahy do lidského těla již v paleolitu i ve starověku. Šili třeba takzvaným mravenčím stehem: stáhli ránu, nechali mravence zakousnout se kusadly do kůže, a následně uštípli tělo za hlavičkou, aby kusadla ránu dál držela.
Už v paleolitu se prováděly trepanace, tedy vytvoření otvoru v lebce s cílem tlumit migrény a jiné problémy. Archeologické nálezy dokládají, že lidé tyto operace přežívali, i když vše probíhalo bez anestetik a hygiena byla při operacích na bídné úrovni. Smekám klobouk před těmito chirurgickými výkony, neméně obdivuji výkon českého zdravotnictví v době světové pandemie koronaviru a chápu také, že i v lékařství jsou omylní lidé.
To ovšem neznamená, že máme beze slova stížnosti tolerovat bolest, násilí a pochybení. Nadto na dětech.
Tohle přece paní doktorce nemůžeš říct!
Proč se to děje? Neumím se zbavit dojmu, že svou roli v neprotestujícím akceptování iatrogenního násilí hraje naše dlouhodobá osobní zkušenost. Vtiskuje se nám pocit vděčnosti, protože instituce „nám porodila dítě“, „uzdravila nás“ nebo nám „zabezpečila podmínky a péči“ a my jí máme být vděční bez ohledu na újmy a útrapy, které zažíváme.
Hlavně si za žádných okolností na nic nestěžovat; hlavně přinést bonboniéru a lahvinku něčeho dobrého. Co kdybychom stejné odborníky, jejichž expertiza je našemu vlastnímu úsudku nedostižně vzdálená (pokud tedy chápeme, že pan doktor mívá spíš pravdu než pan Google), potřebovali příště? Mohli by nám to vrátit stejně, jako když otravným hostům v hospodě kuchař údajně plive do talíře? Co si budeme dovolovat vůči autoritě bílého pláště, která nad námi vládne ještě jinou, iracionální mocí?
Jenže děti nám nerodí instituce, ani je neléčí. To vždy dělají lidé. Škatulku se sladkostmi také nespořádá instituce, ani do dna nevypije lahev lahodného moku. Opět jsou to lidé.
Proto mě nesmírně zaráží bagatelizace iatrogenního násilí ve všech jeho podobách. Všechny případy zbytečných ublížení způsobených nevhodným chováním zdravotnického personálu či nešetrným přístupem, které si navíc dotčené osoby „pokryjí“ mezi sebou. Ve zprávě se o problémech nedočtete. Lékař přivolaný ke konzultaci druhého lékaře podrží.
Všichni se teď učíme šetrnosti při spotřebě energií, ale šetrné způsoby v péči se zdají být v nedohlednu. Samozřejmě: můj syn bude mít „jen“ jizvu na rtu, již obstaraly dva stehy. Otázka ovšem zní, jakou bude mít jizvu na duši, protože ta se žádným stehem sešít nedá.
